Velké množství značek na obalech potravin a nápojů vyústilo paradoxně v naprostý opak – totiž k ještě větší dezorientaci.
Většina nakupujících sice vnímá, že určitá značka na potravině znamená nějakou garanci, ať již tuzemského původu, regionality nebo třeba bio produkce, jasno o rozdílech mezi značkami ale v řadách spotřebitelů moc není. Paradoxem je také skutečnost, že ochranné značky respektované v rámci celé Evropské unie – tedy Chráněné zeměpisné označení (CHZO), Chráněné označení původu (CHOP) a Zaručená tradiční specialita (ZTS) jsou mezi spotřebiteli nejméně známé, ačkoli právě tato označení poskytují z pohledu použitých surovin, technologií, tradic a původu často největší garanci jedinečnosti a identifikace příslušných produktů v nekonečné houšti nějak označených potravin.
Mnoho soutěží, mnoho vítězných piv
To je vhodné uvědomit si zejména na příkladu světově zřejmě nejproslulejšího gastronomického produktu naší země – českého piva. Mezi českým pivem a Českým pivem je totiž velmi významný rozdíl.
Velké a malé písmeno ve stejném pojmu je přitom v tomto případě daleko srozumitelnějším odlišovacím prvkem než studium všech možných nápisů na obalech potravin včetně éček a áček. Přesto ale většinou spotřebiteli tímto způsobem piva rozlišována nejsou. Což je především dáno tím, že většina lidí v zásadě neví, jaký rozdíl velké a malé „č“ představuje.
Univerzálnost pojmu české pivo navíc ještě podporuje množství pivních festivalů a soutěží piv, na nichž se obvykle vyhlašuje nějaké vítězné pivo, takže prakticky každé pivo na našem trhu se pyšní nějakou palmou vítězství. Že by mělo být skutečně ceněné jen pivo, které zvítězí v kategoriích v soutěži pouze jedenkrát do roka vyhlašované Českým svazem pivovarů a sladoven, už přitom málokdo vnímá.
- Přečtěte si: Proč mají nepitelná piva tolik ocenění?
České pivo s velkým „Č“
Není proto na škodu si připomenout, že právě České pivo s velkým „Č“ je skutečně pravým českým pivem, neboť velké písmeno zároveň znamená, že jde o výše zmiňovanou známku EU – konkrétně o Chráněné označení původu. Ne každé české pivo je tak České pivo – v současné době používá CHZO v ČR jen sedmnáct pivovarů, takže většina druhů piv ve své podstatě klasickým českým pivem oceněným na úrovni EU není. Má to samozřejmě své důvody – k tomu, aby mohlo být nějaké pivo držitelem CHZO a mohlo tedy používat název „České pivo“, musí splnit celou řadu povinností, především pak použití vyjmenovaných surovin a technologií. Klíčovou technologií je přitom výroba takových piv spodním kvašením, pokud se týká senzorických vlastností Českého piva, pak takové pivo má například proti americkému Budweiseru více než dvojnásobný počet jednotek hořkosti a kromě toho je pravé České pivo kyselejší – rozpětí pH činí 4,2 až 4,6. Typickou a jedinečnou vlastností českých piv je také pitelnost způsobující opakovanou chuť pijáka piva na jeho další konzumaci.
Jedinečné senzorické (a také pro zdraví prospěšné) vlastnosti Českého piva jsou ovšem dosaženy za cenu vyšších nákladů. Právě proto se mnozí výrobci do označení CHZO nehrnou, protože výsledkem by byla výroba a prodej dražších produktů a v tomto smyslu nižší konkurenceschopnost na nabitém tuzemském pivním trhu.
Přesto prakticky každý pivovar v ČR označuje své výrobky jako české pivo s malým „č“, a svým způsobem tak tito výrobci zneužívají CHZO „České pivo“. Pokud bychom přitom rozdíl posuzovali čistě ze známkoprávního hlediska, nesměl by být pojem české pivo v případě, že existuje jasně definovaný pojem „České pivo“, v názvech výrobků, které definici nesplňují, používán. Praktické použití pojmu české pivo by tak mělo zůstat pouze v rovině hovoru. To by však u nás musely seriózně fungovat soudy specializované na známkoprávní problematiku, na což si ale ještě budeme muset počkat.
Podpora výrobců pravého Českého piva je tak, stejně jako v jiných případech, především na spotřebiteli. A ten by měl vědět, že pojem CHZO České pivo je na rozdíl od obecného pojmu české pivo garancí toho, co si pod tímto pojmem skutečně představuje, včetně toho, že jde o nepřímou podporu tuzemského zemědělství a našich pěstitelů chmele a ječmene. Za vyšší garance a vyšší kvalitu se ale logicky musí více zaplatit.
Jak se čachruje se značením potravin
Pečlivější sledování názvů potravin nebo nápojů je přitom v naší zemi obecně podceňovaný rozlišovací znak kvality, možného klamání, původu nebo technologie výroby potravin. Je to škoda, z názvu lze často vyčíst na první pohled více, než z povinně uváděného složení potravin.
Třeba v případě uzenářských výrobků. Klasickým příkladem je špekáček, který, pokud je vyráběn v ČR, musí splňovat podle špekáčkové vyhlášky minimální množství obsahu masa, což v případě podobných výrobků s jiným názvem (třeba opékáček) garantováno není.
Stejně tak je v případě pojmu „šunka nejvyšší kvality“ zaručen vyšší podíl masa a čisté svalové bílkoviny, než u „šunky standard“.
Sledovat jednotlivé pojmy, nebo třeba jen jednotlivá písmenka, se vyplatí už řadu let. V již zapomenutém sporu z roku 2006 mezi dvěma výrobci sýrů Apetito firmy TPK a Apetitto Želetava šlo právě jen o jedno písmeno „t“. Oba zmiňované produkty měly ale jiné složení, jiné balení a byly vyrobeny jiným výrobním postupem…
ČLÁNKY DO MAILU