Není tomu tak dávno, kdy slušný člověk po úmrtí partnera chodil nejméně po dobu jednoho roku oděn v černém. V té době bylo v Indii považováno za normální, končila-li vdova život na pohřební hranici s tělem manžela. I dnes – v časech po počítačové revoluci – existují ve střední Evropě etnika považující za patřičný projev žalu, vrhá-li se žena do hrobu manžela společně s rakví. Samozřejmě je to jen gesto, ale výmluvné.
Existuje ovšem i jiný, přece jen menšinový přístup. Veselé vdovy i vdovci, potažmo i jiní víceméně registrovaní partneři, neztrácejí čas truchlením. Ilustraci lze v poměrně nedávné minulosti najít takříkajíc „v nejlepších rodinách“. Inu, lidská psychika je občas svérázná.
Leč všechny škály závažnosti dopadu životních událostí na posuzovaného člověka řadí úmrtí blízkých lidí mezi nejvýraznější emoční tlaky. To vše v situaci, kdy se očekává smutek nenápadný. Tj. velmi uměřený a – i když to zní tvrdě – také okolí neobtěžující. Požadavek být flexibilně připraven na „nové výzvy“ je pravý opak apelu „memento mori“ (pamatuj na smrt) a „v prach se obrátíš“.
Škála stresu
Pro zjištění míry psychické zátěže vyberte ze seznamu životní události, které jste za posledních dvanáct měsíců zažili, a sečtěte jejich hodnoty. Když jste například některou situaci za poslední rok zažili dvakrát, připočtěte ji do seznamu také dvakrát.
Vyhodnocení:
Sečtěte celkovou hodnotu za jednotlivé události, které jste za poslední rok zažili.
- Skóre vyšší než 300
Máte vysokou (80 %) pravděpodobnost rozvinutí tělesného onemocnění v důsledku stresu. - Skóre 150–299
Máte střední (50 %) pravděpodobnost rozvinutí tělesného onemocnění v důsledku stresu. - Skóre do 150
Máte mírnou (30 %) pravděpodobnost rozvinutí tělesného onemocnění v důsledku stresu.
Více v článku: Psychickou zátěží jsou tragédie, ale i úspěchy
Po prvotním šoku následuje hledání viníka
I tam, kde je smrt blízké osoby pravděpodobná, může nastat psychický šok pozůstalých. U nečekaných „blesků z čistého nebe“ je šok pravidlem. Následuje fáze hledání viníka a touha pohnat ho k zodpovědnosti. Obviňovat lze cokoliv a kohokoliv. Namátkou lékaře, sebe sama pro údajné zanedbání čehokoliv, náročnost zaměstnání postiženého či poměrů obecně. Samozřejmě vinit možno i zesnulého. Například: „Co ho to napadlo odejít…“
Nejen u osob, v jejichž historii jsou úspěšně překonané havárie, tragédie, pohromy, se leckdy objevuje „syndrom přeživších“ (např. holocaust). Je to palčivá otázka typu: „Proč zemřel on (ona) a ne já?“ Může vzniknout i obranný mechanismus popření: „To není pravda, určitě někde žije.“
Poměrně častá je ztráta pocitu smysluplnosti vlastního žití. Mezi konkrétní projevy patří např. pocit smutku, nesoustředěnost, roztržitost, zvýšená emoční labilita, poruchy spánku, nechutenství, zvýšená konzumace alkoholu, eventuálně i psychofarmak. Může se objevit jak hypochondrie, tak i nezájem o nutnou léčbu. Ta může souviset se sebevražednými myšlenkami. Bývá přítomna snaha vypovídat se, ale i tendence být sám, v ústraní. Zmíněné pocity mohou kladně ovlivnit antidepresiva, leč o depresi (ve smyslu bipolární poruchy) mnohdy nejde.
Jak dlouho trvá smutek
Čas obvykle rány hojí. Zhruba do roka, častěji do dvou let lze očekávat vyrovnání se s realitou, adaptaci na změněné podmínky. Nastává čas „dovolit si přestat truchlit, uchovat si na zesnulé spíše idealizovanou vzpomínku a emočně žít dál“.
V procesu úzdravy hrají značnou roli i objektivní okolnosti. Namátkou je rozdíl, pokud zemře dítě, mladý člověk nebo stařec smířený se životem i s jeho blížícím se koncem.
V roce 2011 byl v USA publikován návrh na diagnózu do té doby neuváděné psychické nemoci. Jde o abnormální zármutek (truchlení po ztrátě).
V úvahu tato diagnóza přichází, pokud postižený denně po více než šest měsíců prožívá běžné sociální zařazení komplikující žal ve smyslu stesku a touhy po zesnulém. Objevuje se několik následujících pocitů, dotyčný například pochybuje o dalším smyslu své existence, rezignuje na naplnění svých životních rolí, vyhýbá se všemu, co mu může připomenout zmíněnou ztrátu. Nesnese ani zmínku o tom, co se smrtí i vzdáleně souvisí, sní o setkání se zesnulým.
Je třeba zármutek „odžít“?
Protivníci tzv. medicinalizace truchlení tvrdí: Zármutku nelze uniknout, je lepší jej odžít. Za pokusem o zařazení abnormálního zármutku do seznamu chorob vnímají zájmy farmaceutické lobby. Pak „vstanou noví bojovníci“ v lákavých krabičkách. Zdravotní pojišťovny se takříkajíc prohnou a rozhodnou se škudlit jinde. A nejen to – místo odžití a zvládnutí vše jen dočasně potlačíme.
Zastánci naopak kritizují „teorii odžití“. Může přinášet jen mylné, dočasné zklidnění. I po delším čase může negativně zapůsobit posttraumatický stresový syndrom. Poukazují, že ještě před dvěma sty lety existovaly medicínské výhrady proti celkové narkóze. Chirurgický zákrok měl bolet. Snaha po bezbolestném porodu byla vnímána jako v rozporu s biblí.
Nejen smrt…
V časech, kdy v češtině bylo slovní spojení „farmaceutická lobby“ asi tak časté jako „chrudošiví jsou borolové“, popsal Miroslav Plzák jev zvaný apistiosis: Jde o naprostou neschopnost smířit se s nevěrou protějšku. V knize První pomoc při nehodách manželských vydané roku 1967 psal o svém klientovi takto: „Osm dnů nepřetržitě vyšetřoval svou ženu, ve dne i v noci, páčil detaily nevěry, nespal, nejedl, kouřil a několikráte se opil. Manželku mnohokráte vyhnal z bytu a zase ji volal zpět. Volal na pomoc své děti, své vlastní rodiče a nakonec i rodiče své vlastní ženy. Všichni mu dali za pravdu a odsoudili jednání jeho ženy, a on přece nebyl o nic méně nešťastný.“
V knize již nenajdeme další osud onoho nešťastníka. Od samotného autora vím o dotyčném víc, po řadu let jednal stylem „čím hůře, tím lépe“. Skončil jako bezdomovec. Příběh je málem věčně zelený. Namátkou podobný úpadek právníka zvaného posléze „doktor Špína“ popsal E. E. Kisch.
Smutek nad krajinou
Relativně nedávno byly popsány reakce, jež znemožní vyrovnat se s jevem pozorovaným hlubinnými ekology a thanatology (tj. vědci zabývajícími se žalem jako přirozenou reakcí na ztrátu). Především jde o environmentální smutek: Vychází z lásky a z respektu k živým tvorům a ke krajině. Vlastní příčinou chmurné emoce je devastace ekosystému v důsledku lidské činnosti.
Vývoj tohoto smutku je podobný jako v případech ztráty blízkého člověka. Začíná hněvem, pocity bezmoci. Následuje obranný mechanismus popření: „To přece není možné, nevěřím tomu, už o tom nechci nic slyšet.“ Následuje pláč, pocit úplného vyčerpání. S jistým odstupem – po fázi zdánlivého vyrovnání formou rezignace – se může objevit posttraumatická stresová porucha.
Environmentální smutek může být závažnější, obtížněji zvladatelný než namátkou žal po ztrátě partnera. Taková smrt je přece jen zákonitý „kus života těžkého“. Zánik živočišného druhu nebo krajinného celku je nečekaný. Přinejmenším kdesi v podvědomí mají mnozí uloženo: „Člověk umírá, ale příroda je věčná.“ Na smrti svých bližních nemíváme vinu. Environmentální ztráty jsou obvykle vyvolány civilizací, jejíž jsme součástí. Takže: „Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.“ Navíc environmentální žal není obecně přijímán. U okolí často nevyvolá pochopení a účast, ale odsudek. To ve smyslu „tvoje starosti bych chtěl mít“.
S vědomím toho, že mohu být vnímán jako pramálo empatický příslušník onoho vážné věci bagatelizujícího davu, uvedu soukromý názor na depresi, součásti to klasické bipolární poruchy. Ta bývá „popínavá“. Postižený mívá sklon vysvětlit ji nějakou událostí, jež se stala a jež její existenci podporuje.
Zdroje škály stresu: Christopher Tennant and Gavin Andrews. A Scale to Measure the Stress of Life Events. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, 1976, Vol. 10, No. 1: Pages 27–32; The Social Readjustment Rating Scale, Thomas H. Holmes and Richard H. Rahe, Journal of Psychosomatic Research, Volume 11, Issue 2, August 1967, Pages 213–218, 1967, Elsevier Science Inc.
ČLÁNKY DO MAILU