Povinné a dobrovolné očkování jsou dnes příliš polarizovaně vnímané pojmy. Dlouhodobý boj občanských iniciativ za dobrovolnost očkování a tvrdohlavost a neústupnost našeho státu a jeho institucí, a to i z velice sporných názorových pozic, vytváří povinnému očkování téměř „psí hlavu“. Z dobrovolného očkování pak dělá vlajkovou loď vítězství člověka a přírody nad nečistými zájmy. To jsou však názory velice nešťastné.
Neprolhaný stát prosazuje strategická očkování
Již v prvním díle seriálu (Kauza očkování – humánní medicína, nebo byznys?) jsme si pověděli něco o situacích, kdy je očkování důvodné. Vzpomeňme si na situace, v článku uvedené jako II.B. To jsou očkování, jejichž přínosem je ochrana budoucích zdravotních zájmů populace vytvořením kolektivní imunity, které však nemají dostatečný přínos pro samotného očkovance. Pokud by rodiče byli správně, nezkresleně a ve vší úplnosti pravdivě informování o takových očkováních, poté by je zcela přirozené ochranářské a sobecké chování v naprosté většině případů vedlo k hození příslušných vakcín rovnou „do koše“. Příliš jim to vyčítat by nikdo nemohl.
OČKOVACÍ KALEDNÁŘ – povinná i nepovinná očkování, děti i dospělí, očkování do zahraničí:
Tato strategická očkování může „neprolhaný“ stát v praxi prosadit jedině a pouze nařízením jejich široké povinnosti a zavedením nástrojů, kterými si je v míře potřebné (80–90 %) dokáže na rodičích také vynutit. Pokud existují takové infekční nemoci, vůči kterým je jednoznačně odborně vhodné chránit zájmy populace před budoucími epidemiemi, poté je povinné očkování legitimním a správným nástrojem zdravotní politiky státu. Ten by jinak musel rodičům nestoudně lhát – a obelhat je, jinak by musel na úspěšné splnění tohoto svého cíle pragmaticky rezignovat. To, že jsou dnes pravděpodobně manipulována a zkreslována rizika některých budoucích epidemií za účelem odůvodnění povinného očkování – to už je problém jiný.
Očkování proti vůli rodičů?
Nejen budoucí zájmy populace, ale také zdravotní zájmy jednotlivce je oprávněn stát hájit a prosazovat. Pokud existují individuálně opravdu významně zdravotně přínosná očkování pro samotného očkovance, poté se objektivní zdravotní zájmy dítěte, odpovědnost státu a práva a světonázory rodičů mohou dostat do velmi složitého vzájemného střetu. V tom střetu je jisté pouze jedno: Malé dítě si samo o sobě opravdu ještě rozhodnout nemůže.
Osobně jsem jako lékař toho názoru, že pokud by teoreticky existovalo očkování proti nemoci NEM, která by představovala skutečně vysoké zdravotní riziko pro dítě a přitom rodiče by z nějakého (nezdravotního) důvodu odmítali jeho provedení, pak by stát měl být oprávněn toto očkování nařídit a provést v zájmu dítěte navzdory vůli rodičů. Mám pouze soukromý problém s tím, že naprostou většinu z infekčních nemocí, proti kterým dnes děti povinně očkujeme, za nemoc NEM, jejíž charakteristiky již odůvodňují uložení povinnosti očkovat, nepovažuji.
Čtěte téma: Kdo rozhoduje o životě a zdraví dítěte: rodič, nebo lékař?
Na stopě nepřímých stop…
Stát by měl vždy postupovat v restrikcích pouze přiměřeně ve vztahu ke splnění cílů, které splnit má. Rozhodně by proto měl používat jiný přístup a odlišné či pozměněné nástroje pro dosažení ochrany budoucích zájmů populace a pro dosažení ochrany zájmů dítěte-jednotlivce právě povinným očkováním. Zatímco v prvním případě si stát může klidně dovolit 10–20 % jedinců neočkovaných, a to aniž by ve své úloze selhal, při ochraně zdravotních zájmů konkrétního dítěte to neplatí. Zde stát selže ve své úloze v jednom každém případě, kdy dítě očkováno nebude. Tohle je velice významný moment, který bývá zamlžován. Proč? Jde o způsob, jakým stát povinné očkování odůvodňuje a jak se následně chová, když mezi těmito dvěma skutečnostmi může být zjevná kontroverze.
Tam, kde stát odůvodňuje povinnost očkování zdravotním zájmem samotného očkovance, si principiálně nesmí dovolit – s výjimkou zdravotních důvodů – ustoupit rodičům, a to ani v jednom jediném případě. Provedení očkování pak vnitrostátní orgány bez výjimky prosazovat musí, a to především efektivně, nikoliv symbolickými směšnými sankcemi. Tím by však stát vystavil své orgány množství soudních sporů odhodlaných rodičů. Vrchnostenské odůvodnění nezbytnosti očkování by záhy bylo vystaveno soudním přezkumům své relevance. (Bohužel dobře konstruované žaloby tohoto typu u nás dosud nebyly podány.) Soudní přezkumy ohrožují každou takovou zdravotní politiku, kterou si někdo spíše účelově objednal. Stát, který především selhává ve své nezávislosti a odborné přesnosti, nemá zájem na nezávislém soudním přezkumu svých opatření, natožpak na přezkumu provedeném soudy Evropské unie. Nesmí se příliš „tlačit na pilu“ tam, kde soukromé zájmy objednatelů by tím již byly paradoxně ohroženy. Je otázkou, zda taková situace již nastala či ještě nenastala v ČR?
Přečtěte si: Jedna dvě, klíště jde… Stojí za očkováním v Česku podplacení lékaři?
Oproti tomu tam, kde by stát odůvodňoval povinnost očkování pouze budoucím zájmem populace a vytvořením kolektivní imunity, by všem ochranářským rodičům de facto přímo vzkázal, že právě tohle očkování a tyto vakcíny mají „chtít hodit do koše“, tedy klást jim odpor přímo v zájmu svého dítěte.
Proto všude tam, kde zdravotní politika státu je spíše nečistá, vzniká a je v praxi pozorovatelný klasický kočkopes, který odporuje principům, kterými je tato politika odůvodňována. To je věc, které je potřeba si všímat. Může to být pro nás zdroj velmi důležité informace.
Dobrovolné očkování: EU není Osmanská říše
Dobrovolné očkování není očkování odborně sporné právě proto, že je nepovinné, jak kritika někdy tvrdí. Není to tedy z principu očkování pochybné. Dobrovolné by mělo být každé takové očkování, jehož absolutní a relativní zdravotní přínos nejsou natolik „dramaticky“ vyjádřeny, aby odůvodňovaly zbavit rodiče některých jejich základních lidských práv a svobod za účelem vrchnostensky provedené ochrany základních lidských práv a svobod dítěte nebo zájmů populace.
Existuje ještě druhý rozhodně přijatelný argument pro dobrovolnost očkování. Dobrovolné by v sociálně a kulturně vyspělé demokratické společnosti mělo být každé takové očkování, které je očkovanci zdravotně prospěšné. Proč? Protože v takovém případě by nemělo být problémem pro stát a nástroje jeho zdravotní politiky přesvědčit rodiče pravdivými a nezkreslenými informacemi k očkování. Tam, kde ve společnosti selhává centrální komunikace ve své přesvědčivosti, je naprosto nevhodné tuto zásadní chybu systému v přístupu k občanům řešit snadněji a levněji autoritativními nástroji – ukládáním povinností. Mohlo by se to především velmi snadno ustálit jako efektivní politické řešení „problémů s lidmi“. Evropská unie není Osmanská říše a její občané nejsou poddaní jejích vládců. Kdo neumí dosáhnout svých cílů inteligentním, odborným a vůči ostatním vstřícným způsobem, ačkoliv jich tímto způsobem dosáhnout může, ten by především vůbec o mně, o vás a o našich dětech neměl rozhodovat. Nechat rozhodovat zjevně neschopné a věřit jim, je zjevně nerozumné.
Povinné a dobrovolné versus správné a nesprávné očkování
Velký současný problém „tandemu“ povinného a dobrovolného očkování však spočívá v něčem jiném. Mediální soustředění pozornosti právě na tyto dva pojmy především velice vyhovuje zájmům farmaceutických výrobců. Z pohledu humánní medicíny a z pohledu zájmů dítěte není totiž vůbec podstatné, zda bude očkováno v režimu povinném nebo dobrovolném. Podstatné je pouze to, zda bude očkováno správně (s dostatečným absolutním a relativním přínosem) nebo nesprávně.
Mediální směřování prakticky veškeré pozornosti na to, zda to které očkování má být povinné nebo dobrovolné, velice efektivně odklání pozornost veřejnosti od mnohem důležitějšího problému. A to od problému, že některá plošná očkování jsou pravděpodobně odborně zcela neodůvodnitelná a v některých oblastech existuje obrovská komerční přeočkovanost populace. Je prakticky jedno, jestli vynucováním takových očkování dělá chybu stát, nebo si pro tuto chybu přijdou dobrovolně s dítětem do ambulancí rodiče nadšení reklamou.
Kontroverzní boj za dobrovolnost očkování
K tomuto musím podotknout, že současný boj občanských iniciativ v ČR za dobrovolnost očkování je často principiálně nesprávný a bohužel bude mít kontraproduktivní důsledky. Jako lékař s ním nemohu zcela souhlasit.
Boj za dobrovolnost očkování je z principu bojem za větší sílu práv rodičů proti vrchnostenské moci státu. Je to boj za ochranu svobody „mého rozhodování o mém dítěti“. Do tohoto boje opravdu nepatří argumenty, jako že vakcíny mají nežádoucí účinky nebo že nějaké očkování není potřebné. Ve skutečnosti se dosažení dobrovolnosti očkování považuje pouze za funkční nástroj ochrany vlastního dítěte před státem vynucovaným nesprávným očkováním. To je ale přece problém úplně jiný. Ten především vyžaduje principiálně zcela jiné řešení. Zástupný boj za dobrovolnost očkování je vlastně rezignací na jeho realizaci. Co se stane, když tento boj iniciativy vyhrají?
Poté tak 1–5 % uvědomělých a odolných rodičů v ČR zredukuje počty vakcín napíchaných do svých dětí. 99–95 % rodičů bohužel podlehne vlivu mocných mediálně-politických strategií s přímou účastí odborné lékařské veřejnosti. Své děti nechají sice dobrovolně, avšak nesprávně naočkovat.
Boj za dobrovolnost očkování by měl pouze doplňovat boj úplně jiný a nikoliv mu zabírat místo. Proto jej považuji za boj sobecký a krátkozraký. Sobecký je vůči dětem většiny ostatních rodičů, které po něm zůstanou ve stejné situaci, v jaké jsou dnes. Místo toho, abychom společnými silami objektivizovali a rozlišili přínosná a nedostatečně přínosná očkování a využili k tomu veškeré dostupné prostředky včetně soudních žalob, budeme se mnoho let v médiích přetahovat o svá práva a svobody za pomocí argumentů, které k tomu z větší části vlastně vůbec nepatří. Ony ty chyby opravdu nebývají jenom na straně „těch druhých“.
Čtěte dále: Podceňujeme nežádoucí účinky očkování?
V příštích dvou dílech bych rád věnoval pozornost významné problematice obecných principů posuzování rizik očkování a komplikací souvisejících s aplikací vakcín.
ČLÁNKY DO MAILU