Může se stát, že ve snaze o „zdravou“ výživu a hubnutí tloustneme a ani naše zdraví se nelepší. Proč tomu tak je a jaké chyby děláme? Po čem vlastně přibíráme na váze? Jaké mýty o jídle nejčastěji kolují? V seriálu 10 největších mýtů o tloustnutí se postupně zaměříme na nejčastěji tradované omyly.
Jak je to s dietami, tolik populárním tématem v rámci předsevzetí právě v prvních měsících roku? „Krátkodobé diety nikam nevedou,“ říká Pavel Suchánek z Institutu dietologie a výživy v Praze. „Málokdo má totiž vůli držet dietu delší dobu, a tak se po čase vrátíme ke svým původním stravovacím návykům a shozená kila zase nabereme, ale daleko rychleji, než když jsme se pokoušeli zhubnout. Obvykle skončíme ještě s dalšími kily navrch.“
Mýtus pátý:
DÍKY DIETÁM BUDU ŠTÍHLEJŠÍ
Budu držet dietu a zhubnu, řekne si hodně lidí. Hodně jich už taky zjistilo, jak to dopadne. Takový „dietář začátečník“ si myslí: Měsíc, dva to vydržím a pak na to kašlu.
„Držení diet nevede k dlouhodobému zhubnutí. Kdyby to tak bylo, nemáme ony časté jo-jo efekty,“ říká Pavel Suchánek. Trvalé změny složení těla, to znamená také trvalé změny našich stravovacích a pohybových návyků. Jenže bohužel, většina diet, které se objevují a doporučují, nejsou vhodné k celoživotnímu dodržování. „Vždy se objeví nějaký úžasný tip, jako jezte podle své tělesné konstituce, podle krevní skupiny, podle vaší genetiky a podobně. Spousta z toho jsou naprosté blbosti,“ nebere si servítky dietolog.
Chceme rychlé výsledky
Ve většině báječných zázračných diet jde pouze o první krok, který hubnutí nastartuje. Řídíte se podle ní dva měsíce, ale už tam není, jak pokračovat dál. „Nebo je to udělané tak, že si lidi řeknou, já to ty dva měsíce vydržím, budu mít úžasný výsledek – a potom uvidíme, co bude dál. A většinou se vrátí k původnímu režimu, okolí je k tomu dotlačí,“ říká Pavel Suchánek.
A tady narážíme na důležitý a podceňovaný faktor. Pokud totiž chcete změnit svoje složení těla, tedy své návyky, tak to musíte dělat nejenom vy, ale celá rodina. „Pokud jde o rozumné, malé změny, tak rodina je obvykle schopná na to rozumným způsobem přistoupit,“ popisuje.
„Chyba je celková, i na naší straně, nedokážeme udělat doporučení natolik jednoduchá a natolik splnitelná, aby lidi byli ochotní říct: Ano, tohle je zvládnutelné celoživotně,“ připouští dietolog. Je to podle něj také dané tím, že lidé chtějí mít rychle výsledky a rychlé výsledky nelze udělat s malými změnami. A když nejsou rychlé výsledky, člověk si to vysvětlí tak, že to nefunguje. „A jsme v tom začarovaném kruhu, kamarád/ka poradí úžasný postup a výsledek je, že se vám totálně rozhodí všechny metabolické parametry.“
Význam dlouhodobé změny životního stylu Pavel Suchánek ilustruje na studii, která probíhala mezi ženami ve věku 25 až 65 let. Ženy rozdělené na mladší a starší věkovou kategorii chodily tři měsíce pravidelně cvičit a pravidelně se stravovaly. Každých 14 dní chodily na kontroly, měření, vážení, odběry krve. Dále měly pokračovat samy a na kontroly docházet vždy po třech měsících. „Jednoznačně ty, které odstoupily od nastaveného režimu (pravidelná strava, pravidelné cvičení), měly po půl roce horší výsledky, než když do studie vstupovaly. A to nejenom z hlediska hmotnosti, ale i z hlediska cholesterolu, krevního tlaku, inzulínu ap.“
Dieta je jen první krok
Výsledkem podobných „hurá akcí“ je nejen jo-jo efekt, ale jak ukázala i uvedená studie, celkové zhoršení zdravotního stavu. „Pokud chceme, aby člověk dlouhodobě spolupracoval, tak musíme mít požadavky relativně minimalistické a postupně přidávat, protože návyk na pohybovou aktivitu a pravidelné stravování je bohužel věc, která se vypěstuje až po delší době,“ říká Pavel Suchánek.
Na někoho zafunguje pravidelné cvičení tak, že si po čtrnácti dnech řekne, já už bez toho nemůžu vydržet. Jiný sportuje měsíce a pořád u toho trpí. „Pro někoho je pocit zpoceného těla natolik odporný, že cvičit prostě nebude. Musíme vycházet z toho, že každý člověk je i v tomhle jiný,“ připomíná dietolog.
Pohybová aktivita samozřejmě má smysl, ale musí začínat pomalu postupně a trvat dlouhodobě. A člověk musí mít dobrou motivaci, protože motivace: budu běhat a budu mít dobrý cholesterol, funguje dva týdny po návštěvě lékaře a potom už ne. Pavel Suchánek líčí zkušenost svého kolegy diabetologa: Když pacient odchází z ordinace, je vnitřně na sto procent přesvědčený, že bude vše dodržovat. Po týdnu obraz lékaře hrozícího na zdi postupně šedne, po čtrnácti dnech už je z něj pouze bílý obrys a po měsíci už je to všechno pryč – a první deprese začíná čtrnáct dní před blížící se další návštěvou lékaře.
Zdraví jako motivace nefunguje
Bolavá záda, zvýšený tlak či cholesterol ani další zdravotní důvody nejsou podle dietologa funkční motivací. „Na zdravotní problémy jako motivaci moc nevěřím,“ říká, „zdravotnictví je tak daleko, že nemusíte dělat vůbec nic a doktoři vás většinou stejně zachrání. Léky jsou schopné srazit extrémní hladiny cholesterolu, krevní tlak…, relativně bezbolestně, ani lékaři mnohdy nenabádají k pohybové aktivitě. Takže pacient nemusí vůbec nic obětovat.“ Snad kromě peněz za pilulky.
Podle zkušeností Pavla Suchánka je největší motivací pocit: Už toho má dost a budu se věnovat sobě. „Nejvíc spolupracují dámy kolem padesátky, které si řekly, že už mají relativně splněno a teď se budou starat o sebe. Mladší mají vždycky problém, rodina, malé děti… upřednostňují ostatní místo sebe.“ Nejlepší výsledky mají ženy nad pětačtyřicet. Roli sice vždy hraje i benefit: budu mít lepší postavu, lepší kondici, budu se sama sobě víc líbit. Ale hlavní tahák je: Teď se věnuji sama sobě. „Navíc ty ženy vychovaly děti, takže vědí, že režim je potřeba a uvědomují si, že je to tak i v životním stylu,“ doplňuje dietolog.
Po dietách tedy můžeme zhubnout, ale pouze krátkodobě, dost často jde jen o odvodnění organismu, nikoliv o ztrátu tuku. Pokud si chceme svou váhu udržet, musíme trvale a prakticky celoživotně změnit svůj jídelníček. Když chceme zhubnout dlouhodobě, musíme se připravit, že to bude běh na dlouhou trať, který se neobejde bez tělesné námahy a změny životního stylu.
ČLÁNKY DO MAILU