Překážkou může být dlouholeté manželství, finance nebo nedostatek odvahy udělat radikální krok. Může být překvapením, že oběti domácího násilí se svými násilníky často žijí za zavřenými dveřmi dlouhé roky, než se odhodlají k nějakému řešení. Mnohdy bohužel odvahu nenajdou. Ve většině případů se stydí se svým problémem vyjít ven. Pro ženy je často spouštěčem až okamžik, kdy jsou ohroženy jejich děti.
Patnáct let bití
Podobný osud měla i paní Tereza, matka dvou synů. Žila s manželem, který podnikal, patnáct let. Občasné bití, kterým ji častoval, nazývala jen malými přestupky. Když však její manžel přestal mít zakázky, začal pít a jeho agresivita se stupňovala. Právě to byl začátek doby, kdy Terezu její muž nekontrolovatelně bil. Často se opil do němoty a druhý den o svém chování ani nevěděl. Tereza ale nikdy nešla k lékaři. Když děti povyrostly, začal dokonce napadat i je.
„Manžel mě nepodpořil ani v době, kdy mi umírala matka. Vyčetl mi dokonce i to, že jsem v jednačtyřiceti letech otěhotněla. Šla jsem na potrat, ale po návratu domů mě opět čekal jenom opilý muž. Pokoušel se sice o léčení, ale po návratu z léčebny se vše vrátilo do starých kolejí,“ říká Tereza.
Napadl i děti
První impuls ke změně dal Tereze doktor v nemocnici, kam se přišla léčit s otřesem mozku poté, co ji její muž opět zbil. Dal jí leták o domácím násilí a doporučil sezení s psycholožkou. Ta jí poskytla kontakt na občanské sdružení Acorus.
Tereza ale ještě nebyla pevně přesvědčena o tom, že manžela opustí. Protože nepracoval a zadlužoval se, měla výčitky opustit ho a nechat samotného. Poslední Terezin radikální krok na sebe ale nenechal dlouho čekat. Manžel napadl děti a ona zavolala policii. Když se to manžel dozvěděl, rozdupal všem mobily. To byl zlom, kdy Tereza zatelefonovala na krizovou linku Acorusu. „ Řekli mi, ať neváhám a okamžitě přijdu, a poradili mi, co si vzít s sebou,“ uvádí Tereza. Nečekala a hned druhý den ráno i s dětmi stáli za dveřmi.
Máte právo na normální život
Důležitým krokem pro oběť domácího násilí je si uvědomit, že je plnohodnotná lidská bytost, které má právo na normální život. „Velkou pomocí pro mě byla skupinová sezení, kde jsem se naučila, že nikdo nemá právo se mnou jednat tak, jak to dělal můj manžel,“ říká Tereza. Sociální pracovnice pomohla Tereze i s podáním žádosti o rozvod. Tereza zůstala i s dětmi v azylovém domě Acorusu šest měsíců.
Čtěte dále: Týrané ženy se bojí, že jim nikdo nebude věřit, říká Iveta Wollerová z občanského sdružení Acorus, které pomáhá osobám ohroženým domácím násilím a v Praze provozuje azylový dům, kde mohou týrané ženy najít bezpečí.
ČLÁNKY DO MAILU