„I přes určitý pokrok, zejména v patomechanizmu primární noční enurézy, zůstává její etiologie nejasná. Její častý výskyt poukazuje na úlohu genetických faktorů. Z dalších jde o význam hloubky spánku a stav centrálního nervového systému,“ píše se v odborné lékařské literatuře. S nočním pomočováním si moderní medicína neví rady. Přitom jím trpí skoro patnáct procent dětí do pátého roku života.
Jen u zlomku se najde objektivní příčina, která by potíže vysvětlovala. V léčbě se doporučuje omezení příjmu tekutin před spaním, zapojení dítěte do řešení problému založením deníku, do kterého si barevně vyznačuje „suché“ noci, lékaři ordinují desmopresin, lék snižující noční tvorbu moči, rodiče chodí s dětmi k psychologovi. Ty se často pomočují dál.
Jako malé štěňátko
Jirkovi je osm. Rodiče s ním obešli pediatry, urology a nefrology. Týden kvůli vyšetřením dokonce ležel na klinice. Má za sebou desítky odběrů moči, krve, ultrazvuky ledvin, měření síly proudu moči – uroflowmetrii… nikde nic. Přestože ho rodiče budili na čůrání a podávali léky, mokrých nocí v kalendáři neubývalo. Pak se maminka dočetla o komplexní medicíně. Rozhodla se, že to zkusí.
Když vešli do ordinace, okamžitě mne zaujala. Cítil jsem z ní neklid a napětí. Na stůl položila tlustou složku vyšetření. Skoro mne nepustila ke slovu. Neustále vytahovala další a další papíry, jako kulometnou palbu na mne chrlila, kde všude byli, jak vyšetření dopadla, co všechno s Jirkou zkusili.
Po pár minutách mi začala tak lézt na nervy, že jsem dostal nucení na močení. Poprosil jsem ji, aby nás nechala s Jirkou chvíli o samotě. Je to chytrý, šikovný, hbitý kluk. Citlivý po mamince. Školu hravě zvládá, rád sportuje, jezdí na kole, na koni, umí dobře lyžovat. Baví ho kreslení a keramika. Tělesně je v naprostém pořádku.
Pak jsem se zeptal, co ho trápí, jak to vypadá u nich doma. Měl to v hlavě dokonale srovnané. Maminka je učitelka na mateřské dovolené. Kromě Jirky má na starost ještě dvouletou dceru Janu. Všechno si moc bere, je nervózní, podrážděná. Otec podnikatel se vracívá domů večer, někdy pracuje o víkendech. Hádky jsou na denním pořádku. „Tátu i mámu mám rád. Je mi moc líto, že jsou na sebe zlí. Když se hádají, uteču do svého pokojíčku, zalezu pod peřinu, brečím a pak se v noci počůrám,“ řekl mi Jirka. To, co nedokázal říct rodičům přímo, sděloval pomočováním. Jako malé citlivé štěňátko.
Léčit se potřebují rodiče
Bez jakéhokoliv komentáře jsem pak mamince přečetl Jirkovu výpověď. Rozplakala se. Pochopila. Do té doby vůbec netušila, jak její chování a hádky s manželem souvisejí s Jirkovým problémem. Objížděli s ním lékaře, pokaždé ho předsunuli a ukázali na něj se slovy: „Pomočuje se, vyšetřete ho, uzdravte ho, my si počkáme!“ Sami ustoupili do pozadí. Tak jsem to otočil.
Poradil jsem jim, aby se na Jirkovo pomočování vůbec nesoustředili. Čím víc se člověk na nějaký problém zaměřuje, tím větší je to problém, tím víc se na něj soustřeďuje. Uzavírá se bludný kruh. Od pomočování se budou snažit odvádět jeho pozornost ke hrám, ke sportu, k výletům, ke kreslení a keramice. S Jirkou budou zacházet jako se zdravým klukem. Léčit se potřebují rodiče.
Po chvilce váhání přijali nabídku partnerské terapie. Psycholog s nimi opakovaně probíral, jak Jirkovi škodí ochranářský vliv matky, radil, jak mají řešit vzájemné spory. Po půl roce napětí mezi rodiči povolilo. Jirkových „mokrých“ nocí začalo ubývat. Před prázdninami se přišli poradit, jestli ho mohou pustit na dva týdny na skautský tábor. Poprvé tak dlouho bez rodičů. Jirka se moc těšil. Řekl jsem jim, ať určitě jede, pro jistotu ať mu zabalí náhradní spacák. Lehce se počůral jen jednou. Po prázdninách přišli naposledy. Jirka měl po mnoha měsících zase „mokrou“ noc. Maminka už ode dveří hlásila, že se s manželem zase chytli. A Jirka se vrátil k hluboko uloženému způsobu řešení.
Když dlouhodobě nebo opakovaně stůně dítě, je to v první řadě informace rodičům: „Zamyslete se sami nad sebou. Nad tím, co vám dítě chce nemocí povědět.“
ČLÁNKY DO MAILU