Kdy a proč očkovat? Pokud bych na tuto úvodní otázku odpověděl tak, jak to chtějí „maminky“ obvykle slyšet, bude to odpověď nesprávná. „Mám dítě nechat očkovat proti spalničkám? Má význam očkování proti tetanu? A co to nové očkování proti rakovině děložního čípku, je to dobré, pane doktore?“ Již ten, kdo takto pokládá otázky, se svým vlastním přístupem k věci stává nutně obětí (pro)očkovacího systému v ČR. V takové situaci mu již spíše není pověstné rady ani pomoci.
V problematice očkování nemají laici reálnou šanci se správně zorientovat, pokud tomu nevěnují výrazně nadstandardní úsilí
Ačkoliv i na takto položené otázky lze přiměřeně odpovědět, farmaceutický průmysl zařídil, že na ně často veřejně odpovídají špatní lidé. Nemohu použít pojem špatní odborníci, protože odborníci to nepochybně jsou a někdy i špičkoví. Laičtí spotřebitelé, pacienti a rodiče bohužel nemají reálnou šanci se správně zorientovat v problematice očkování, pokud tomu nevěnují výrazně nadstandardní úsilí. Svépomocí se optimálně rozhodnout laická veřejnost až na vzácné výjimky prakticky nedokáže. Také rozpoznat, kdo vám radí dobře, znale věci a přitom odpovědně, a kdo vám radí zkrátka jinak, je bohužel nad vaše síly. Ve specializované a odborně náročné problematice něco jako „informovaný spotřebitel“ až na výjimky neexistuje. Existuje však odbornými informacemi a přímou či skrytou reklamou víceméně zmatený či spíše zmanipulovaný spotřebitel. Znám jich mnoho desítek.
V tomto seriálu několika navazujících článků se pokusím vysvětlit základy soukolí očkovacího „velkostroje“ tak, aby vás alespoň v těchto základech už nikdy nikdo neoklamal a netahal za nos. Domnívám se, že je to mnohem víc, než vám „levně a pohodlně“ sdělit, jaký je právě můj soukromý názor na očkování třeba proti příušnicím nebo na hexavakcínu. Ostatně mohu se právě v těchto názorech také odborně mýlit, nebo bych se mýlil třeba z jiného cinkajícího důvodu…
Čtěte téma: Podceňujeme nežádoucí účinky očkování?
Kdy se vlastně má očkovat a proč?
V obecné rovině je to poměrně jednoduchá medicínská otázka. Očkovat jedince – tzv. „očkovance“ – bychom měli v humánní medicíně (prováděné humánně) ve třech či vlastně čtyřech odlišných situacích. Tyto situace někteří odborníci záměrně nerozlišují, což má kýžený prokomerční efekt.
I. V první situaci sledujeme očkováním dosáhnout výhradně benefitu očkovance. Takové očkování musí být dostatečně přínosné právě pro něj samotného, a to v daném čase na daném místě. Jsou to očkování s přímým zdravotním přínosem pro očkovance. Pokud si myslíte, že to přece z principu věci musí být všechna očkování, tak se velice mýlíte.
II. Ve druhé situaci sledujeme očkováním dosáhnout benefitu budoucího zájmu populace – chráníme tedy zájmy jiných jednotlivců. Jde o strategické bránění hrozícím epidemiím, spojované s pojmem vytvoření tzv. kolektivní imunity. Aby se nám tu jednou (možná) nešířily zase zlé „bacily“, musíme být ve velkém počtu (80 – 90 %) kolektivně imunní, abychom jim vytvořili bariéru v cestě šíření. Taková očkování jsou prováděná s předpokladem budoucího kolektivního zdravotního přínosu. Očkování z této skupiny však ještě musíme rozdělit. Kolektivně přínosná očkování určitě mohou (II.A), ale také vůbec nemusí (II.B) být prospěšná samotnému očkovanci.
To, že máte dítě nechat naočkovat v jeho vlastní zdravotní neprospěch pro nezřídka odborně sporný budoucí zájem jiných osob, to vám samozřejmě nikdo rád neprozradí. Vyvolávalo by to silný a zcela pochopitelný odpor rodičů k takovému očkování. Obzvláště, když ve vztahu k jiným očkováním je jim odborně i reklamou neustále sugerováno, že se mají vždy rozhodovat „…odpovědně ve prospěch svého dítěte“. Pokud by se tak rodiče opravdu zachovali, poté by všichni měli rezolutně odmítnout u svých dětí jakákoliv očkování ze skupiny II.B. Ochranářský přístup rodičů k dítěti by silně ohrožoval cíle státní zdravotní politiky – tedy dosažení kolektivní imunity v takových případech. Sloučit tyto dvě skutečnosti v harmonický celek nějakým „lepším informováním“ rodičů, je naprosto vyloučené, když důsledkem pravdivých informací by byl stav právě opačný. Z toho důvodu je lepší a pragmatičtější systémově lhát. Respektive stačí jen důsledně neříkat vše, aby rodiče měli dostatečný prostor si sami vytvořit nesprávný názor na přínos očkování právě pro jejich dítě, na tomto místě a v tomto čase.
III. Ve třetí situaci, která je nejméně častá, sledujeme očkováním dosáhnout benefit zcela konkrétní osoby nebo velmi malé skupiny osob (tady a teď), avšak nejedná se přitom o očkovance. Děje se tak zejména v případech, kdy v rodině je zvlášť oslabený a rizikový jedinec, jehož ochrana vyžaduje důslednou prevenci proti některým infekcím. Proto je vhodné, aby všichni nebo někteří členové rodiny a blízkého okolí byli očkování z důvodu, aby na rizikového jedince nemoc nepřenesli. Předpokladem smysluplnosti takového postupu je objektivní nemožnost nebo nedostatečnost chránit očkováním samotného rizikového jedince. Taková očkování pak mají přímý zdravotní přínos pro jiné jednotlivce. Že neznáte žádné takové očkování? Tomu rozumím, protože to vám nikdo z marketingových oddělení výrobců vakcín a spolupracujících lékařů neprozradí. Co by to bylo za byznys, pokud by se očkovalo jen 2–5 x více osob, než je nějaký zcela minimální počet vysoce rizikových jedinců? Plošné preventivní očkování všech zdravých dětí – to je komerčně velmi zajímavé.
Pokud žádné takové očkování neznáte, tak do III. skupiny patří například očkování normálních zdravých dětí proti planým neštovicím. Toto očkování není v žádném případě odborně odůvodnitelné prospěchem očkovance. To tedy ani náhodou. Proti planým neštovicím ve výjimečných případech očkujeme „okolí“ vysoce rizikových jedinců, pokud nelze očkováním chránit rizikové jedince samotné. Očkujeme například rodinné příslušníky dětí s těžkými imunodeficity, u kterých by plané neštovice mohly mít velmi závažný průběh a důsledky. Abych doložil svá slova, podívejte se sami, jak zní schválené indikace vakcíny Varilrix (monovakcíny proti planým neštovicím). Tato vakcína je určena k podávání zdravým a nikoliv přímo rizikovým jedincům, avšak cílem očkování není ochrana zdravého očkovance, ale neočkovaného rizikového jedince:
Z SmPC* léčivého přípravku Varilrix:
Varilrix je určený k aktivní imunizaci zdravých jedinců proti varicelle od věku 9 měsíců. Doporučuje se očkovat zdravé, k infekci vnímavé jedince, kteří jsou v blízkém kontaktu s pacienty, u nichž lze předpokládat, že by varicella mohla mít těžký průběh. Cílem očkování je snížení rizika a přenosu infekce divokým kmenem varicelly na tyto osoby. Za osoby v blízkém kontaktu jsou obvykle považováni rodiče, sourozenci a ošetřující zdravotnický personál pacientů ohrožených infekcí.
(*SmPC: Z anglického Summary od Product Characteristic = souhrn informací o léčivém přípravku.)
Pokud tedy patříte mezi rodiče, jejichž normální zdravé dítě bylo očkováno proti planým neštovicím, aniž byste v blízkém okolí měli a chtěli chránit jiného vysoce rizikového jedince, který plané neštovice ještě neprodělal a nebyl ani očkovaný, pak se hluboce zamyslete, co a proč se to kolem vás vlastně odehrálo. (Více o očkování proti planým neštovicím a jeho okolnostech si povíme v některém příštím díle seriálu.)
Ve druhém díle bych rád dokončil téma vlastního přínosu očkování pro jednotlivce (skupiny I. a II.A). Ve třetím se poté budu věnovat rozdílům mezi povinným a dobrovolným očkováním z pohledu medicíny i práva. Protože vše souvisí se vším, tak i tato zdánlivá teorie vám pomůže lépe porozumět mnoha zcela praktickým věcem kolem očkování – tedy kolem vás a vašich dětí.
Speciál: Očkování a očkovací kalendář – která očkování jsou u nás povinná, a která nepovinná?
ČLÁNKY DO MAILU