Vážení čtenáři, stále více lidí se na mne obrací, abych jim pomohl sepsat tzv. „reverz“, kterým by dosáhli svého záměru v oblasti odmítnutí povinného očkování svého dítěte. Představy těchto lidí jsou však poněkud zkreslené. Domnívají se, že mám určitě na svém PC na disku někde nějaký vzor hezkého reverzu, který jim mohu hned přeposlat. Tento přístup však nevyjadřuje právě dobrou orientaci ve věci samé. Myslím si, že mnoho rodičů možná přesně neví, co všechno chtějí. Zejména proto si nemusí dobře uvědomovat, co už vlastně vůbec nechtějí. Dosud jsem až na jeden případ „reverz“ ještě nikomu neposlal a vždycky jsem to vyřešil e-mailem nějak obecně. Vypadá to však jako úhybný manévr. Nejprve silná slova – poté alibismus. Není tomu tak.

Autor: Copyright (c) 123RF Stock Photos

Odmítnutí povinného očkování je dnes považováno v praxi za obtížné. Důležitým faktorem je osobnost pediatra

Existuje mnoho cílů a mnoho různých rozhodnutí, která mohou chtít rodiče v oblasti povinného očkování svých dětí dosáhnout oproti systému povinného očkování v ČR. Existuje poté také mnoho individuálních variant odhodlání, které do toho lze z pohledu rodiče vložit. Jsou dokonce i tací mezi lidmi, kteří skutečně nemyslí jenom na sebe a chtěli by pomoci ostatním. To vše může vést k použití různých technik a nástrojů, které dnes použitelné zkrátka jsou – ať už se to někomu líbí nebo ne.

Vybrat si a překonat

Vlastní strategie odmítnutí očkování poté velmi úzce závisí právě na tom, co vlastně rodič opravdu chce. Váš reverz může být obsahově a formulačně velmi pestrý a věci, které lze více či méně efektivně použít jsou překvapivě rozličné. Účinné odmítnutí povinného očkování je dnes považováno v praxi za obtížné. Za touto obtížností však nestojí absence účinných možností. Je za ní možná neznalost těchto možností, určité obavy slušných lidí udělat něco, co není tak úplně fér a především poté jeden faktor: Je za tím často osoba a osobnost vašeho pediatra.

Bohužel většina lékařů u nás bere dnes svobodnou vůli pacientů částečně jako psychologický útok na sebe sama. Je to svým způsobem vyjádřený nesouhlas s jejich odborným názorem nebo „dobře míněným“ doporučením. A to se nevyplácí. Medicína je subservilní autoritativní systém, ve kterém mít odlišné názory od nadřízeného znamená vlastně zpochybňovat jeho odbornost a kvalitu jeho péče o pacienty. To není jen prostý nesouhlas jako v mnoha jiných oborech. To se zkrátka nesmí, nebo se to hrubě nevyplácí. Tento princip máme jako lékaři v sobě a bohužel se více či méně promítá do našich vztahů k pacientům. Ne každý takový je. Ale početné zkušenosti pacientů vypovídají dostatečně o tom, že mnozí ano. Při odmítání očkování musí rodič často „překonat“ svého pediatra a musí to udělat pokud možno co nejméně konfliktním způsobem. V tom vám ale nikdo obecně neporadí…

Lze očkování odmítnout nelegálně?

Jako první před psaním tohoho článku jsem si musel položit otázku, zda lze očkování odmítnout postupem, který by byl protiprávní? Skutečně bych nerad nabádal kohokoliv k tomu, aby sám porušoval právní předpisy. Očkování určitě odmítnout nelegálně lze. Své děti nemusíte třeba k pediatrovi vůbec poslat. Až na vás poté přijde „sociálka“, můžete své děti vydávat za své synovce a neteře nebo za děti známých apod. Tímto způsobem a jemu podobnými asi své právní povinnosti porušit přeci jen dokážete. Je to totiž podvod a mohly by to být v jiných variantách i jiné trestné činy. (Jako například schovat své novorozené děti do sklepa, aby na ně nikdo nepřišel, než vám dorostou do věku, kdy už se neočkuje apod.)

Je zajímavé, že žádným jiným způsobem se vám to spíše podařit nemůže. Jakmile vstoupíte do procesu „odmítnutí očkování“ skutečně aktem ODMÍTNUTÍ – tedy oficiálním sdělením své odporující informace (uvádějící vaše stanovisko, názor, odůvodnění a avizovaný postup) protistraně (de facto státu), nastartujete proces souboje vašich práv a povinností se soubojem práv a povinností protistrany. Žádný z těchto procesů nemůže být z principu nelegální, protože jej můžete vyhrát i prohrát. Kdykoliv jej totiž jedna či druhá strana sporu může nechat rozhodnout soudem, a to je přece úplně v pořádku.

A proto: Odmítnout očkování se nikdy nemusíte obávat. Je to korektní akt s legitimními právními účinky, na který máte právo a který sám o sobě ještě nepředstavuje vůbec nic nelegálního.

Čtěte dále: Povinné očkování nelze vynutit, o dítěti rozhodují rodiče

Cíle rodičů

Celá vaše strategie a budoucí postup (obsah reverzu) se musí odvíjet od dobře známého cíle, který sledujete. A v tomto ohledu se mohou rodiče navzájem velice lišit. Setkal jsem se už s mnoha obvyklými i mnoha zajímavými individuálními očkovacími cíli rodičů. Podívejte se spolu se mnou, co vlastně všechno lze dnes chtít – a z čeho si proto nejprve musí rodič vybrat. Někdy to jsou v praxi i složité kombinace. Dovolil jsem si tyto varianty s nadsázkou pojmenovat.

Archanděl

Rodič archanděl nechce své dítě očkovat ničím, nikdy a za žádných okolností. Je přesvědčen, že farmacie a klasická medicína jsou velmi nedůvěryhodné. Věří více přírodě, spoléhá na zdravý životní styl apod.

Odkladač

Určitým opakem přístupu archanděla je rodič odkladač. To je rodič, který vlastně povinné očkování vůbec neodmítá. Odmítá však současný očkovací kalendář jako věc naprosto animózní ve vztahu k fyziologickému vývoji imunity malého dítěte a současného vědeckého poznání o ní. Chce tedy očkovat – ale rozhodně později a někdy i jinak ve vztahu k jednotlivým valencím vakcín. Odkladač se vždy obává nějakého zvýšeného imunologického rizika u vakcín podaných u velmi malých dětí, ale neobává se již tolik zahájení očkování dětí třeba od 1,5–2 let věku.

Selektik

Mnozí rodiče již pochopili, že na tom, že Česká republika a Slovensko mají 9 a 10 povinně očkovaných nemocí, když celá západní Evropa se vleze do pěti maximálně do šesti nemocí, není něco zásadního v pořádku. Průměr počtu očkování je přitom někde mezi 2 až 4 a mnohé vyspělé členské státy EU nemají zavedeno jako povinné ani jedno jediné očkování. Jejich vědečtí a medicínští odborníci rozhodně nejsou „hloupější“ než ti naši. Vysvětlit to zásadně odlišnou epidemiologickou situací může jenom kamikadze, který o tom moc neví. (Respektive jde to velmi obtížně a zcela výjimečně tak u 2–3 nemocí, a to v EU opravdu jen mezi hodně vzdálenými zeměmi. Odůvodnit 0 a 9 očkování tímto způsobem je v rámci EU zhola nemožné. Stejně tak obhajovat nějaký zásadní a významný epidemiologický rozdíl mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo.)

Selektik proto nechce u svého dítěte povinně očkovat jen proti určitým onemocněním. Nejčastěji dnes rodiče asi nechtějí očkovat proti žloutence typu B. Většinou však selektici nechtějí očkovat hned proti 3–4 nemocem a u ostatních jsou na pochybách. Selektik většinou 1–3 očkování hájí.

Obávka

Obávka je rodič, který se obává očkovat s ohledem na aktuální zdravotní stav svého dítěte. Jeho dítě mu zkrátka nepřijde jako dítě, které by v tomto svém stavu (různé) mělo být vystaveno očkování a vlivu vakcín. Může se jednat o věc dočasnou, ale i o pocit trvalý. Obávka tedy může být v důsledku archanděl i odkladač. Odlišuje se od nich kvalitou svého důvodu, proč se vlastně obává, a to může měnit jeho odmítací strategii. Obávka může mít i velmi krátké trvání, například v případech jen několikatýdenních infekčních nemocí u dětí a jejich následné rekonvalescence. Obávka by mohl být definován tak, že pokud by byl přesvědčen, že je jeho dítě úplně zdravé – nebyl by.

Hrůzka

Hrůzka je rodič který má za sebou špatnou zkušenost. Ačkoliv oficiálně nikdy nikdo nic nepřizná, rodiče nejsou hlupáci a alespoň ve svém okolí si informace o postvakcinačních komplikacích ústně šíří. Čím těsnější je tato osobní zkušenost, tím reálnější obavy v rodičích vyvolává. Nejčastěji se poté lze setkat s rodiči, kteří se sami považují za poškozené nějakou vakcínou, nebo prodělali po vakcíně nezapomenutelné dny a týdny, které již naštěstí přešly. Ještě silnější odpor k očkování poté mají rodiče, kteří toto již zažili u jednoho ze svých dětí, a nyní jde o to druhé. Hrůzka je většinou bud jednoznačný archanděl, nebo naopak vůbec nemá jasno. Má špatnou zkušenost totiž pouze s jednou vakcínou. Není si poté často vůbec jist, která její valence to třeba mohla být a jak se tedy má postavit k ostatnímu očkování.

Akutní hrůzka

Akutní hrůzka je rodič, který očkování dítěte řádně zahájil, avšak stalo se něco, co u něj obavy vyvolalo a doočkovat tedy již nechce, nebo to chce rozhodně v čase odložit. Obvykle jde o středně závažné typy postvakcinančních reakcí (dostatečná intenzita, nebo čas). To, že pediatr pravděpodobně rodiči upře před nosem možnou „kauzální souvislost“ s podáním vakcíny, je dnes rozhodně většinová skutečnost.

Anti-hexapák

Tento název mne napadl ve složitější fonetické asociaci, kterou nechci nikomu vysvětlovat. Anti-hexapák (dále raději jen „ahexák“) je rodič, který selektivně odmítá k použití u svého dítěte častěji některé méně často i všechny polyvalentní vakcíny. Ahexáci se vyznačují příslušnosti alespoň do jedné z těchto skupin:

1)       Podávání vícevalentních vakcín nemůže ideálně respektovat objektivní potřebu a vhodnost očkování jednou-každou valencí samostatně. (Vysvětlení: Pokud je ideální očkovat jednou valencí do 3 měsíců, druhou valencí do 1 roku a třetí valencí by bylo ideální očkovat až od 2 let, je vytvoření takové trivakcíny a její použití u dětí do 3 měsíců zkrátka „otřesnou prasárnou humánní medicíny“.)

2)       Imunitní reakce po podání polyvalentních vakcín probíhají ve stejné primární lymfatické uzlině ve stejném čase. V jedné „továrně“ se najednou rozjede několik výrobních linek, které zkrátka mají společné „uzly“, a nikdo si nemůže být zcela jist, jak to všechno ve výsledku dopadne. Ahexáci se více obávají nežádoucích účinků a nežádoucí imunomodulace u polyvakcín – a proto chtějí monovakcíny.

3)       Vzácným typem ahexáků jsou rodiče, kteří sice plně věří bezpečnosti polyvakcín, ale nevěří tolik jejich účinnosti oproti monovakcínám. (Například předpokládají kratší dobu existence protilátek a nižší protektivní účinnost.) Jejich heslem je: Když už očkovat, tak také co nejlépe chránit!

Čendžer

Vzácným typem rodiče je čendžer. To je rodič, který nechce očkovat jednou konkrétní vakcínou, aniž by měl obecně něco proti nějaké z jejich valencí. Chce jinou vakcínu proti „témuž“. Někdy může být příčina v různých vakcinačních adjuvans, někdy si někde něco nehezkého přečetl, někdy nevěří určité společnosti apod.

A ti druzí…

Vždycky poté ještě existují i nějací jiní rodiče s jinými cíli, ale to už bych tento článek zaváděl příliš do detailů.

Strategie odmítnutí povinného očkování – příště

Dosažení vašeho cíle je poté samozřejmě věcí vámi zvolené strategie. Jednotlivé postupy, které můžete dnes využít, si nechám až do druhého dílu tohoto článku – už na příští pátek. Bude toho hodně a je potřeba si k tomu dost věcí povědět. Budu docela rád, pokud by se tady v diskusi do té doby objevily nějaké praktické zkušenosti rodičů, kteří se o nějakou formu odmítnutí povinného očkování již dříve pokusili, nebo mají blízkou zkušenost s tím, jak něco takového v jejich okolí třeba proběhlo.