Tento důležitý článek o kolektivní imunitě (stádové imunitě) je určen pravidelným čtenářům tohoto seriálu a lidem, kteří se opravdu zamýšlejí nad podstatou a obsahem sděleného. Připravit jej v populární podobě je opravdu nesnadné. Bylo nutné vypustit mnoho informací ještě tak, aby nesené sdělení zůstalo zachováno a snad zůstalo i srozumitelné. Jsem však přesvědčen, že bez znalosti a pochopení právě tohoto problému v jeho základech prakticky nelze vést věcně korektní argumentace ani protiargumentace proti očkování jako takovému.
Očkování proti dětské mozkové obrně v Pákistánu. Pákistán, Afghánistán a Nigérie jsou jedny z mála zemí na světě, kde se virus obrny stále vyskytuje, uvádí EPA.
Ještě musím uvést drobnou omluvu. Tento díl měl být zaměřen na téma polyvakcíny. Při zpracování jsem si uvědomil, že toto téma předbíhá některé skutečnosti dosud v seriálu nesdělené a nevysvětlené a je vhodnější jej zařadit až později.
Co je to vlastně kolektivní imunita?
Snad každý lékař a také mnohý laik si myslí, že na tuto jednoduchou otázku samozřejmě zná odpověď. Realita je však poněkud jiná, protože pojem kolektivní imunity je ve svém obsahu pojmem docela složitým. Teze z internetu, které si snadno dohledáte, je potřeba brát s velkou rezervou, pokud nerozumíte vědeckému základu tohoto pojmu a jeho důsledkům.
Pojem kolektivní imunity má svůj původ v roce 1933 a vznikl při empirickém studiu populací, které přirozeně překonaly nemoc samotnou. Klíčovým závěrem těchto studií bylo, že pokud je určité % populace chráněno přirozeně získanou imunitou, infekční nemoc ztratí potenciál dosáhnout v této populaci epidemické incidence. Toto číslo poté bylo určeno jako cca 68 % chráněných jedinců. Kolektivní imunita v tomto „definičním“ pojetí však rozhodně neznamená, že již nikdo nikdy nebude touto nemocí nakažen. Tento teoretický poznatek lze rozvést více způsoby a kolektivní imunitu vztáhnout i k jiným parametrům než právě k zabránění epidemické incidence. Definice kolektivní imunity se proto dnes různí, ale podstatu si zachovávají stále stejnou.
Kolektivní imunita je vlastnost populace, která vyjadřuje míru snížení rizika vzniku nemoci u nechráněné části populace, které je přímo zapříčiněno existencí chráněné části populace. Celý princip kolektivní imunity i její důležité vztahy a vazby ke klíčovým skutečnostem (incidenci a patogenezi nemoci) si můžeme ukázat na třech modelových příkladech.
Věci společné
Nejprve si řekněme údaje, které budou pro všechny čtyři případy společné. Mějme populaci 1 000 000 osob, ve které se při zcela nechráněném stavu (100 % nechráněných) vyskytuje určitá infekční nemoc s roční incidencí 1:1000. To je přirozená incidence nemoci v nechráněné populaci (Inat). Dále uvažujme, že v této populaci bude nějakým způsobem dosaženo stavu, že 50 % osob bude chráněno proti infekční nemoci N (její parametry však budeme měnit). Dle definice kolektivní imunity si máme nyní položit otázku, jakým způsobem oněch 50 % chráněných jedinců přispívá k ochraně těch 50 % nechráněných? Zaveďme si ještě dvě veličiny: Nulovou incidenci jako incidenci nemoci v chráněné části populace (IP = 0) a Incidenci v nechráněné části populace jako (InonP). A nyní si již můžeme modelovat tři situace.
Příklad první – pravá nulita a nepřenostitelnost
V prvním případě uvažujme nemoc N, která se vůbec nešíří z člověka na člověka jako je například tetanus nebo klíšťová encefalitida. Jsou to nemoci, kdy nákaza vždy na člověka přestupuje z nějakého přírodního rezervoáru, který je na nemoci u lidí nezávislý. V takovém případě (50 % chráněných a 50 % nechráněných) nám celková incidence onemocnění v populaci klesne právě na ½ Inat. Protože riziko přestupu infekce z rezervoáru na nechráněné jedince je stále stejné, zůstane v nechráněné části populace incidence InonP rovna Inat. Taková populace sice vykazuje 50% ochranu svých jedinců, ale vůbec žádnou kolektivní imunitu proti onemocnění N. Příčina je v charakteru šíření nemoci samotné.
Přečtěte si: Očkování proti tetanu a jeho otazníky
Příklad druhý – čisté šíření a ideální efekt
Za příklad čistého šíření považujme naopak nemoc, u které nedochází k šíření na člověka z přírodních rezervoárů a která se tedy šíří se pouze mezi lidmi a jejich vzájemným kontaktem. Takovou nemocí byly například pravé neštovice nebo je touto nemocí například žloutenka typu B. Uvažujme poté modelově, že patogen nemoci N je do naší miliónové populace zavlečen (odjinud) právě dvakrát ročně (ve stejnou chvíli na různých místech populace) a právě to způsobí incidenci nemoci Inat. Jak se za těchto podmínek bude chovat populace chráněná 0:100 a populace 50:50? Statistici by na tomto místě mrskli několik vzorců – a měli by pravdu. Ale laici by si ten princip tímto způsobem nepředstavili. Já to s dovolením zkusím jinak a bez těch vzorců.
Rozdělme populaci hned na dvě poloviny (pouze numericky a nikoliv jako oddělené zdí) a představme si, že jsme konkrétním jedincem v jedné z těch dvou polovin. Když bude naše populace zcela nechráněná (0:100) a jeden patogen vstoupí do první poloviny a druhý patogen do druhé poloviny, bude se každý patogen v té své polovině populace šířit určitým způsobem. Ten způsob bude statisticky v obou polovinách stejný, a vždy způsobí, že v každé půlce populace onemocní za rok právě 500 osob (absolutní incidence je celkem 1000 nemocných za rok). Jako jednotlivec se přitom můžete nakazit od jedinců ze své poloviny populace i od jedinců ze druhé poloviny populace. Pravděpodobnost že se nakazíte od „svých“ bude 50% a od „cizích“ bude také 50%, protože ty dvě numerické poloviny populace jsou v celku homogenně promíchané. Proto lze říci, že ve vaší polovině populace způsobilo 250 případů nemoci nákaza přenesená z členů vaší poloviny a 250 případů nákaza přenesená z členů z druhé poloviny populace.
Velmi důležité je, že v této populaci (0:100) má nemocný jedinec za dobu své infekčnosti určitý počet sociálních kontaktů, který = K. Přitom všechny kontakty K s osobami, které nemoc dosud neprodělaly, jsou rizikové k přenosu infekce. Nemocný jedinec tedy z celku jím realizovaných kontaktů K nakazí určité procento zkontaktovaných osob. Vždy 50 % vlastních a 50 % členů druhé poloviny populace. Úhlem pohledu právě jedné poloviny populace je tedy tato polovina vystavena na počátku expozici jednoho patogenu vůči jednomu jedinému jedinci, ale s postupem času jsou členové této poloviny populace stále častěji vystavení přestupu patogenu i z druhé poloviny populace. Těchto přestupů patogenu se za rok statisticky celkem odehraje 249 (250–1). Každý přestup patogenu z druhé poloviny populace přitom způsobí v naší polovině „malé letadlo“ svého šíření. Letadlo bude poté o to menší, oč později k přestupu v čase dojde. (Uvažujeme omezený časový interval 1 rok.)
A teď uvažujme úplně stejnou situací s tím rozdílem, že ta druhá polovina populace je chráněná, avšak polovina, ve které se nacházíte vy, chráněná není (50:50). Patogen opět vstoupí jednou do kontaktu s členem jedné a jednou druhé poloviny. V té první se šířit vůbec nezačne, protože první chráněný jedinec vůbec neonemocní. Patogen se začne šířit pouze mezi členy nechráněné poloviny populace, jejíž první exponovaný člen onemocněl. V této populaci bude mít každý infekční jedinec sice stále celých K sociálních kontaktů, ale pouze polovina z nich bude rizikových, když polovina je s členy druhé chráněné skupiny. V takové polovině populace se poté patogen bude šířit zcela bez oněch „malých letadel“, které měly za stavu 0:100 příčinu v sekundárním přestupu patogenu ze druhé poloviny populace. Roční incidence onemocnění v nechráněné polovině populace tedy nebude právě poloviční (InonP = ½ Inat = absolutně 500), ale bude mnohem menší. Ten rozdíl – to je právě efekt kolektivní imunity při 50 % chráněné populace. Jedná se v tomto případě (čistého šíření) o zcela ideální efekt, protože většího ochranného efektu při 50% chráněné populace ve vztahu k nechráněným jedincům již dosáhnout nelze. Při stejném počtu 50 % chráněných jedinců však lze dosáhnout efektu menšího – tedy větší incidence onemocnění v nechráněné populaci. Jak?
Příklad třetí – kombinované šíření
Je to situace, kdy se onemocnění na člověka přenáší současně z přírodního rezervoáru a současně i šířením mezi lidmi navzájem. Ideální efekt kolektivní imunity je zde ponížen o incidenci v nechráněné polovině populace, jejíž příčina je v setrvalé expozici infekce z přírodního rezervoáru. Myslím, že tento model netřeba více rozebírat, skutečnost je to v principu jednoznačná. Lze z ní dovodit jednoduchý závěr. Význam kolektivní imunity populace je o to menší, o co častější je přenos infekce z přírodního rezervoáru oproti přenosu z člověka na člověka jejich bezprostředním nebo těsným vzájemným kontaktem.
Ta situace je zde ale ještě o něco složitější, když vznik některých dočasných (relativně dlouhodobějších) rezervoárů mohou mít na svědomí v případě určitých infekčních onemocnění právě infikované osoby – tedy lidé. Zpětné vazby tohoto systému souvisejícího s kolektivní imunitou jsou tedy vícečetné a závisí od toho-kterého onemocnění.
Čtěte dále: Kdy je očkování pro jedince vlastně přínosné?
Primární výstupy
Pokud lze tedy něco zcela jednoznačně a obecně shrnout do dílčího závěru, mělo by to být dle mého názoru asi toto:
- Kolektivní imunita je svou podstatou určitý jev (vlastnost populace), který zcela nepochybně existuje a který je zcela nepochybně obecně významný.
- To, že existuje nějaká kolektivní imunita, však ještě vůbec nevypovídá o tom, jaký význam kolektivní imunita v tom-kterém případě skutečně má. Kolektivní imunita a její význam jsou zcela závislé na nemoci samotné a způsobu jejího individuálního šíření a patogeneze (viz ještě dále). – O kolektivní imunitě by proto vždy mělo být hovořeno až ve vztahu ke zcela konkrétnímu onemocnění a také ke zcela konkrétní populaci.
- Kolektivní imunita je vlastnost populace, která má buď nulovou nebo s narůstajícím % chráněných osob kontinuálně se zvyšující hodnotu a jejíž křivka je pro různá onemocnění různá.
- Hodnota kolektivní imunity vyjadřuje benefit ochrany, který nechráněnému jedinci (jednotlivci) poskytuje konkrétní % chráněných jedinců v jeho populaci.
- Z pohledu praxe je mnohem důležitější než existence nějaké kolektivní imunity a její zcela obecné vytváření a nekonkrétní posilování určit její zcela konkrétní hodnotu, která je natolik významná pro nechráněného jedince (jednotlivce), že je opravdu prospěšné a účelné ji z tohoto důvodu v populaci dosáhnout. Říkejme této hodnotě pracovně minimální cílová hodnota kolektivní imunity (KImin, uváděná v % chráněných jedinců).
Sekundární výstupy
K těmto výstupům je už třeba uvažovat v širších souvislostech, ale o to jsou sekundární výstupy také zajímavější:
- Individuální význam kolektivní imunity pro nechráněného jedince se nepochybně s narůstajícím % chráněných jedinců zvyšuje, avšak celospolečenský význam kolektivní imunity se s narůstajícím % chráněných jedinců v populaci od určitého momentu naopak snižuje. Důvodem je prostý fakt, že benefit kolektivní imunity se v takovém případě týká stále menšího absolutního počtu jedinců v populaci. Pokud začneme celkový benefit kolektivní imunity v populaci počítat jako součin individuálního benefitu nechráněného jedince a počtu nechráněných jedinců, vytvoříme krásné křivky s nádhernými poklesy při příliš vysokých % chráněných jedinců.
- Kromě minimální cílové hodnoty kolektivní imunity (KImin), bychom tedy rozhodně měli mít zavedenou také maximální užitečnou (optimální) hodnotu kolektivní imunity (KImax, uváděnou taktéž v % chráněných jedinců), jejíž navyšování je naopak společensky již nežádoucí a nemělo by k němu vůbec docházet.
- Proti bodům 1, 2 lze postavit pouze jeden nestandardní cíl kolektivní imunity. Je to cíl, který z její definice vyplývá pouze nepřímo a to je eradikace původce onemocnění jako takového. Pokud nemoc zcela ze světa zmizí, nemusí již být dále chráněn vůbec nikdo a efekt kolektivní imunity tedy bude v takovém případě i při 0 % chráněných jedinců vlastně stoprocentní. Tento cíl je však možné uvažovat pouze v těch případech, kdy původce nemoci nemá žádný přirozený dlouhodobě udržitelný rezervoár a je svým výskytem a šířením výhradně vázán na lidskou rasu. (Například pravděpodobně virus dětské mozkové obrny.) Tento cíl je však možné uvažovat také pouze tehdy, pokud je jeho celosvětové dosažení vůbec reálné.
Downgrade fenomén – fenomén extrémní patogenity
Zajímavým jevem, který velmi omezuje význam kolektivní imunity, je fenomén extrémní patogenity, který si dovolím nazvat „downgrade fenomén“. O co jde. Vzpomeňme na příklad čistého šíření v populaci a ideálního (maximálního) efektu kolektivní imunity vůči onemocnění, které je výhradně přenosné z člověka na člověka. Existuje varianta, kdy i tento maximální efekt kolektivní imunity bude v populaci (50:50) nulový nebo zcela zanedbatelný.
Je to situace, kdy patogen je natolik úspěšně nakažlivý, že i přes existenci 50 % chráněné populace mu počet sociálních kontaktů K bude stačit k tomu, aby každý nebo téměř každý člen její nechráněné poloviny ve sledovaném intervalu (1 rok) onemocněl. Onemocnění zde proběhne pouze s jinou dynamikou v čase, ale téměř se stejnými parametry incidence v nechráněné skupině.
Downgrade fenomén je poté velmi závislý na % chráněné a nechráněné populace. Jeho existence může způsobit, že do určitého (a nemalého) % chráněné populace je efekt kolektivní imunity prakticky nulový. Na stoupající křivce kolektivní imunity nám přesouvá na ose X v podstatě její startovací bod, od kterého se teprve křivka nezanedbatelně zvedá.
I takové skutečnosti, stavy a situace musíme v souvislosti s kolektivní imunitou a jejím reálným významem uvažovat. A takových problémů s kolektivní imunitou je více.
Kolektivní imunita a očkování
Kolektivní imunita ze svého principu a ze své definice zahrnuje úplně všechny faktory, které mohou v populaci působit proti šíření původce onemocnění. Je to v této rovině velmi komplexní pojem, který není s očkováním kompatibilní. Z celkové kolektivní imunity populace musíme nejprve vyčlenit kolektivní protilátkovou imunitu populace a z této skupiny poté ještě vyčlenit kolektivní protilátkovou imunitu populace navozenou právě očkováním. Je to sice velmi jednoduchý, ale také velmi významný moment celé teorie. Co totiž rozhodně nemůžeme říci?
Rozhodně nemůžeme říci, že empiricky pozorovaná a v terénu určená kolektivní imunita určité populace vůči určitému onemocnění je imunita získaná očkováním. To je naprostý eufemismus. Přibližme si jeho podstatu, je zajímavá.
Zcela klíčovým momentem je zde hodnota přirozená incidence nemoci ve zcela nechráněné populaci (Inat). To je obrovský problém všech předpokladů a výpočtů, protože my tuto hodnotu pro současnou populaci a její standardy vůbec neznáme. Ačkoliv v populaci vždy existuje určité % nechráněných jedinců, není to nikdy standardní vzorek, ani se tito jedinci nevyskytují v kontaktu výhradně sami se sebou. (Například v % neočkovaných jedinců v ČR výrazně převažují jedinci nezdraví, oslabení, nemocní – viz také oficiální důvody k neprovedení jejich povinného očkování.) Zcela pravidelně nám tedy schází kontrolní skupina a její reálné vlastnosti právě do těchto úvah a modelů, abychom správně určili parametry, které vědecky hledáme. – Například abychom z celkové pozorované incidence nemoci určili hodnotu kolektivní protilátkové imunity populace navozené právě očkováním. A to má jediný možný důsledek:
Hromadu zcela virtuálních řečí a tlachů o kolektivní imunitě navozené právě očkováním. Nejsme zkrátka schopni správně a dobře posoudit % vlivy jiných faktorů na hodnotě celkové kolektivní imunity populace vůči konkrétním onemocněním, ani správně určit hodnotu kolektivní imunity dosaženou v současné populaci, když Inat neumíme ve standardech současné populace přiměřeně přesně určit a odečíst.
Co kolektivní imunita rozhodně není
Kolektivní imunita tedy rozhodně není % očkovaných jedinců v populaci. To je naprostý nesmysl, který má původ v „úřednické medicíně“. Také se nedá říct, že „kolektivní imunita nastává, když…“, to je také velká hloupost. Kolektivní imunita je typ vlastnosti populace, která nabývá od hodnot nevýznamných až po hodnoty významné, když u některých onemocnění významných hodnot kolektivní imunity vůbec dosáhnout nelze. Můžeme však hovořit tím způsobem, že: „KImin nebo KImax nastávají u nemoci N, když…“, to už smysl dává.
Když už se ale chce někdo takto hrubě nepřesně vyjadřovat o kolektivní imunitě ve vztahu k očkování, měl by rozhodně přestat používat % očkovaných jedinců a začít používat alespoň % protilátkami chráněných jedinců. (Celou dobu si povídáme nikoliv o očkované polovině populace, ale o chráněné polovině populace.) V tom je naprosto zásadní rozdíl a u některých vakcín dokonce rozdíl naprosto kritický. Existují totiž situace, kdy ve statistických a epidemiologických modelech bychom mohli dojít k závěru, že významné hodnoty kolektivní imunity dosáhnout lze, ale když se podíváme na vakcíny, které k tomu účelu máme na trhu, tak můžeme tuto růžovou epidemiologickou vizi rovnou pohřbít pod 3 metry těžké hlíny. S některými vakcínami se zkrátka významné hodnoty kolektivní imunity vůbec dosáhnout nedají. Které to mohou být?
Kolektivní skepticismus
Podívejme se na problém vakcín a kolektivní imunity zcela obecně. K dosažení významných hodnot kolektivní imunity se především nehodí vakcíny, jejichž protektivní účinnost (prosím jen ne imunogenicita (!) a raději ani ne sérokonverze) je zkrátka nízká a 100 % se zdaleka neblíží. 100% očkovaná populace tak může být chráněna proti patogenu i pouze na 40–60 %.
Další nevhodnost některých vakcín spočívá v pokrytí pouze některých sérotypů původce onemocnění z mnoha rozšířených. Tento problém mají aktuálně vakcíny proti human papilloma virům (HPV) a dříve se naprosto zásadně týkal vakcín proti pneumokokům, kde se situace – alespoň na papíře – již částečně zlepšila. Je to tedy primárně problém nemocí, jejichž patogen je variabilní stran své struktury a složení a vytváří mnoho sérotypů – což je sekundárně problém vakcín proti takovému patogenu.
Další zásadní nevhodností je pokles protilátek po vakcínách, který může být někdy i velmi rychlý, pokud není systémově zajištěno pravidelné přeočkovávání celé populace – všech věkových skupin (!).
Malý příklad
Podívejme se společně na malý příklad, jak mohou vlastnosti vakcín zásadně ovlivnit hodnotu kolektivní imunity. Jen tak modelově si naočkujme 100 % určité populace vakcínou, která má protektivní účinnost 80 %. Více než 80 % populace tedy ochránit ani nedokážeme. Vakcína pokryje 2 sérotypy původce z 10 rozšířených, které tvoří 70 % prevalence nemoci. A tady už bychom neměli tak úplně jednoduše počítat, že máme 56 % chráněných osob (80 % * 0,7). Máme jen 80 % chráněných proti 2 sérotypům a 20 % nechráněných proti 8 sérotypům. Každý sérotyp se totiž chová a šíří jinak a měli bychom o nich raději uvažovat jako o nemoci samotné. Ale to bychom se nedopočítali. Zjednodušme to. Bude to nyní 56 % chráněné populace. Protektivní účinnost protilátek nám ale za 20 let vyprchá u 50 % původně chráněných jedinců. Přeočkovává se pouze v 10 letech dítěte a tedy jednou – viz například schéma očkování proti záškrtu. (Přeočkovává se pravidelně dříve, než u 50 % očkovanců poklesnou protilátky pod sérokonverzní limit.) Uvažujme lineární poklesy protilátek. Otázka zní, jaké bude % chráněných jedinců v celé populaci?
Více: Kauza očkování: Záškrt se odstěhoval do Humpolce
Do přesného výpočtu nám musí vstoupit demografické faktory (rozdílné počty osob v různých věkových kategoriích). Přesný výpočet by měl složitý vzorec. Hrubý odhad proveďme takto: Ve věkové populaci 1 rok (první očkování) budeme mít 56 % chráněných jedinců. Pokles ochrany v kategorii 1–10 let zanedbejme, bude to částečně vyváženo nárůstem ochrany nad 56 % při přeočkování (princip tohoto zajímavého jevu je v tom, že při přeočkování si mohou vytvořit protilátky i osoby, u kterých vakcíny napoprvé selhaly). Rozhodně se moc nezmýlíme, když budeme od 1 do 10 roku věku uvažovat 56 % chráněných jedinců a poté již pokles protektivní účinnosti každých dvacet let o 50 %. V populaci třicetiletých poté bude chráněno jen 28 % osob, v populaci padesátiletých 14 %, v populaci sedmdesátiletých 7 %. Já bych ten průměr celé populace (když tuším demografické rozložení) viděl tak na 35–40 % chráněných osob.
A 35–38 % chráněných to je číslo dosažené 100% proočkovaností celé populace řádným očkovacím schématem v tomto případě. Otázka: Jakou kolektivní imunitu poskytuje nechráněné části populace 35–40 % chráněných jedinců? To samozřejmě ještě dále velmi záleží na vlastnostech nemoci samotné (viz výše), které jsem v modelu neupřesnil. Ale již na první pohled je zjevné, že to rozhodně nebude žádná taková „sláva“, jako když někdo v bílém plášti v médiích prohlásí, že kolektivní imunita populace je vynikající, protože se hlavnímu hygienikovi a našemu zákonodárci (a ještě někomu…) podařilo dosáhnout 97% proočkovanosti populace v ČR řádným očkovacím schématem.
Tak to jenom abyste příště lépe těmhle vakcinačním bublinám v médiích rozuměli….
Závěrem
O kolektivní imunitě by se toho dalo napsat mnohem a mnohem více. Zajímavé je si problém kolektivní imunity zejména rozebrat na případech konkrétních onemocnění a na parametrech konkrétních vakcín, ale to je již problematika velmi odborná a někdy bohužel i velmi sporná, když nám především schází data o dlouhodobé protektivní účinnosti konkrétních vakcín, křivkách poklesu jejich protilátek a přirozené incidenci nemoci ve zcela nechráněné populaci homogenní s populací naší (středoevropskou).
Osobně poté považuji za velmi důležitou argumentační sekvenci o maximální užitečné kolektivní imunitě, která by dle mého názoru měla zásadně vstoupit do strategických úvah pro i proti očkování tam, kde opravdu nelze uvažovat o celosvětové eradikaci patogenu.
Stranou jsem ještě ponechal zákeřné spekulace o tom, co tak asi udělá výrobce celosvětově plošně používané vakcíny, když by hrozila eradikace „jeho“ patogenu a absolutní neužitečnost jakéhokoliv dalšího očkování proti němu. Kampak asi ty zkumavky s patogenem pošle a ve které části světa budou jeho „vědci“ uměle udržovat sporadické výskyty nemoci (která proto stále bude moci být odněkud někam zavlečena). Stane se tak skutečně, nebo stačí „eticky“ provádět manipulace pouze ve zdravotnické dokumentaci a udržovat již neexistující nemoc alespoň na papíře? Nebo je vůbec nejlepší ovládnout zdravotnictví v určitém regionu a efektivní očkování tam vlastně tak moc „nevpustit“ a eradikaci patogenu zabránit? – Tato situace totiž docela reálně hrozí například právě u dětské mozkové obrny, jejíž roční celosvětová incidence se dnes pohybuje do 2000 případů, a to z 90 % ve 4–5 zemích třetího světa. Pokud se WHO podaří eradikovat virus poliomyelitidy, mohou okamžitě na světovém trhu skončit všechny polyvalentní vakcíny obsahující právě valenci proti viru poliomyelitidy. – Uvažujme tedy v souvislostech. Může se WHO něco takového podařit? Myslím, že sázkové kanceláře mohou na úspěch WHO vypsat velmi vysoké kurzy s platností na 30 let dopředu… a vydělají.
Nicméně kolektivní imunita jako jev existuje a existují i situace, kdy význam má, protože asi opravdu může nabývat hodnot užitečných. Takové situace však budou spíše výjimečné a to, co všechno je dnes chráněno a bráněno fádními, nepřesnými, neseriózními a nekorektními řečmi o kolektivní imunitě – je zkrátka špatně.
Co je však důležité – rodiče jsou dnes masově přesvědčováni, že vytvoření kolektivní imunity v populaci je něco dobrého a prospěšného i pro jejich vlastní očkované dítě. To je ale přímý protimluv a zjevná kontradikce samotnému principu a všem definicím kolektivní imunity, když tato vlastnost populace poskytuje ochranný benefit pouze nechráněným jedincům. Určitý trik poté představuje argumentace, že tomu tak není, protože i u vašeho očkovaného dítěte mohou selhat vakcíny nebo dojít k poklesu protilátek a ke ztrátě protektivní účinnosti a pak se mu kolektivní imunita bude také hodit… No ale pak je přece zbytečné jej pro tento účel očkovat a vůbec je sporné chtít vytvářet a posilovat kolektivní imunitu tam, kde nám z nějaké příčiny selhávají vakcíny a rychle klesají hladiny protilátek bez zajištění efektivního přeočkovávání celé populace.
Jsou to zkrátka účelové kolektivní manipulace – tak vidím subjektivně tyto mainstreamové argumentace ve světle reálné teorie kolektivní imunity. Avšak za nešťastnou považuji také mnohou kritiku vedenou právě proti kolektivní imunitě a jejímu významu, když tato argumentace zase docela často nerozlišuje jiné významné momenty, principy a skutečnosti spojené s tímto problémem.
Kolektivní imunita tedy rozhodně není kolektivní iluze. Kolektivní iluze však je mnohé, co si dnes o kolektivní imunitě a jejím významu myslí naprostá většina laické veřejnosti a bohužel i ne zcela zanedbatelná část zdravotnických odborníků.
ČLÁNKY DO MAILU