Tématem tohoto pokračování seriálu Kauza očkování – humánní medicína, nebo byznys? je obecné shrnutí, jaké systémové momenty dnes vlastně nejvíce ohrožují celý očkovací průmysl včetně souvisejících zájmů obce lékařské a stavu úřednického nejen v ČR. Budou to jen úvody do příslušné problematiky. Věřím, že vás jejich obsah zaujme.
Myšlenka povinného očkování proti nemocem je hezká a krásná a často i dobře obhajitelná. Jejím problémem jsou vakcíny a jejich vlastnosti, kterými má být těchto medicínských idejí dosaženo.
Eko-logika
Největším rizikem celého vakcinačního byznysu dnes překvapivě není žádný z hlavních argumentů obvykle používaných odpůrci očkování. Buďme realističtí. O všem dnes rozhodují především peníze. Proto největším rizikem vakcinačního velkostroje je dnes naprosto jednoznačně jeho farmakoekonomika. Řekněme lapidárně – poměr cena/výkon.
Jde o přiměřeně přesná zjištění, jaké jsou vlastně jednotkové náklady na záchranu 1 lidského života nebo jeho zásadní kvality právě plošnými očkovacími programy proti konkrétním onemocněním. Jsou to totiž peníze, které nám v obrovských balíčcích odcházejí na velmi tlustých nožičkách každý rok z rozpočtu veřejného zdravotnictví. A tomu – jak všichni víme – se prostředků dnes poněkud zoufale nedostává, a to na i na věci poměrně zásadních charakteru. Ostatně právě proto může být očkování obrovský byznys, protože do něj odtékají obrovské prostředky z rozpočtu veřejného zdravotnictví.
Náklady očkování však není možné zúžit pouze na cenu vakcín. Jsou to současně náklady na všechny provedené lékařské úkony, na materiál, na časové (potažmo ekonomické) ztráty rodičů, kteří musí návštěvy u lékařů s dětmi absolvovat, a náklady na léčbu souvisejících komplikací (které však jsou dnes popírány ve své existenci). Oproti tomu lze podobně komplexně vyčíslit přínos očkování například jako úsporu nákladů z léčby již rozvinutých onemocnění i úsporu nákladů za související pracovní neschopnosti apod.
Již v díle o tetanu jsem orientačně počítal, že zde záchrana jednoho lidského života plošným očkováním může stát společnost kolem 200 000 000 Kč, a to ještě pouze v tom případě, když vůbec nezpochybňujeme účinnost vakcíny jako takové. A to jsem nezapočítal všechny náklady a indexy, které obvykle vstupují do farmakoekonomických studií u klasických léčiv. Ačkoliv u různých typů očkování a u různých vakcín budou tyto ekonomické výsledky a náklady určitě různé, budou v každém případě u mnoha současných vakcín extrémně vysoké. Tyto obrovské náklady jsou poté v kontrastu i s tím, že v některých případech takto „zlatem“ platíme do slova a do písmene za pouhé dojmy a hypotézy několika sporně důvěryhodných lékařských spolků a odborníků a za maximálně optimistické předpoklady výrobců vakcín, když protektivní účinnost a délku tvorby protilátek u novějších vakcín vlastně ještě nikdo vůbec ani nezná.
K tématu: Očkování proti tetanu a jeho otazníky
Domnívám se, že v oblasti očkování u těch nemocí, které jsou opravdu vzácné, se budou náklady na 1 ochráněnou osobu očkováním pravidelně pohybovat mezi 30–300 000 000 Kč. Avšak u nemocí, které by naopak bez očkování prodělal úplně každý, je situace z mnoha důvodů jiná a tyto dvě skupiny proto nelze házet do stejného koše. Dovolil jsem si vám na tomto místě předložit drobnou ukázku – jde o překlad z farmakoekonomicky zaměřené studie očkování proti planým neštovicím (Varicella vaccination in England and Wales: cost-utility analysis. M. Brisson, W. J. Edmunds; Arch Dis Child, Vol. 88, 2003, No.12, s. 862–869).
Výsledky:
Každoroční ztráty v Anglii a Walesu při onemocněních vyvolávaných virem varicely-zosteru jsou značné. Odhadem dochází k 651 000 případům varicely a 189 000 případům zosteru, což má za následek ztrátu asi 18 000 „Quality adjusted life year (QALY)“, což je v tomto případě míra užitečnosti očkování vyjádřená počtem roků života/přežití, standardizovaných vzhledem ke kvalitě života. Model předpovídá, že i když hromadná vakcinace malých dětí významně sníží celkové ztráty vyvolané varicelou, bude tento úspěch vykoupen signifikantním zvýšením nemocnosti zosterem. Lze očekávat, že očkování malých dětí povede během 80 let k celkovému poklesu 54 000 QALY-let a k čistému zisku poskytovatelů zdravotních služeb i společnosti. Tyto výsledky však úzce závisí na vlivu očkování na výskyt zosteru. Odhadovaná cena očkování mladistvých je asi 18 000/ QALY získaných ve zdravotnictví.
Závěr:
Je nepravděpodobné, že by rutinní očkování malých dětí bylo hospodárné, naopak, může zvýšit celkovou nemocnost. Bezpečnější a nejhospodárnější vakcinační strategií je očkování mladistvých, má však nejmenší vliv na celkový dopad varicely.
Pokud by tedy někdo chtěl skutečně efektivně jít „po krku“ současnému vakcinačnímu průmyslu, měl by rozhodně vsadit na farmakoekonomické argumenty a ekonomický tlak na politickou, odbornou i laickou veřejnost. Umím si představit i velmi výmluvné reklamní materiály, kdy na jedné straně letáčku sedí jeden jednou možná očkováním zachráněný „stomiliónový“ senior, zatímco na druhé straně je 20 dětí, na jejichž moderní léčbu život ohrožujících onemocnění se kvůli tomu dnes nedostává v ČR prostředků. Raději pak ani nemluvím o tom, že na straně letáčku s tímto zachráněným seniorem by také občas mohly být 1–2 očkováním těžce poškozené a paradoxně také „stomiliónové“ děti. Heslo kampaně: „Zkraťme život dětem – prodlužme jej dospělému“, mi přijde jako heslo pro některá očkování ekonomicky opravdu výstižné. Musím se přiznat, že v tomto ohledu současné organizované odpůrce očkování nechápu. Nerozumím tomu, proč nechtějí být ve své snaze především efektivní? Protivník efektivní být chce a používá k tomu občas nástroje mnohem více kontroverzní.
U současných očkovacích programů je i pouhým laickým okem a základními odhady patrný zoufalý nepoměr nákladů vůči uvažovaným přínosům. Opět zde ale existuje zásadní rozpor výsledků v tom přístupu, kdy se optimisticky počítá ekonomický přínos očkování (co by se mohlo ušetřit, kdyby nám očkování fungovalo) a v realistickém přístupu, kdy se počítá ekonomický přínos očkování současnými vakcínami (co se může ušetřit při očkování touto vakcínou s ohledem na její dnes již prokázané i dosud neprokázané vlastnosti).
Otázkou pro mne zůstává, proč dnes někdo třeba jen nespočítá našim lékařům (nepediatrům, nevakcinologům, negynekologům a nepraktikům), o kolik by mohl pan ministr Heger zvýšit jejich platy, kdyby se zrušily výdaje na taková státem plně či částečně hrazená očkování, jejichž náklady jsou zjevně za hranou veškeré ekonomické přijatelnosti současného systému zdravotnictví s ohledem na reálně očekávatelný přínos? Proč stratégové nesejí semeno sváru mezi lékaře samotné? Téměř každý lékař totiž dobře ví, jak se to s tím očkováním a s vakcínami u nás má…
Jednou jsem slyšel autoritativně veřejně podaný názor, že tam, kde jde o lidské životy, ekonomika nepatří a takhle se proto o očkování zkrátka uvažovat nedá. Na tento názor si udělejte názor sami. Musím se přiznat, že bych byl jeho prvním skalním stoupencem, pokud by měl začít platit současně v celé medicíně a nikoliv pouze pro její vybrané oblasti – na úkor těch jiných.
Bezpodmínečně nutná a nezbytná – domněnka
Byznys vakcín povinného očkování poté významně ohrožují především lidská práva. Rodič může být zbaven svého práva na rozhodování o zdravotnických zákrocích na svém dítěti pouze v případě nezbytně nutném pro ochranu veřejného zdraví. Co to ale je „nezbytná nutnost“ a jaké musí splňovat medicínské parametry? To dnes překvapivě vůbec nikdo neví.
Ale protože „nezbytná nutnost“ je pojem, jehož obsahem omezujeme obsah základních lidských práv a svobod, tak je naprosto nepřípustné, aby jeho obsah byl nepředvídatelný a tedy neznámý a soudně nepřezkoumatelný. Respektive každý, kdo si dovolí omezit lidská práva pojmem „nezbytná nutnost“ musí umět všem vysvětlit, co to v daném případě je, a to přesným a exaktním způsobem. Tu odpověď lze zkrátka v dobře zinscenovaném a vedeném soudním sporu získat, i kdyby „čert na koze jel“. Že ji nikdo nebude chtít živou mocí poskytnout – to lze samozřejmě předpokládat a není ani složité se dovtípit proč. Ta odpověď by byla nositelem velkého komerčního i politického ohrožení. Ona se totiž „nezbytná nutnost“ v medicíně nedá zformulovat tak, aby „pokryla“ současně všech 9 povinných očkování a přitom nebyla natolik všeobjímající (až absurdní), aby do ní nespadlo dalších 200 mnohem pravděpodobnějších, častějších i závažnějších lidských onemocnění, u kterých se žádná prevence samozřejmě neprovádí. Ten kontrast přesné odpovědi s realitou současné medicíny a prosazované zdravotnické politiky by byl všem naprosto zjevný. Dosud se ale nikdo dobře nezeptal, aby odpověď na to, jaké parametry musí mít „nezbytná nutnost“ v medicíně, dostal…
Bráno strategickým pohledem, obhajoba povinného očkování dnes staví v mnoha ohledech na pouhých vědeckých hypotézách, předpokladech a možná v některých případech i na naprostých dojmech – protože v mnoha ohledech nemůže jinak, když dlouhodobá zkušenost s některými vakcínami neexistuje. V takových případech lze zbraň současných lobbistů používanou k potírání tvrzení o nežádoucích účincích vakcín – vědecký důkaz – obrátit proti jejich zájmům. Vše hypotetické a polemické ochraňující dnes koncept povinného očkování totiž může obžaloba „odstranit“ stejným požadavkem exaktních vědeckých důkazů. Obhájci je nebudou moci předložit. A omezení lidských práv „nezbytnou nutností“ bez exaktních vědeckých důkazů nezbytnosti a nutnosti (?) – no nezlobte se na mě, to může projít jen u masivně zkorumpovaných soudů. (Jak by dnes asi tak někdo exaktně vědecky prokazoval soudu, s jakou pravděpodobností v příštích patnácti letech hrozí neočkovaným dětem v ČR epidemie záškrtu nebo poliomyelitidy a jak by tyto epidemie vypadaly? Nebo jak by někdo obhajoval, že protektivní účinnost vakcíny je vysoká, když se to zjistí až za 15–25 let? Prstocucy – hezká ves!)
To, že je tato cesta „přes lidská práva“ rozhodně schůdná dokonce i u vnitrostátních soudů, to nám ostatně už bokem napověděl i náš Ústavní soud. Podívejte se na tento úryvek z rozhodnutí. Bohužel v daném případě nesměřovala ústavní stížnost na systémově více efektivní momenty:
Ústavní soud, III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011
„Napadené rozhodnutí rovněž zasáhlo do základního práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, a do jeho práva dle čl. 15 odst. 1 Listiny, dle něhož je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského přesvědčení, jakož i dle čl. 16 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje každému právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru. Povinné očkování proti žloutence typu B, tedy nemoci, která nemá z vědeckého hlediska tak závažný charakter, aby byla nebezpečím pro veřejné zdraví, porušuje též čl. 4 odst. 4 Listiny.“
Pozn. autora: Upřesnění dále v diskuzi
Proti neužitečnosti očkování pro samotné očkovance se dnes staví jedině koncepce tzv. kolektivní či stádové imunity. Tomuto tématu bude pro jeho klíčovou systémovou závažnost věnován samostatný díl seriálu. (Zatím však zoufale v rešerších hledám něco jako exaktní obecnou vědeckou teorii kolektivní imunity. Kromě všudypřítomných zcela banálních tezí a naopak z kontextu vytržených velmi složitých epidemiologických modelů chování hypotetických populací však nenalézám vůbec nic, co by se vyznačovalo strukturou, koncepcí, logikou, provázaností a vědecky prokázanými alespoň základními premisami.)
Není úmluva jako Úmluva a povinné očkování jako povinná vakcína
Dalším zásadním momentem, který ohrožuje povinné očkování v ČR je mezinárodní a unijní právo a jejich srovnávací aspekty. Tam, kde jsou evropské státy navzájem vázány stejným právem, je principiálně nepřípustné, aby důsledky jeho vnitrostátní aplikace byly bezdůvodně zásadně odlišné mezi těmito státy navzájem. Takový stav, který je velmi snadno pozorovatelný, totiž vždy znamená, že si někdo ze svých mezinárodních závazků nebo z práva EU dělá vnitrostátně zkrátka „hýždě“.
Uveďme to tedy příkladem: Česká republika i Spolková republika Německo (i další státy jako například Velká Británie) jsou vázány stejnou mezinárodní smlouvou, kterou je Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Povinnosti vyplývající všem státům z této Úmluvy jsou samozřejmě povinnosti po kvalitativní stránce úplně stejné. V této Úmluvě opravdu nenaleznete ustanovení, která říkají: „Milý Čechu, ty podle tohoto bodu Úmluvy uděláš…, milý Poláku, ty podle něho uděláš…, ale vy dva, milý Němče a Rakušane, vy to uděláte podle stejného bodu Úmluvy u vás úplně jinak…“ Ponechme nyní stranou, kdo má ve výkladu Úmluvy pravdu a kdo ne. Už pouze existence zásadních rozdílů, které lze mezi státy v EU navzájem pozorovat, jsou důkazem naprostého právního cirkusu. Je to „Cirkus Neberto“. Někdo tady zkrátka mezinárodní právo a své závazky vůbec nebere vážně. Buď selhávají ty státy, které nechrání své občany ani přesto, že to nezbytně nutné je, nebo ty státy, které vynucují jako povinná očkování, která nezbytně nutná nejsou.
Nástrojem k odstranění porušování lidských práv mnoha státy a jejich vakcinační lobby proto mohou být takové soudní spory, které by dokázaly dostat soudy do „schizofrenních“ situací. Jde o situace, kdy se budou muset soudy rozhodnout, kterým státům potopí jejich právní předpisy jako neplatné (odporující mezinárodnímu právu) a kterým je naopak podrží jako platné (neodporující), když obojí současně nastat zcela zjevně nemůže. Přímo to mohou udělat pouze soudy Evropské unie, nepřímo však svými argumentacemi i soudy vnitrostátní.
Je zkrátka naprosto nevysvětlitelné, jak mohou Spolková republika Německo nebo Velká Británie, které jsou vázány stejnou mezinárodní Úmluvou jako Česká republika, nemít na svém území ani jedno jediné nezbytně nutné povinné očkování a my jich máme nezbytně nutných hned devět. Jakým objektivním rozdílem zdůvodníme takový stav, když mezinárodní závazky k obsahu a ochraně lidských práv jsou pro tyto státy shodné? Já bych si dovolil takovou argumentaci s notnou nadsázkou sám zformulovat. Snad se nikdo nebude zlobit:
Proč právě ČR nezbytně nutně potřebuje 9 povinných očkování?
(úryvek z argumentace neznámého advokáta směrem k soudům EU)
…Je dále všeobecně známo, že úroveň osobní hygieny občanů ČR a také úroveň jejich výživy – zajišťovaná především vnitrostátními a polskými potravinářskými výrobci – je naprosto otřesná a zoufalá. Češi jedí špinavýma rukama přímo z podlahy a navíc zbaští úplně všechno, co jim vykutálené řetězce nabídnou v té nejlevnější „akci“. Ne nadarmo se České republice mezi výrobci potravin říká „popelnice Evropy“.
Zatímco Spolková republika Německo, Rakousko, Velká Británie i další členské státy EU popřávají svým občanům přiměřenou ochranu veřejného zdraví průběžně kvalitní kontrolní činností svých vnitrostátních dozorových orgánů, v České republice jsou prakticky veškeré dozorové kapacity vytěžovány administrativou, výkaznictvím, statistickými nesmysly a komunikací směrem zdola nahoru, kterou nikdo nečte a musí se proto neustále opakovat. Výkon státní správy a její efektivita je dále omezován každým hloupým politickým přáním, nesmyslným zněním procesních vnitrostátních předpisů a nezřízenou konzumací kávy. Platové podmínky poté neumožňují udržet v expertních funkcích žádné špičkové odborníky, kteří by své finanční podhodnocení dříve či později nesaturovali jiným způsobem, který odčerpává buď jejich zájem a pozornost nebo nezávislost.
Poskytování zdravotní péče v České republice se poté provádí nikoliv podle potřeb pacienta, ale zásadně podle toho, jak nějaké politicky dosazené inkognito nastavilo bodování výkonů ve zdravotnictví. Existuje poté silný ekonomický odpor lékařů a poskytovatelů zdravotnických služeb provádět výkony zjevně prodělečné, a to i kdyby byly pro pacienta vhodné. Nejsou vzácné případy toho, že pacient s objektivní potřebou léčby krku dostane do zadku tři čípky, protože třikrát provedeným zavedením čípku lze dosáhnout eliminace neziskovosti užitečného výkonu – léčby krku. Animózní principy výkaznictví, administrace a ekonomických kalkulací poté formují prakticky celé české zdravotnictví včetně preskripce a výdeje léčiv. Tento stav je označován vládní větou: „Vše je v pořádku a vše se daří.“ Výklad pojmu „vše“ ale dosud nebyl vnitrostátními soudy podán. Proto by měl Soud v tomto případě uvážit možnost restriktivního výkladu, že „vše“ může být v ČR vlastně „nic“.
Důsledkem hluboké a povšechné zdravotní zanedbanosti národa českého a té skutečnosti, že se nedaří vlastně nic – a konečně se k tomu vážený Soude dostávám – je mj. také výrazně vyšší riziko všech infekčních onemocnění a závažnějších průběhů a komplikací těchto nemocí, a to i při jinak v podstatě stejném epidemiologickém riziku, které existuje v ČR i ve vyspělých státech EU. Češi nutně potřebují nikoliv 9, ale určitě nejméně 15 povinných očkování! Povinné očkování proti metanolu poté postrádáme z objektivních důvodů, když ještě není na trhu potřebná vakcína. Pokud Češi nebudou mít maximum očkování povinných, poté náš národ v krutých infekčních vlnách pravděpodobně záhy „vychcípá“ na vnitrostátní zdravotní politiku a zavedené standardy úřednické a potravinářské praxe. K těmto vnitrostátním okolnostem má Soud povinnost přiměřeně přihlédnout, až se bude zabývat tím, co je v České republice pro ochranu veřejného zdraví opravdu „nezbytně nutné“. Proto váženému evropskému Soudu navrhuji, aby svým rozsudkem rozhodl takto:
Pro Českou republiku a její občany je každé povinné očkování nezbytně nutné, a jakékoliv jiné je pro každého dobré.
O tom, jak moc jsou principy „srovnávání“ a dosahování právní jednoty v oblastech společného práva různým nekalým zájmům a politikám nebezpečné, to nám ostatně potvrzují i reálie kolem Listiny základních práv Evropské unie (tzv. Charta). Charta také obsahuje formulovaná lidská práva – jako Úmluva a jako Listina základních lidských práv a svobod. Kodifikace lidských práv právě v Chartě ohrožuje dosud poměrně suverénní vnitrostátní „zametání“ s lidskými právy kodifikovanými jinde. Nejedná se samozřejmě pouze o problém nařízení povinného očkování, ale také o mnohé problémy další (viz například: http://blisty.cz/art/34976.html).
Charta je totiž součástí unijního práva, což je trošku jiný systém než klasické mezinárodní právo, do kterého patří Úmluva. Kdyby někdo porušil lidská práva v rozsahu působnosti Charty, rozhodoval by o určení jejich obsahu nikoliv Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, ale Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku. A tady si dovolím poznamenat něco, o čem si právní veřejnost jen potichu špitá.
Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku, to je úplně jiné právní Ferrari, než je právní traktor Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Členské státy EU se možného vlivu unijního práva a možnosti reálného dosažení výkladové unifikace všech národních sprostot, kiksů, faulů a lumpáren na úseku nejen lidských práv natolik obávaly, že Chartu raději přijaly „trikovým“ způsobem. Chartu lze dnes úspěšně použít a k Soudnímu dvoru EU se v soudních kauzách dopracovat s předběžnou otázkou pouze tehdy, jedná-li se výhradně o aplikaci unijního práva v rozporu s Chartou. To však právě zdravotní politika členských států a ochrana veřejného zdraví ještě tak úplně nejsou. Farmaceutický Strýc si proto může zdánlivě otřít krůpěje potu ze svého čela.
Proč říkám zdánlivě? Problematika ochrany veřejného zdraví povinným očkováním určitě zatím patří do suverénních oblastí práva členských států EU omezených pouze mezinárodním právem – Úmluvou. Avšak spotřeba konkrétních léčivých přípravků – konkrétních vakcín, je svázaná směrnicí č. 2001/83/ES, jejímž hlavním cílem je explicitně ochrana veřejného zdraví. To už je ale sekundární právo Evropské unie. Otázka proto zní: Je možné vynucovat po občanech EU spotřebu konkrétních léčivých přípravků, aniž by se to jakkoliv dotklo unijního práva? To je strašně důležitá a významná otázka pro nějakého velkého právního šikulu. Ten by možná našel i více způsobů jak tímto mechanismem natlačit problém povinného očkování před Soudní dvůr EU v Lucemburku pro jeho tvrzený rozpor s Chartou. A pak by se asi děly věci nevídané se závazností pro všechny členské státy EU… Nikoliv v tom ohledu, které očkování může ten-který členský stát EU nařídit na svém území jako povinné, ale v tom ohledu, spotřebu kterých konkrétních vakcín lze vynucovat jako povinnou a rodičem neodmítnutelnou. Tedy, jaké musí být vědecky prokázané parametry a vlastnosti vakcíny, kterou lze proti vůli občanů EU zabodnout do jejich dětí? A tady si rozhodně umím představit nejeden zajímavý výsledek. Zahraji si nyní opovážlivě na Soudní dvůr EU a rozhodnu o jedné zajímavé předběžné otázce takto:
Výrok
I. Právo na nedotknutelnost lidské osobnosti ustanovené čl. 3 odst. 2 písm. a) Charty EU musí být vykládáno v tom smyslu, že nařízení povinného očkování členským státem je nicotné a nesmí být prosazováno tehdy, pokud by v jeho důsledku docházelo k vynucené spotřebě léčivých přípravků (vakcín), jejichž vlastnosti by narušovaly právo jedince na bezpečnost ustanovené čl. 6 Charty EU zejména tím, pokud je vynucována spotřeba vakcíny, která není dostatečně bezpečná (viz alespoň takhle…), nemá vědecky prokázanou protektivní účinnost (viz v % alespoň minimálně…) a která by přitom trvala po dostatečně dlouhou dobu (viz v čase alespoň minimálně…).
II. Na jedinci poté nelze v souladu s Chartou EU za žádných okolností vymáhat spotřebu takových polyvalentních vakcín, jejichž každá jednotlivá složka nevyhovuje podmínkám bodu I.
Pokud tomu přesto někdo ještě málo porozuměl, přiblížil bych to úplně lapidárně (sice škaredě, ale o to názorněji) takto: Pokud stát nařídí u dětí povinné očkování proti nemoci N, které by epidemiologicky a odborně s ohledem na rizika této nemoci bylo opravdu vhodné, avšak na trhu má k tomuto účelu pouze vakcínu V, která obsahuje jen málo prozkoumané bahno, ještě to neznamená, že má někdo právo vás přinutit napíchat do dětí to bahno ve vakcíně V s tím odůvodněním, že ochrana proti nemoci N je vhodná. A právě od této strany problematiky, je snaha odklánět jakoukoliv širší pozornost. Myšlenka povinného očkování proti nemocem je hezká a krásná a často i dobře obhajitelná. Jejím problémem jsou vakcíny a jejich vlastnosti, kterými má být těchto medicínských idejí dosaženo. Tuším, že to podobně napsali i někteří z vás do diskusí k předchozím dílům. – Plně s vámi souhlasím.
Přečtěte si: Povinné versus dobrovolné očkování? Klasický kočkopes
Imunitní kolektivizace
Ačkoliv kolektivní imunitě bude věnován samostatný díl seriálu, nelze ji na tomto místě rámcově neuvést. Kolektivní imunita je určitě navenek krásná myšlenka. Její vnitřek však nejen že moc hezký občas vůbec není, ale místy dokonce úplně schází – není totiž vůbec žádný. Kolektivní imunita je přinejmenším ze své části (u některých očkování a vakcín) jen kolektivní bublina. Vědecké zpochybnění případně úplné vyvrácení této klíčové principiální argumentace je obrovským rizikem vakcinančního byznysu, které zcela reálně hrozí a mnohé vědecké práce nás na to již dávno upozorňují. V případech některých očkování je to totiž již pouze „idea“ kolektivní imunity, která ještě chrání přijatelnost některých plošných očkování, pro které by jinak nebylo možné nalézt žádné rozumné důvody vyplývající z jejich přínosu právě pro očkovance.
Polyvakcíny
Také k tématu polyvalentních vakcín se vrátím ještě v samostatném díle seriálu. Zde pouze zkratkou uvedu jedno velice významné riziko právě pro byznys polyvakcín. Pokud u polyvakcín bude zpochybněna ve své nezbytné nutnosti, potřebnosti, bezpečnosti nebo i účinnosti byť jedna jediná valence – nikdo už nesmí vynucovat na lidech použití takové vakcíny v rámci povinného očkování. Neexistuje totiž nic jako zbytečné povinné naočkování proto, že na trhu není jiná vakcína. Stát, který vynucuje povinné očkování, má především povinnost lidem, které připravil o jejich lidská práva, nabídnout k tomuto účelu výhradně a bezezbytku účelné a užitečné vakcíny. Takže nic jako přeočkování proti příušnicím trivakcínou, pokud monovakcína není právě na trhu, nemůže být za žádných okolností státem po nikom vymáháno jako povinná prevence. Také nic jako povinné očkování hexavakcínou nemůže být úředně na nikom dále vymáháno, pokud by Ústavní soud například rozhodl, že očkování proti hepatitidě B (jedna z valencí hexavakcíny) není nezbytně nutné, a proto nesmí být povinné.
Řekl bych tedy – polyvalentní vakcíny jsou jako výrobky na trhu tolikrát více ohroženy, kolik mají valencí. Potažmo, zuřivá lobbistická obrana jednoho každého povinného očkování je právě pro ochranu marketingu a odbytu polyvakcín „životně“ důležitá.
Eurolegislativní třesk
Rizikem, které u nás nebylo dosud vůbec popularizováno, je jeden z „extrémních“ nástrojů unijního práva. Je to tzv. Evropská občanská iniciativa (http://ec.europa.eu/citizens-initiative/public/welcome). Zkrátka pokud milión občanů z nejméně sedmi členských států EU vyzve Komisi, aby navrhla určitý právní předpis, měla by tak Komise rozhodně učinit. Touto extrémní formou, která dosud ani jednou nebyla úspěšná, je možné efektivně zasáhnout povinné očkování i reklamu vakcín současně. A právě tohle téma (oproti mnoha jiným – viz databáze) si myslím, že by mělo zcela reálnou šanci uspět v EU mezi prvními. Mělo, pokud by bylo podáno velmi rozumně a reflektovalo již praxi v některých členských státech vlastně prosazovanou.
Nestátní neziskové organizace v ČR by vůbec měly tuto databázi bedlivě sledovat a vyzývat všechny své příznivce a členy zcela programově k podpoře zajímavých návrhů, které se zde objevují předkládány jinými občanskými iniciativami ze států v EU. Možná by i některé z vás zaujal návrh právního předpisu nařizujícího jediný pevně stanoveny měsíční paušální tarif u mobilních telefonů pro celou Evropskou unii (http://www.onesingletariff.com/).
Proč ne diskreditace?
Na závěr článku bych uvedl něco poněkud paradoxního. Uvedu dvě rizika, která osobně za příliš riziková naopak nepovažuji. Tím prvním je diskreditace lékařských spolků a sdružení a nohsledů farmaceutického průmyslu v medicíně i ve státní správě. Diskreditace je přitom nástroj považovaný za obecně velmi efektivní, obzvláště v dobrém mediálním pojetí. Proč se domnívám, že tudy cesta nevede?
Diskreditace je sice mediáně zajímavá, ale za posledních 20 let se z ní spíše než z velkého společenského vykřičníku stala otřesná bulvární lidová zábava. Bavíme se diskreditací jiných (špinavou i odůvodněnou) – a víc nás už vlastně nezajímá. Vždyť je toho všude kolem tolik! Je to zajímavý psychologický důsledek, který je zneužíván proti společnosti jako takové. Média přeplněná politickou, ekonomickou, úřednickou, průmyslovou, lidskou a organizovanou špínou, podvody a trestnými činy – nás činí vůči těmto negativním společenským jevům postupně individuálně netečnými. Přetečou zkrátka kapacitu naší trvalé morální reflexe. Organizované ekonomické zločinecké skupiny musí ten bulvár již pouze z tohoto důvodu snad přímo milovat, pokud jej už rovnou nevlastní. A ono se vlastně dnes už vůbec nejedná pouze o bulvár, ale o média jako taková. Tomuto vlivu se nelze vyhnout.
Jeden z dle mého názoru velmi čistých diskreditačních materiálů (snad první u nás tohoto typu) se mi osobně docela líbil. Podívejte se na něj a položte si případně dvě otázky: Kdo z vás o něm vůbec věděl? Kdo z vás po přečtení pasáží o konkrétních osobách, organizacích a institucích v tomto materiále uváděných jim začal nevěřit, aniž by jim nevěřil vlastně už předtím? http://llp.cz/publikace/vliv-farmaceutickych-spolecnosti-ockovani-a-reklama/
A proto si myslím, že tato deskriptivně korektní a doložená forma diskreditace šanci na podstatnější změnu veřejného mínění objektivně nemá. – Bohužel.
Proč ne medicína?
Ještě do větší kontroverze se však dostanu jiným tvrzením. Jsem přesvědčen, že příliš velké riziko pro vakcinační průmysl a jeho spojence nepředstavují ani samotná medicínská fakta a věcně korektní odborné protiargumentace na poli medicíny, imunologie a epidemiologie. Ne, že by to nemělo cenu, ale je to takový folklór „odpůrců“, se kterým se protivník více či méně vždy snadno vypořádá. Proč? No on totiž umí sestavit a zaplatit celé folklórní soubory, které ve stejných krojích začnou zpívat hned naproti a nebudou to právě upřímné lidové písně.
Tato větev „odborného odporu“ je ve světě rozvíjena vlastně už od 50 let. Vysoce kvalitních vědeckých prací, které rozporují smysluplnost očkování proti některým nemocem, naleznete opravdu velmi hodně. Možná ještě více vědeckých prací naleznete v oblasti nebezpečných nežádoucích účinků vakcín a možná nejvíce pak v oblasti, která rozporuje dostatečnost samotné protektivní účinnosti vakcín. Od věci poté vůbec nejsou práce (kterých je méně), které se zabývají přímo tím, jak vládní politiky nebo kontrolní instituce manipulovaly data o očkování a vakcínách v souvislosti s jejich prosazováním a v návaznosti na špatné výsledky očkovacích programů nebo na reklamní kampaně průmyslu. Tato data a fakta má celosvětová veřejnost desítky let na očích a před očima. Jejich reflexe je přitom mizivá. Ještě se k nim dostaneme v dalších dílech seriálu.
Položím si tedy otázku: K čemu to zatím s těmito odbornými fakty dotáhl „odborný odboj“? No u nás k tomu, že zde máme 9 typů povinného očkování, reklamu na vakcíny na každém kroku a obrovský odpor téměř veškeré lékařské veřejnosti slyšet k tomu cokoliv jiného a vůbec poslouchat, jaké argumenty to vlastně jsou. Jak lze hodnotit výsledek? – Bída to je! A rozhodně to není obsahem těch argumentů, o tom jsem přesvědčen. Je to zkrátka z mnoha jiných důvodů neefektivní cesta, což nejlépe ukazuje samotná praxe a její výsledky. Je čas na změnu strategie? To se dost těžko vysvětluje přesvědčeným odborníkům, kteří celou dobu bojují právě proti účelovým postupům a manipulativním argumentacím protistrany.
V dalším díle seriálu bych se zase vrátil k problematice jednotlivých typů očkování a vakcín. Vezmu si tentokrát téma z mnoha úhlů pohledu velmi zajímavé – očkování proti záškrtu. Doufám, že mne poté nebude chtít nikdo zaškrtit…
ČLÁNKY DO MAILU