Nedostatek úplně první lásky: prapříčina problémů

Dítě bez lásky citově strádá, to je všeobecně známo. Méně je znám jev zvaný attachment. První jej popsal lékař John Bowlby. Překládá se opisem – attachment je vztahová vazba. Konkrétně ta, která existuje mezi malým dítětem a rodičovskými, trvale o ně pečujícími osobami.

Vztah a vklad každého člověka

Čeština nemá termín, v němž by byl spojen obsah slov „vztah“ a „vklad“. V attachmentu je obsaženo obojí. K vlastnímu dítku máme hluboký vztah a citově (i jinak) do něj investujeme. Dítě má k „rodičovsky trvale pečujícím osobám“ též hluboký vztah. Uchovává, zúročí a dále předává jejich vklad. Ještě přesněji by bylo možno mluvit o specifické části vloženého vkladu. Nejde totiž o předávání genetické informace. 

Vklad doprovázející vztah směřuje k předpokladům psychické pohody a všestranného uspokojení potřeb narozeného dítěte. Jde o empatii, vřelost, podporu, vlídnou kontrolu i ochranu, jakož i ochotu dospělých na dítě mluvit – začít mazlivou „řečí chův“ a posléze s ním konverzovat přiměřeně vývoji jeho schopností. 

Tomu odpovídá rodičovský postoj „já jsem v pořádku, ty jsi v pořádku a svět je také v pořádku“. Na tomto základě se optimálně rozvíjí sociální chování, sebeúcta i psychická stabilita potomka: „Zážitek citově vřelého, trvalého, blízkého vztahu s matkou či s jinou trvale pečující osobou, jež je pro oba příjemný, je podmínkou duševního zdraví,“ konstatuje zpráva Světové zdravotnické organizace.

Vývoj attachmentu odpovídá běžnému harmonickému vývoji dítěte:

• 1. krok: období prvních tří měsíců života – dítko se učí preferovat lidský hlas a reagovat na tváře, objevuje se úsměv.
• 2. krok: 4–6 měsíc – objevují se diferencované sociální reakce na známé osoby.
• 3. krok: 7 měsíců – 36 měsíců – „zlatá doba“ formování attachmentu k výlučně pečující osobě i k dalším blízkým osobám, jež mohou tu nejdůležitější částečně nahrazovat. Obrazně je potřeba snadno dosažitelný, bezbariérový a stabilní lidský „přístav i opora“ nabízející nejen bezpečí, ale i lásku. Na tomto základě může dítě experimentovat mezi zvídavostí a potřebou stability. Mimo jiné jde o rovnováhu na jedné straně mezi potřebou samostatnosti a na straně druhé potřebou stálosti a bezpečí.
• S koncem období batolecího (3 roky a dále) je vztah – attachment k výlučně pečující osobě již vytvořen. Je zde již jasná opora v matce i v obvyklé „dvojce“ v péči (otci) a v dalších nejbližších. Po té s pocitem jistoty a zázemí může dítě navazovat vztahy k dalším lidem.

Nemazlete je, život se taky mazlit nebude

„Nemazlete se s dětmi, maminky, život se s nimi také mazlit nebude...!“ napsal v třicátých letech minulého století jistý ing. Solar, autor jinak v mnohém dodnes platných příruček návodové psychologie. Matkám bylo doporučováno nepochovat plačícího potomka, kojit a posléze i jinak krmit, ne má-li dítě hlad, ale pokud právě nastala předem určená hodina krmení. Vzít dítko do své postele je buď perverze, nebo častěji lehkomyslné ohrožení jeho života. Zalehnete ho! Nosit dítě v šátku – riskantní záležitost hodná snad tak divochů v temné Africe.

Mimochodem jako mladý psycholog na sklonku šedesátých a na počátku sedmdesátých let minulého století jsem se setkával s konflikty tchyně snacha. První se odvolávala na onen tradiční styl. Druhá jej považovala za nesmysl.

Kolektivní výchova

Čas oponou trhnula nastala doba dalších hrůz – výchovu svěřte odborníkům, dítě patří co nejdříve do jeslí, možná i do týdenních… a v tomto duchu dál až k „dětem s klíčem na krku“ poflakujícím se po sídlištích.

A zase je vše jinak.

Superžena: tři v jednom

Když matka dítě dlouhodobě nekojí, nemiluje je. Styďte se! Řádná máma je s dítětem minimálně deset let doma. Milá paní, vy to takto nevidíte? Následky poznáte sama. Zpronevěřujete se nejkrásnějšímu poslání ženy. Dáváte přednost pochybnému kariérismu před dětským úsměvem. Pro normální ženu je mateřská dovolená nejšťastnějším obdobím života a po zaměstnání mimo rodinu se jí nezasteskne…

Dopad na míru gender sebedůvěry vystihuje citace: „V současné době se veřejné mínění ustálilo na tom, aby žena prožívala nějakou úctu, tak by měla splňovat tři základní identity. Aby byla sexy, aby měla profesní identitu, aby byla matkou. To je ale moc úkolů najednou. Mladé ženy cítí, že není jednoduché obstát ve všech rolích najednou, což způsobuje všeobecnou reprodukční nervozitu.“ (Helena Máslová, gynekoložka zabývající se psychosomatikou v rozhovoru pro Aktuálně.cz, 4. 1. 2015: Luxusem bude mít všechny děti s jednou ženou)

Rodičovské instinkty odolají i absurdním radám

Rozdílné názory demagogů – byť z různých stran světonázorového spektra – mívají společného jmenovatele: jen svůj názor považovali dotyční za bezvýhradně správný, nepřihlíželi ke kontextu, k situaci a souvislostem. Naštěstí si většina „primárně vztahových osob“ – tedy těch, jež poskytují dětem nejvíce péče – zachovala zdravý rozum. 

Správné rodičovské instinkty odolávaly i absurdním radám z příruček. V souhrnu jde onu dobrou intuici nazvat přirozené rodičovství: Rodičovská láska, citlivost k uspokojování potřeb dítěte, jež je vnímáno jako osobnost. Individuální přístup ke všem členům rodiny. Ne: „Jsi jednou máma, tak seď doma a starej se!“

Tzv. nový otec, coby dle Bowlbyho „sekundární pečovatel“, realizuje doporučení Zdeňka Matějčka: „To nejlepší, co může muž pro své právě narozené dítě udělat, je učinit jeho matku šťastnou.“

Je-li John Bowlby otcem teorie attachmentu, pak matkou je jeho spolupracovnice Mary Salter Ainsworth. Mimo jiné vytvořila typologii:

Děs a hrůza miminek

Tzv. separační úzkost nastává při dočasném oddělení od trvale – primárně pečující osoby. Objevuje se v době mezi 7. měsícem či později, někdy až po roce. Kojenec žije přítomností. Náhlé přerušení kontaktu s pečující osobou je jím vnímáno jako bezbřehé přerušení citového vztahu. Dítko na trauma reaguje nejprve protestem, zejména pláčem. Následuje stav zoufalství. Je-li po ruce již známá sekundární vztahová osoba – otec, babička, může být „náhradníkem“ a potomka zklidnit.

V případech dlouhodobé a sekundární vztahovou osobou nezvládnuté úzkosti pláč a zoufalství časem končí. Laicky řečeno – „však se nakonec ubrečí a zmlkne“. Důsledkem zvláště pokud jde o opakovanou situaci je vývojová regrese. Tj. návrat na nižší vývojovou úroveň. Stav, kdy laicky řečeno dítě zapomene to, co již umělo, může trvat týdny až měsíce. Teprve posléze dochází k relativnímu „smíření“, k stabilizaci. Někdy dojde k přijetí jiných osob. Jindy dítko pak mimo jiné více spoléhá na sama sebe. 

Dětství formuje dospělé já

Je to klid před bouří, neb hrozí psychický a snížením imunity i fyzický debakl. Obrazně to v poněkud jiných souvislostech vystihuje Eric Berne: „Když někoho nikdo dlouho nehladí, začne mu vysychat mícha.“ Jedním z projevů „vysychání“ může být posléze ztráta schopnosti navazovat emočně přiměřené vztahy k jiným lidem.

Jde o určitou kontinuitu chování od raného dětství až po mezilidské vztahy a psychické zdraví v dospělosti. Je-li forma attachmentu pro dítě bezpečná a přehledná, lze očekávat v dospělosti podobné emoční jednání. U prožitků záporných nebo ambivalentních (kladných i záporných společně) je pravděpodobné přetrvávání podobného, problematického vztahu. Tj. dítko bude svými životními strategiemi působit v rozličných ohledech někdy docela kladně, ale i negativně nebo alespoň ambivalentně.

Samozřejmě nic se nemá přehánět, ani ochrana dětí před separačním procesem. Důležitá je míra a „dobrý konec“ ve smyslu kontinuity a stability matky a s jasnou převahou kladných zážitků s ní. Zkušenosti dítěte s pečující osobou nejsou zanedbatelné. Mívají určující význam na celkové ladění osobnosti.

Rané dětství nejen formuje lidské já, ale poskytuje mu i určité později neuvědoměle používané, ba přímo vnucující se modely a scénáře jednání. Dobrý vztah mezi rodičem a dítětem usnadňuje vhodné zařazení do společnosti. Zvyšuje jeho odolnost vůči onemocněním a zlepšuje kondici.