ČR je vakcinační Alcatraz

Vážení čtenáři, opět se mi nedostalo pro množství jiné práce času na články již dlouho přislíbené. V souvislosti s přípravou argumentů pro některá soudní řízení jsem se podrobněji zabýval problematikou našich zákonů, které diskriminují neočkované děti. Zejména zákonem o ochraně veřejného zdraví, který zamezuje neočkovaným dětem v přístupu do mateřských školek a nově také připravovaného zákona o tzv. dětských skupinách, který bude mít ještě širší působnost. Ten totiž nepřipustí účast neočkovaných dětí prakticky nikde a na ničem.

Musím se přiznat, že dříve, než jsem začal na tomto tématu cíleně pracovat, byl jsem podvědomě přesvědčen, že tyto zákony nějaký malý zdravotní a medicínský přínos mají. Ten však samozřejmě nemůže vyvážit porušení základních lidských práv, která s těmito zákony souvisí. Byl jsem proto sám poněkud překvapen některými závěry, ke kterým jsem nakonec v analýze tohoto tématu došel. Velmi rámcové shrnutí svých úvah, poznatků i závěrů vám tímto předkládám k posouzení, vyjádření a samozřejmě také ke kritice. (Omlouvám se za délku textu, nejsem věru stručný publicista.)

Nejprve ty zákony

Zákony, o jejichž účincích, odůvodněních a právních aspektech bude dále řeč, jsou tyto právní předpisy (budu je dále nazývat „omezující opatření“):

Co je nesporné

Je nesporné, že tato omezující opatření porušují a omezují základní lidská práva dětí i jejich zákonných zástupců (rodičů). Těch základních práv bychom našli dokonce více. Je to například právo na zásah do organismu dítěte pouze se souhlasem jeho zákonného zástupce nebo právo na svobodné uplatňování víry a přesvědčení. Více polemické již je právo na zdraví a bezpečnost, když vakcíny jsou relativně nebezpečné biologické přípravky. Dle mého názoru klíčové je v tomto případě základní právo dítěte nebýt diskriminován oproti ostatním na svých možnostech (zákaz diskriminace). Oba uvedené právní předpisy totiž zjevně omezují neočkované děti na jejich účasti v předškolním vzdělávání, v jejich sociální integraci a účasti na jiných běžných aktivitách dětí souvisejících s dětskými kolektivy.

Zastánci těchto zákonů vychází v podstatě z jednoduché obhajoby: Opatření omezující základní práva dětí a rodičů jsou přípustná, protože na těchto opatřeních je naléhavý zájem ochrany veřejného zdraví. Je k tomu pravdou, že systém ochrany základních lidských práv a svobod (v režimu ústavního, unijního i mezinárodního práva) umožňuje za určitých okolnosti přijmout a prosazovat taková opatření, která základní práva jednotlivců porušují. Taková omezující opatření musí být mj. přijata na základě zákona, musí být řádně odůvodněná, musí mít zjevný celospolečenský přínos, musí být nutná ke svému účelu a také musí sama v principu představovat ochranu základních práv jiných jednotlivců (většinou jako celku). Ochrana veřejného zdraví těmto kritériím v té nejobecnější rovině vyhovuje.

Pohledem práva (základních lidských práv) tedy nelze rychle a snadno říci, zda jsou tato dvě omezující opatření přípustná či nepřípustná v právních řádech vyspělých demokratických států. Je to totiž otázka primárně expertní (odborná) a nikoliv otázka právní. Je to především otázka medicínského odůvodnění významu těchto omezujících opatření a jejich objektivního přínosu (kvalitativního i kvantitativního), který poskytují společnosti v oblasti ochrany veřejného zdraví. A právě na aspekty tohoto přínosu se nyní podívejme společně.

Separační a sankční účinky omezujících opatření 

Celé toto téma a jeho otázky se mi zpřehlednilo až tehdy, když jsem si rozdělil vlastní účinky omezujících opatření na účinky separační a účinky sankční. Teprve až když jsem začal o těchto účincích uvažovat samostatně, měl jsem pocit, že jsem do tématu pronikl ze správného směru, který poskytuje odpovědi na důležité otázky.

Separační účinky: Jsou takové účinky, které přímo souvisí s dosažením fyzické separace neočkovaných dětí od dětských kolektivů ve společnosti. Separační účinky lze je spojit s otázkou, co je dobrého či špatného na tom, že neočkované děti nebudou fyzicky přítomny v mateřských školkách a v dětských skupinách.

Sankční účinky: Jsou takové účinky, které souvisí s tlakem, kterým existence a hrozba uplatnění omezujících opatření působí na zákonné zástupce dětí. Sankční účinky lze je spojit s otázkou, co je dobrého či špatného na tom, že se rodiče budou obávat důsledků uplatnění těchto omezujících opatření.

Hledání medicínského přínosu separačních účinků omezujících opatření

Hledejme nyní tedy společně, co je vlastně dobrého a přínosného na tom, když neočkované děti do mateřských školek a dětských skupin fyzicky nevpustíme.

Potřebují očkované děti ochranu před neočkovanými?

Jako první uvažujme, zda tato omezující opatření přinášejí něco dobrého pro očkované děti, které tvoří naprostou většinu všech dětských kolektivů v ČR. Pokud bychom připustili, že očkované děti potřebují nezbytně nutně chránit před dětmi neočkovanými (rizikovými), tak bychom se měli rovnou ptát, proč nám ty vakcíny selhávají. Řešit problém nedostatečné protilátkové ochrany očkovaných dětí aplikací selhávajících vakcín do dětí ostatních, to by bylo zjevně kontroverzní. Očkované děti jsou chráněné právě očkováním a rozhodně nepotřebují žádná další nezbytná opatření přijímaná a uplatňovaná ke své zdravotní ochraně.

Potřebují chránit neočkované děti před proočkovanými dětskými kolektivy?

Nelze vyloučit, že ony omezující opatření mají vlastně chránit zdraví a bezpečnost (práva) dětí neočkovaných (zájemců o účast v dětských kolektivech). Tato varianta vychází z nutného předpokladu, že zdravotní riziko představují proočkované dětské kolektivy pro neočkované děti. To je v principu totiž možné. Mainstreamová argumentace však něco takového dosud absolutně nepřipouští. (Například to, že očkování vytváří určité % nebezpečných přenašečů některých nemocí, jako třeba černého kašle apod.)

Pokud by tato varianta byla zákonodárcem zamýšlená a sledovaná, měla by nutně jeden účinek. Do školek a dětských kolektivů by nesměly být vpuštěny ani ty děti, které nemohou být očkovány ze zdravotních důvodů (zdravotní kontraindikace očkování). Ochrana zdraví a bezpečnosti těchto dětí (jejich práv) by takovou separaci vyžadovaly úplně stejně. U zvýšeně rizikových dětí dokonce ještě i více. Protože obě národní omazující opatření zjevně připouští a vůbec nebrání tomu, aby se do mateřských školek a dětských skupin dostaly neočkované děti se zdravotní kontraindikací, zjevně se nemůže jednat o tuto variantu.

Potřebují chránit neočkované děti před dětmi neočkovanými?

Poslední z trojice kombinačních variant (nikoliv však varianta úplně poslední) je potřeba dosažení a provádění ochrany dětí neočkovaných před jinými neočkovanými dětmi. Aby tato varianta dávala vůbec smysl, potřebujeme k její legitimitě nějaké ty neočkované děti, které jsou v mateřských školkách a v dětských kolektivech legálně přítomny. Proč? Nu, abychom právě je mohli chránit omezujícími opatřeními před dalšími neočkovanými zájemci o „vstup“ do tohoto kolektivu. Tuto variantu proto především přejmenujme:

Potřebují chránit neočkovatelné děti před dětmi neočkovanými z vůle rodičů?

Takto vymezená otázka je otázka správná. Pojí se k ní však spousta dalších otázek, které jsou v mediálních diskusích a médiích velmi často upozaďovány nebo na ně nedochází vůbec. První důležitou otázkou je, kolik takových neočkovatelných dětí v ČR vlastně je? Ví to vůbec někdo? Je přece zcela evidentní, že pokud by takových dětí bylo padesát, tak je naprosto brutální provést kvůli nim těm ostatním to, co jim provádějí nebo provedou obě omezující opatření. Počet těchto dětí je tedy vysoce významným číslem, bez jehož „položení na stůl“ se o legitimitě omezujících opatření vůbec nelze bavit. Je nepřípustné omezovat základní lidská práva a svobody na základě dojmů vycucaných někde z nějakého úřednického prstu na ministerstvu zdravotnictví nebo ještě hůře – v NIKO (Národní imunizační komise).

Je potřeba uvést, že skutečný počet objektivně neočkovatelných dětí nelze zjistit z údajů o proočkovanosti dětské populace v ČR. Skupinu neočkovaných dětí je nutné rozdělit na (1) děti objektivně neočkovatelné a (2) děti nenaočkované z vůle rodičů. Jaký je vzájemný poměr těchto dvou skupin v ČR, to pravděpodobně dnes vůbec nikdo ani netuší.

Objektivně neočkovatelné děti jsou přitom pouze takové děti, které mají právě jednu z kontraindikací podání vakcín povinného očkování. A tady se schovává další problém. Mnozí lékaři totiž „přiznávají“ dětem tzv. falešné zdravotní kontraindikace. Někdy úmyslně, jindy z neznalosti věci. „Falešné kontraindikace“ je pojem všeobecně známý (www.vakciny.net/principy_oc­kovani). Na různých diskusních fórech lze poté nalézt opatrná anonymní sdělení některých rodičů, jak jim jejich lékař pomohl neočkovat a dostat se do školky. Je nespornou skutečností, že existuje velmi mnoho dětí, které jsou do školek dnes umístěny na základě falešných zdravotních kontraindikací, a které objektivně očkovány být mohou. (Chraň Příroda, že bych je chtěl tímto udat!) Tyto děti však spoluvytvářejí „masu“, kvůli jejíž kvantitě se nemohou do školek a dětských kolektivů poté dostat ty děti, které nemají tolik „vstřícného“ lékaře.

Nicméně akceptujme na chvíli fakt, že poměrně velmi vzácné neočkovatelné děti existují (v neznámém počtu) a jiné neočkované děti pro ně představují nějaké zdravotní riziko. Proto je k nim nepustíme omezujícími opatřeními.

Je dále správnou otázkou, o kolik (do jaké míry) se zvýší neočkovatelným dětem riziko vzniku závažného infekčního onemocnění tím, že do jejich blízkosti (do společného kolektivu) pustíme jedno další neočkované dítě. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, takové úvahy v podobě nějakých čísel a odborných odhadů vůbec neexistují. Je to možná dáno i tím, že nikdo není schopen vyčíslit riziko, s jakým se vůbec mohou některá infekční onemocnění tzv. „vrátit“. Například dětská obrna nebo záškrt. Možná je za tím i skutečnost, že rizika některých onemocnění jsou již generálně (pro celou populaci) tak mizivá, že v úvaze o navýšení tohoto rizika „o jedno neočkované dítě“ např. ve školce bychom se dostali opravdu velmi mnoho míst doprava za desetinnou čárku. Prakticky jakékoliv rozumné zaokrouhlení by poté přineslo číslo nula.

S tím souvisí otázka, jaké riziko lze dnes vlastně považovat za tzv. riziko „základní“. To je riziko, které nás všechny (včetně neočkovatelných dětí) obklopuje všude, kde se pohybujeme a kterému se nelze vyhnout. Je to riziko celé populace. To je důležité z toho důvodu, že je potřeba uvážit a posoudit míru vlastního medicínského přínosu separačních účinků omezujících opatření pro společnost v ČR jako takovou. Zajisté uznáte, že nikdo z nás prakticky nepotřebuje, aby se zvýšila jeho bezpečnost při jízdě automobilem právě na jedné jediné silnici druhé třídy v západních Čechách. Takové opatření je prakticky zbytečné s ohledem na to, kde všude automobilem jezdíme. Je určitě dobré jej udělat, pokud to jde. Ale omezit takto „významným“ opatřením tisícům dětí jejich základní práva a svobody, tak to by bylo již poněkud silné kafe, nemyslíte?

Základní riziko

Základní riziko vyplývá z úvahy, jakému riziku nákazy jsou vlastně vystaveny neočkovatelné děti ve společnosti jako takové? A tady s hrůzou musíme konstatovat, že naprostá většina dospělé populace nejen že není očkována proti všem devíti povinně očkovaným onemocněním, ale mnohým očkovaným již samozřejmě protilátková ochrana s jejich věkem vyprchala a představují již nechráněné jedince (viz k tomuto jiné články na Vitalia.cz, např. o záškrtu a černém kašli.) Nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že nejméně 80 % veškeré dospělé populace v ČR nad 18 let by nesmělo být vpuštěno do mateřských školek a do dětských skupin, pokud bychom se jim podívali na protilátky proti těmto devíti infekčním onemocněním. Nejsou to osoby chráněné. Zkuste si představit toto základní riziko tak, že je pro jedno objektivně neočkovatelné dítě (třeba v Rakovníku) veliké asi jako meloun. A k tomuto ohroženému dítěti (očkovanému pouze první dávkou hexavakcíny!) vpustíme do školky ještě jedno další neočkované dítě. K tomu základnímu melounu mu tedy přidáme ještě jeden další melounek. Jak veliký bude? Umíte si ty dva melouny představit vedle sebe? Já bych si na ten druhý vzal s dovolením raději mikroskop, abych si ho vůbec mohl prohlédnout. Myslí si někdo, že budu potřebovat přímo elektronový…?

Mnohem účinnějším omezujícím opatřením, než nevpustit do mateřské školky nebo jiné dětské skupiny jedno neočkované dítě, by totiž určitě bylo nevpustit tam přímo paní Bláhovou, která tam už 30 let dělá kuchařku. Vyhodit ředitelku MŠ by se určitě také neminulo mnohem vyšším ochranným účinkem. Kominíka bychom možná mohli strpět, pokud bychom mu zakázali slézat ze střechy, mluvit na děti a nesměl by jim nabízet knoflík k dotknutí. Na obchodní centrum vedle školky bychom ale rozhodně museli vyhlásit karanténu, a to i s ochrannou zónou padesáti metrů pro přiblížení neočkovatelných dětí. A pokud by nějakou vychovatelku náhodou napadlo vzít neočkovatelné děti spolu s ostatními třeba do divadla nebo na bazén, mělo by její jednání, kterým zjevně ohrozila nezbytnou ochranu veřejného zdraví, vyšetřit orgány činné v trestním řízení.

„Povědztě mi, Kefalín, čo si představujetě pod takým slovom absurdný?“ … A s touto nezapomenutelnou větou bych si dovolil variantu o ochraně neočkovatelných dětí před neočkovanými ukončit.

A co ochrana dospělých ve školkách a dětských skupinách?

Pouze pro úplnost je potřeba uvést i tuto variantu, kterou dosud nikdo nikdy neobhajoval a neuváděl jako důvod pro přijetí omezujících opatření. Nesmysl to přitom vůči „smyslnosti“ jiných variant zase není. Pokud existují neočkovatelné děti, existují také neočkovatelní dospělí a i těm je potřeba ve společnosti poskytnout ochranu. Očkovatelní mají samozřejmě možnost se naočkovat. Protože tuto variantu dosud nikdy nikdo nezmínil, dovolím si ji i já pominout jako vyloučenou, a to všeobecným nezájmem o její existenci.

Separační účinky omezujících opatření jako ochrana kolektivní imunity v ČR?

Velmi často se k oficiální obhajobě právě omezujících opatření používá pojem kolektivní imunita. Údajně jsou omezující opatření nezbytná k jejímu dosažení a zachování. Dobře. Podívejme se na to, jaký skutečný vliv mají na kolektivní imunitu právě separační účinky omezujících opatření.

Co je to kolektivní imunita, jsem již popisoval v dřívějším článku. Pouze to tedy shrnu. Kolektivní imunita je vlastnost populace, která nám vyjadřuje, jakou míru ochrany před infekčními nemocemi (určitými) poskytuje chráněná část této populace její nechráněné části de facto svou pouhou existencí. Hodnota kolektivní imunity zásadně závisí na tom, jaký je poměr chráněných a nechráněných jedinců v určité populaci. Za „dosažení kolektivní imunity“ se považuje obecně stav, kdy chráněná část populace je tak velká, že brání většímu rozšíření určité infekce a jejímu průběhu jako epidemie. Kolektivní imunita je vlastnost, kterou má smysl rozlišovat až u opravdu velkých kompaktních populací. S chápáním obsahu a významu kolektivními imunity souvisí některé zajímavé omyly a paradoxy, kterých si laická veřejnost často není vědoma (a někdo toho může zneužívat).

Co je důležité z výše uvedeného? Velmi podstatné je si uvědomit, že pro hodnotu kolektivní imunity v ČR je úplně jedno, kde se nám neočkované děti právě konkrétně vyskytují. Je úplně jedno, jestli jsou v mateřské školce, doma, v kině, na táboře, v hale, u babičky, na výletě nebo na bazéně. Pro kolektivní imunitu je především dobře, pokud „jsou všude“, a to pokud možno rovnoměrně. Jakákoliv opatření, která svými separačními účinky naopak vytvářejí a podporují vznik „nechráněných hnízd“, jsou špatná opatření pro kolektivní imunitu.

Pokud už někde nějaké neočkované děti jsou, tak separačním opatřením, kterým je nevpustíme do školky nebo na dětský tábor, neuděláme s kolektivní imunitou v ČR vůbec nic, nebo rozhodně vůbec nic dobrého.

Pokud už někde nějaké neočkované děti v ČR jsou, můžeme kolektivní imunitu zlepšit jedině tím, že takové děti buď zavřeme na vždy do sklepa, deportujeme je na Tchaj-wan, zabijeme je (omlouvám se, ale je to tak) – nebo je naočkujeme. Pokud nic z toho ale neuděláme, poté je vysoce rozumné (a také jediné správné) tyto neočkované děti ničím neseparovat od těch ostatních, ať jsou všude a hlavně rovnoměrně.

Jsem nevinný! – A ty?

Nemohu si v souvislostech odpustit komentář k argumentům uvádějícím, že neočkovatelné děti za své zdravotní kontraindikace nemohou. Je údajně nespravedlivé vůči nim trestat je sociální exkluzí z dětských kolektivů. Nemohou s tím totiž nic udělat.

Nevím jak vy, ale já jsem naprosto přesvědčen, že ani ty děti, které nenechali očkovat jejich rodiče, za to vůbec nemohou. Jsou úplně stejně nevinné a nemohou s tím nic udělat. Řeknu to tedy tak, jak to cítím: Tyto nevinné děti dostanou za své neočkování od České republiky, našeho zákonodárce, úředníků ministerstva zdravotnictví, naší „bílé mafie“ a lobbistů farmaceutického průmyslu, opravdu velkou a pořádnou protilidskoprávní separační „přesdržku“. Dostanou ji pouze a výhradně za chování svých rodičů.

Až mne bude někdo tady v diskusi nehezky hanobit, jak byste se na mne asi dívali, kdybych si za ním došel a zkopal bych mu psa, protože je jeho? Doufám, že ve vás tato vizualizace vyvolala stejné dojmy a emoce, které chovám ke komukoliv, kdo se svým jménem podepsal pod tyto dva naprosto hanebné právní předpisy ČR a kdo je veřejně obhajuje. Něco tak otřesného si dokonce nedovolili vůči svým dětem ani dále na východ – na Slovensku. Veď pozri zák. č 355/2007 §24 odst. 6 (www.epi.sk).

Děsivá realita

Zcela jednoznačně (aniž bych to sám prve tušil) jsem tedy došel k závěru, že vlastní separační účinky obou omezujících opatření nemají vůbec žádný význam. Nemají vůbec žádný význam ani medicínský, ani zdravotní, ani sociální, ani epidemiologický, ani charitativní. Možná mají význam pro pedofilní sadisty, ale jejich účast v politice ČR nebyla odhalena. Tyto účinky jsou nám všem jednotlivě i celé společnosti úplně k ničemu. Vůbec nikdo objektivně nepotřebuje, aby k fyzické separaci neočkovaných dětí z dětských kolektivů opravdu docházelo. Natožpak aby taková opatření byla nezbytná či nutná pro ochranu veřejného zdraví v ČR. Co tedy zbývá?

Hledání přínosu sankčních účinků omezujících opatření

Je nutné se zamyslet nad příznivými sankčními účinky obou omezujících opatření. A panečku, to je úplně jiná situace! Jako sankce, jako donucovací opatření a jako vysoce účinná hrozba pro rodiče nám tato opatření fungují skvěle! Nesporně existuje určité procento rodičů, kteří by své děti očkovat nenechali, pokud by jim nehrozila sankce právě v podobě nepřijetí jejich dítěte do mateřské školky a nově také prakticky úplná sociální exkluze z dětských skupin.

Jako sankce a výhradně jako donucovací nástroje nám tato opatření fungují. V zemi, kde se skrytá klika rozhodne prosazovat celých devět povinných očkování, což na západ od nás už desítky let nemá obdoby, občas honákům nezbývá, než použít skutečně drsné a dramatické nástroje veřejné tortury, aby stádo přivedli k řece. Mohl bych tady odkázat stovky internetových zdrojů, kde se rodiče v diskusích obávají právě těchto účinků, pokud by své děti nenechali očkovat (naleznete je snadno.) Pro mnohé je to opravdu nepřekonatelná překážka. Někdy finanční, někdy časová a někdy pracovní. Nově, se zákonem o dětských skupinách, to bude i překážka základního rodičovského citu. Který rodič dobrovolně „vyvaří“ své dítě ze všech dětských skupin? Není přece jen menším zlem pro to dítě risknout nálož očkování?

Ale abych neodbíhal příliš. Tato dvě omezující opatření jako sankce a donucovací nástroje adresované rodičům dětí budou účinná. Zvýší nesporně procento očkovaných dětí v populaci. (S ohledem na to, kolik procent dětí by bylo očkováno i bez těchto opatření, to však stále bude procento malé a možná by ani nebylo celé. Nikdo to přesně neví.) Lze však tvrdit, že jako sankce napomohou tato opatření zvýšit proočkovanost a tedy i kolektivní imunitu v ČR. Tohle jim, dle mého názoru, upřít nelze.

Klíč, co nebyl zastrčen, a proto nebyl otočen

A nyní přichází klíčová otázka pro právní specialisty zejména na ústavní právo a na lidská práva. Celý text článku předtím jim pouze dodává důležitou odbornou informaci, kterou možná dosud neměli. Obě omezující opatření jsou pouze formou sankce, když ve svém separačním účinku nemají pro společnost význam vůbec žádný, nebo jen naprosto zanedbatelný. A nyní ta otázka:

Je v souladu s ústavními předpisy a předpisy unijního a mezinárodního práva, aby povinné státy přijaly do svých právních řádů takové sankce a taková donucovací opatření, jejichž cílem je ovlivnění chování zákonných zástupců dětí, a která zcela mimoděk porušují základní práva a svobody dětí a významným způsobem je ve společnosti diskriminují, aniž by tyto jejich účinky samotné byly nezbytně nutné a v něčem společensky přínosné?

Já si opravdu neumím představit, kdybych tuto otázku odborníkům z fakult položil, žádnou jinou odpověď, než tuto: „Proč se mne ptáte na takovou hloupost? To u nás ví i student prvního ročníku. Nastudujte si základy, a pak mne teprve obtěžujte s konzultacemi…“

A co vy? Máte také pocit, že to tady někdo s tím vakcinačním Alcatrazem už opravdu vysoce přehání?