Zatopit v kamnech, zatopit v brutaru, napustit do něj vodu na ohřátí, počkat, co se podaří nakoupit v místním obchodě, přiložit, vybrat z obřích hrnců ten nejvhodnější, odpovědět třicetkrát na dotaz: „Můžu dneska pomáhat v kuchyni?!“, přiložit, chystat, krájet, míchat, vařit… Pět jídel denně, z toho dvě teplá, večer odpočinek u ohně a ráno znovu.
A všechno to pozorovat. Vzorek dětí z takového tábora určitě neodpovídá pravidlům průzkumů. Ale koneckonců, já taky nejsem regulérní panikuchařka.
Děti nejsou tak vybíravé, jak si možná myslíme
Vlastním i cizím dětem (a ostatně také dospělým) přiznávám nárok na to „nemít něco rád“. Vždycky se najde náhradní varianta. Ale jsem překvapená, jak málokdy ji na táboře musíme hledat. Někdo na bramborové šišky nechce mák, ale dá si místo něj strouhanku, jiný si z ovocných knedlíků vyndá ovoce nebo si dá rýži s omáčkou bez masa, žádný velký problém.
Nemáme tu kupodivu ani žádné vegetariány, vegany, bezlepky, speciální požadavky. Nemáme tu ovšem ani obchod (v okruhu několika kilometrů), takže děti nemusí řešit, jestli si po obědě, který nedojedly, koupí zmrzlinu, čokoládu, nebo brambůrky. Občas si něco dají z vlastních zásob, ale některé si dokonce zbytek vezou zpět domů, ani za dva týdny pytlík sladkostí nevymlsají.
Tohle všechno platí, až na jednu velkou výjimku.
Nejtlustšímu dítěti nic nechutná a jí nejméně ze všech
„Tohle nejím,“ „Tohle nesnáším,“ „Tohle nemám ráda,“… reakce prakticky na každé jídlo. Předem, bez ochutnání. Netuším, co tohle dítě jí, tady na táboře skoro nic. A z čeho je tak… no prostě tlusté. Doma prý normálně vaří, vypočítává mi jídla, která jí snad chutnají. Sekaná? Fajn, tak bude zítra. Jenže zítra už sekanou jako fakt nesnáší.
Když už se solí, tak předem a pořádně
V jídelně slánka není. Nic zlého netuše, vydávám na přání prvňákovi hrneček se solí. Jídlo nesní, prý mu nechutná. Druhý den zas. Nenápadné sledování ukáže jeho kulinářský postup, snad doma odkoukaný: jídlo se neochutná, ale hned se pořádně, ale opravdu pořádně osolí, zamíchá, nabere na lžíci – no fuj! Zas to v té kuchyni hnusně uvařili… Sůl už příště nedostal a kvalita vaření jakoby zázrakem stoupla, sní všechno. Ale pokaždé se přesto přijde zeptat, jestli může dostat hrnek soli.
Kečup na všechno
Nemám nic moc proti kečupu. Milují ho snad všechny děti. Ale na svíčkovou? K vepřovému na paprice? To jako vážně?
Co nejvíc chutná? Nečekaný hit
Máme osvědčenou svíčkovou, máme ovocné knedlíky, špagety, šišky s mákem, čínu s rýží, na „den nezávislosti“ hotdogy a hamburgery, guláše, rizota, hromady ovoce a zeleniny, koláče, jogurty, sýry, luštěniny, polévky, saláty, omáčky, pomazánky, kaše. Někomu to chutná moc, někdo to prostě sní, jiný trochu brblá. Jak kdy, jak co. Někdy se tlačí fronta na přidání ještě dřív, než mají všichni nandáno.
Ale co vypuklo jednou u oběda? Největší nával před „vydávačkou“ vyvolal nenápadný outsider: sekaná s lepenicí, což jsou šťouchané brambory s kysaným zelím. Jdi se vycpat, kečupe!
Děti rády pomáhají s vařením. Až moc
Na pomocníky do kuchyně bych potřebovala excelovou tabulku. Přijímám do pořadníku jen na daný den, víc si nejsem schopná pamatovat a do kuchyně ve srubu se opravdu všichni nevejdou. „Vždyť jsi mi to slíbila!“ „Už je plno? Tak já si vezmu pozítří!“ „A já popopozítří!“
Pomocníci jsou skvělí. Upovídaní, veselí. Svěřovací (rodiče by se možná divili). Pomáhají si navzájem, hádají se, zpívají, strkají se, na nože nikdy nedojde. Miluju to.
Některé jsou u přípravy jídla evidentně poprvé, netuší, co je škrabka, bramboru snad už viděli. Jiné mají překvapivé znalosti a zasvěceně diskutují o druhu kvasnic a podílu ovoce v marmeládě, zírám.
Umí prosím a děkuju
Většinou jsou slušné, prosí a děkují. Třeba za jídlo. Vím to jistě, protože je přeci slušné všem odpovědět. Třicetkrát.
Ale neděste se, jsou to normální děti. Ruce před jídlem si sám od sebe umyje málokdo.
Plody venkova se nekonají
Zapomeňte na idylickou představu, jak se tu bude krásně vařit z pestré nabídky čerstvých surovin; taky jsem ji zaplašila. Maso? Možná zítra. Zelenina? Jeden uvadlý pórek. Máslo? Cože, máslo? Na ovocné knedlíky po mnoha ujetých kilometrech sehnán slušný základ – tak pro trpaslíky: sedm meruněk. Bednu ovoce nakonec dovezeme z Prahy.
Aspoň ten chleba a pečivo jsou tu dobré, křupavé a voňavé. A pekař zbyl jediný z kdysi rozsáhlejší sítě dodavatelů, kdo zboží nachystá a ještě každé ráno i doveze polní a lesní silničkou až nad tábor. Vyloží a zatroubí. Chleba tu navíc, v chladu dřevěného srubu, zázračně vydrží volně ložený několik dní v bezvadném stavu, netvrdne ani neplesniví.
Test chlebů – co udělá týden v sáčku a utěrce:
Kdo se nají, nezlobí
Rohlíky, ty vůbec nemají šanci tvrdnout ani gumovatět, jdou rychle na odbyt. U snídaně, anebo když se kvůli hře, počasí nebo jiné vyšší moci posune výdej jídla. Teorie potvrzená v praxi: když je v jídle pravidelný režim, nikdo nemá potřebu loudit mezi „snídaně-svačina-oběd-svačina-večeře“ rohlíky ani nic jiného. Děti jsou klidnější, v pohodě. Jakmile se cyklus naruší, neví, co by. Snědly, provedly.
Borci ochutnají všechno
Co jsme (kluci) ještě nezkusili? Rohlík s marmeládou a sýrem, sýr posypaný kakaem, knedlík s pomazánkou…
Skutečný frajer dá i housenku. A dokonce i… Ne, to vážně nechcete vědět.
ČLÁNKY DO MAILU