Neočkované děti mají do mateřských školek vstup zakázán

Jedním z nejkontroverznějších momentů údajné ochrany veřejného zdraví u nás je právní úprava zakazující přijímání neočkovaných dětí do mateřské školky. Ačkoliv je toto téma aktuálně velmi živé a je hodně řešeno veřejností i jinými kolegy (www.ferovanemocnice.cz; www.rozalio.cz) zůstávají v jeho zákulisí pořád skryté více než zajímavé skutečnosti a otázky.

Autor: Isifa.cz

Podmínkou přijetí do mateřské školy je mimo jiné očkování proti tetanu, tedy onemocnění, které není z člověka na člověka vůbec přenosné

Hanebné zákony ČR

Podívejme se nejprve společně na příčinu celého problému. Je to pouhých pár řádků v zákoně o ochraně veřejného zdraví, které dnes mají tuto podobu:

Pro zajímavost vám ještě odcituji odpověď, kterou mi poskytl pan Peter Tuhárský ze strany našich slovenských kolegů. V tomto kontextu je skutečně ostudné, co český Zákonodárce připustil spáchat zdravotnickou lobby u nás.

„Odstavec 7 hovorí, že potvrdenie o spôsobilosti vydáva lekár a že má do neho vyznačiť aj údaj o povinnom očkovaní. Zákon nikde nehovorí, že by očkovanie bolo podmienkou prijatia, vyžaduje len, aby zariadenie malo k dispozícii ÚDAJ o povinnom očkovaní. Prax je taká, že niektoré škôlky pod nátlakom hygienikov robili obštrukcie pri prijatí dieťaťa, ktoré nebolo očkované. Odmietli ho potom „z kapacitných dôvodov“ (diskriminácia ako vyšitá) apod. Neviem zatiaľ o prípade, kedy by dali na papier, že odmietli dieťa kvôli chýbajúcemu očkovaniu.“

To, co si na Slovensku nedovolí napsat na papír ani ředitelka mateřské školky, protože to je zkrátka už opravdu „příliš“, máme my napsané přímo v zákoně o ochraně veřejného zdraví. Myslím, že vůně naší Sbírky zákonů by v parfumeriích úspěch neměla.

Kdo má povinnost, má i právo

Tuším, že někde v prvních dvou dílech seriálu jsem uvedl, že stát má povinnost chránit objektivní zdravotní zájmy svých občanů. Proto má také právo používat určité represivní nástroje, kterými taková práva jedinců (občanů i občánků) chrání.

Je obecnou problematikou teorie práva, že tam, kde se navzájem zjevně střetávají izolovaně rozumná práva různých osob, musí existovat nějaká všeobecná a předvídatelná metoda, jak rozhodnout, na čí stranu se má právo přiklonit a proč. Někdy se používají pojmy jako přednostní právo, přednost práva, síla práva, širší veřejný zájem apod. Je to velmi nepřehledné. Detailně správná řešení takových situací poté pravidelně v učebnicích nejen začínají, ale také končí.

Právo na prahu mateřské školky

Pokud se podíváme na situaci přijetí dítěte do mateřské školky (MŠ) jako na setkání a střet osob s různými právy a souvisejícími povinnostmi, poté můžeme rozlišit tyto „figury“:

I. Dítě-neočkovanec (zájemce)

Dítě-neočkovanec je osoba, která má být přijata do MŠ. Dítě má v této situaci tři související práva: Právo nebýt v MŠ poškozeno a ohroženo na svém zdraví, právo na absolvování předškolního vzdělávání a právo nebýt nedůvodně diskriminováno na svých možnostech proti ostatním dětem.

II. Dítě-školkáček

Dítě-školkáček je osoba, která už v MŠ je. Říkejme dále „děti“, abychom to odlišili, protože těchto je vždy více. Děti mají také své právo. Je to právo nebýt v MŠ poškozeny a ohroženy na svém zdraví.

III. Rodič

Rodič je v tomto případě rodičem dítěte-neočkovance. Rodič má k této situaci dvě související práva. První právo je právo rodiče na víru a přesvědčení. (O tom si ještě povíme více.) Toto právo dnes může rodič mj. projevit tak, že jeho dítě nebude povinně očkováno vůbec žádnou vakcínou. Rodič má poté ještě druhé právo, respektive v tomto případě primárně povinnost a sekundárně až právo: Je to povinnost řádné péče o dítě jako svěřenou osobu, do které lze rozhodně zahrnout povinnost péče o vzdělání dítěte, a tedy i o vzdělání předškolní. Rodič má tedy právo žádat umístění svého dítěte do MŠ, které mu může být odepřeno pouze s tím, že „síla práva“ jiných žádajících rodičů, odvíjející se od naléhavosti potřeby, je v tomto ohledu vyšší a všem opravdu vyhovět nelze. (To jsou ta různá známá kritéria přijímání dětí do MŠ a kapacitní důvody atd.)

Přečtěte si: Kdo rozhoduje o životě a zdraví dítěte: rodič, nebo lékař?

IV. Školka

Další osobou, která má práva a povinnosti je školka. Na rozdíl od dítěte, dětí a rodičů však školka nemá žádná základní a neoddiskutovatelná práva – nemá práva lidská. (Prosím nevykládejte si to tak, že školka je proto instituce nelidská.) Je to právnická osoba, někdy obecní, někdy soukromá. Školka má obecně taková práva, která jí vyplývají z jejích povinností, uložených školce zákonem. Protože školka má povinnost „…přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci,“ má související právo nepřijmout dítě jiné.

Koho chrání školka tím, že nepřijme neočkované dítě?

Položme si tedy otázku, jaká práva a kterých osob mohou legálně vést k nepřijetí neočkovaného dítěte do MŠ? Formálně vzato (viz výše) jsou to práva jiných dětí a právo školky. Právo školky však nemůžeme v tomto případě považovat za právo primární. Skutečnost, že někdo nepřijme dítě do školky, nemůže být odůvodněna pouze tím, že to má ze zákona zakázané. Je odůvodněna tím, čím je odůvodněn tento zákaz v zákoně. Abychom tedy lépe porozuměli právu školky, musíme si odpovědět na otázku, koho chrání školka tím, že nepřijme neočkované dítě? Nabízí se jedna rychlá a zdánlivě jednoznačná odpověď, která ale vůbec nemusí být správná. Podívejte se na ni:

(1) Zákaz přijmout neočkované dítě do školky je odůvodněn prováděním ochrany práv a zdraví ostatních dětí ve školce již přítomných. 

Já si nyní dovolím navrhnout v oponentuře dvě další možné alternativy této odpovědi. Jejich správnost ponechme zatím stranou:

(2) Zákaz přijmout neočkované dítě do školky je odůvodněn prováděním ochrany práv a zdraví dítěte-neočkovance, které by jinak ve školce bylo vystaveno zvýšenému nebezpečí infekčních onemocnění.

(3) Zákaz přijmout neočkované dítě do školky je odůvodněn prováděním ochrany práv a zájmů školky když by bylo nespravedlivé, aby školka měla hmotnou odpovědnost ve vztahu k dětem za jejich infekční poškození, které nemůže svým jednáním přiměřeně ovlivnit a snížit.

A samozřejmě můžeme zcela reálně uvažovat o tom, že platí varianty všechny nebo v kombinacích. Tyto varianty stojí za to si trošku více samostatně popsat a rozvinout. Vsaďme si nyní na variantu první. Pokud je platná, znamená to mnoho dalších věci, jako například:

Pod vlajkou ochrany zdraví jiných dětí

Pro tuto variantu musí Zákonodárce vycházet z předpokladu, že neočkované dítě představuje reálnou infekční hrozbu pro děti ve školce již přítomné. V České republice tedy předpokládá, že neočkovanec může ohrozit očkované děti: tetanem, dětskou mozkovou obrnou, záškrtem, zarděnkami, spalničkami, černým kašlem, žloutenkou typu B, infekcí hemofily B a příušnicemi. Zůstanu hodně při zemi, když budu pouze tvrdit, že: (1) Dítě neočkované proti tetanu rozhodně nikoho ničím ohrozit nemůže. (2) Ohrožení školkových dětí zarděnkami je absolutně virtuální, když proti zarděnkám se očkuje hlavně proto, aby nevznikal tzv. vrozený zarděnkový syndrom (nebezpečná je infekce zarděnek pro plod u neočkovaných matek). Jednou narozenému dítěti vrozený zarděnkový syndrom zkrátka „nevnutíte“, ani kdybyste 14 dní lízali jedno společné lízátko. (3) Také riziko, že nějaký neočkovanec natáhne dnes do školky dětskou mozkovou obrnu nebo i záškrt, je naprosto mizivé s ohledem na incidenci těchto onemocnění a jejich epidemiologické rozložení v evropském či světovém regionu.

K tématu: Očkování proti tetanu a jeho otazníky

Zjednoduším to však nyní modelově pouze na tetanus. Protože právo musí být odůvodněné, není přípustné nepřijmout do školky dítě nenaočkované proti tetanu s odůvodněním, že tímto opatřením chráníme práva jiných dětí, která jsou neočkovaným jedincem ohrožena. Je to naprostý nesmysl. Nepřijetí do MŠ dítěte neočkovaného proti takovému onemocnění, které není z člověka na člověka vůbec přenosné nebo které představuje riziko pro plod a nikoliv pro dítě již narozené, je nepřípustné. Je tedy zcela nepřípustné aplikovat § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví paušálně a bez rozlišení proti všem 9 povinným očkováním.

Pokračujme dále. Položme si otázku, jak vůbec může neočkované dítě (hypoteticky infekční) ohrozit děti očkované, které jsou přece chráněny skvělými vakcínami? Neočkované dítě (zájemce o MŠ) může ohrozit infekcí objektivně pouze ty děti v MŠ, u kterých povinné očkování buď selhalo, nebo děti, které očkovány nejsou, ale ve školce přesto umístěny jsou.

Posunu nyní tuto úvahu dále tím způsobem, že budu tvrdit: Děti z MŠ, které jsou chráněny očkováním, vůbec nepotřebují být chráněny nepřijímáním neočkovaných dětí do školky. Prováděním ochrany práv úspěšně očkovaných dětí nelze v žádném případě legitimně odůvodnit postup školky podle § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. (To může napadnout opravdu jenom právníka – a u nás bohužel i soudce.)

Relevantní je však ochrana dětí v MŠ přítomných, které chráněny očkováním nejsou. Děti, u kterých očkování selhalo, a proto nejsou dobře chráněny proti infekčním nemocem, a také děti již přijaté do MŠ jako neočkované na základě legálních výjimek (viz dále), ohrožují navzájem rizikem infekčního onemocnění především sebe navzájem. Je to obecně skupina objektivně nechráněných dětí v MŠ již přítomných. Riziko infekční nemoci těmto nechráněným dětem v MŠ tedy v žádném případě nevzniká nově přijetím dalšího neočkovaného dítěte do MŠ. Pouze se zvyšuje, když už předtím jednoznačně existovalo a bylo přítomné.

Numerické vyčíslení zvýšení tohoto existujícího rizika (ΔRisk) přijetím dalšího nechráněného dítěte (neočkovance) do MŠ je poté pravidelně hodnotou naprosto zoufale zanedbatelnou. Stačí si uvědomit, že neočkované či nechráněné dítě je rozhodně mnohonásobněkrát více než jedním neočkovaným kamarádem ve školce ohroženo na svém zdraví mnoha dospělými, se kterými je v běžném styku, když tyto rodinné kolektivy jsou na tom s ochranou proti seznamovým 9 infekčním nemocem naprosto „prachmizerně“. – Babička přece ještě vůbec nebyla očkována proti černému kašli. Starší sestře už vyprchalo nespolehlivé očkování proti příušnicím. Neočkovaný děda může kdykoliv v parku či nálevně 4. cenové skupiny dostat žloutenku typu B a přitáhnout si ji domů. No a táta s mámou – představte si to – nebyli vůbec očkováni proti hemofilům typu B. Jejich nosohltany proto mohou být krutě nebezpečné! Napadá mne proto pohledem „ochrany veřejného zdraví po česku“ mnohem užitečnější znění § 50:

Proč jsou tyto skutečnosti důležité? Protože naprosto zanedbatelnou hodnotou ΔRisk, kterou raději nikdy nikdo ani rámcově nevyčíslil, absolutně nelze odůvodnit takový rozdíl v zásahu do práv dítěte a do práv rodičů, jehož důsledkem je, že jedno nechráněné dítě ve školce být může a druhé už nesmí. Pohledem práv neočkovaného dítěte, které nebude přijato do MŠ k ostatním nechráněným dětem, je to jeho naprosto nepřijatelná a ničím a nikým neodůvodnitelná diskriminace v přístupu k předškolnímu vzdělávání, který byl jiným nechráněným dětem zachován.

Pod vlajkou ochrany zdraví dítěte-neočkovance

Obraťme však nyní situaci a podívejme se na variantu druhou. V té se Zákonodárce paragrafem 50 zákona o ochraně veřejného zdraví snaží zabránit tomu, aby si v rizikové mateřské školce dítě-neočkovanec samo zdravotně ublížilo. Má to rozumný důvod?

No – má. Vždyť ve školce existuje již výše zmíněná skupina objektivně nechráněných dětí, která představuje infekční riziko pro každé jiné nechráněné dítě. Pokud nové neočkované dítě v MŠ zvýší každému jinému nechráněnému dítěti ve školce riziko o ΔRisk1, poté celá skupina těchto nechráněných dětí zvyšuje novému neočkovanému dítěti jeho individuální riziko samozřejmě ještě několikrát více. Je to ΔRisk2, když ΔRisk1 < ΔRisk2. Avšak tomu všemu stále dominuje výrazně vyšší riziko pramenící z neočkovaných nebo nedostatečně očkovaných dospělých v rodině a blízkém okolí ΔRisk3. ΔRisk1 < ΔRisk2 << ΔRisk3.

Pokud bychom se tedy na celou situaci podívali záměrem Zákonodárce co nejvíce snížit individuální riziko infekční nákazy neočkovaného dítěte, poté je druhá varianta rozhodně rozumnější než ta první, když ΔRisk1 < ΔRisk2.

Chráníme tedy odmítnutím předškolního vzdělávání především samotné odmítnuté neočkované dítě? No byla by to určitě menší hloupost, než tímto opatřením chránit děti ve školce již přítomné. Stát ale v tomto případě nemá žádnou legitimní „páku“ na to, jak autoritativně a bezpodmínečně odmítnout neočkované dítě (v jeho zájmu) přijmout do MŠ, když jiné nechráněné děti včetně neočkovaných v MŠ legálně umístěny jsou a stát to připustil. Avšak stát, který umožňuje do rizikové MŠ vstup neočkovaným dětem, s tím odůvodněním, že očkovány být nemohou, když jeho cílem je chránit zdraví těchto neočkovaných dětí, je stát, který by si měl dát delší léčebný pobyt v Bohnicích. (Rozuměj: Kdo objektivně nemůže být očkován, ten může být vystaven zvýšenému zdravotnímu riziku v MŠ na rozdíl od toho, kdo očkován být pouze nechce.)

Přečtěte si: Posilují „nemoci ze školky“ imunitu?

To by nám ale pěkně selhal ten náš stát, když nezajistil ochranu těm neočkovaným dětem, které do MŠ pustil! A také vůbec nechrání ty děti, které v MŠ jsou, ale očkování u nich selhalo a jsou proto vystaveny velkému riziku. Musíme přece ty ohrožené děti rychle otestovat na protilátky, abychom rozumně zakázali vstup do MŠ i všem takovým očkovaným, u kterých se protilátky vůbec nevytvořily nebo již vyprchaly. CHRAŇME NECHRÁNĚNÉ DĚTI! (To je přece v principu velmi rozumný slogan, nemyslíte?) – Pokud ale ve skutečnosti takhle chráníme pouze některé nechráněné děti, opět to celé „smrdí“ jednoznačně účelovou diskriminací dětí navzájem.

Avšak pozor, ve druhé variantě nám na scénu ještě vstupuje i faktor hmotné odpovědnosti školky! Zákon (§ 50) možná jen chrání školku před její odpovědností za to, že se dítěti uvnitř něco infekčního stane, protože toto riziko není školka schopna nějak svépomocí odstranit. Mateřská školka je totiž pro neočkované dítě vlastně pěkným hnízdem infekčního rizika, když ve školce z objektivních příčin existuje skupina objektivně nechráněných dětí – „infektonošů“. Tuto situaci však lze velmi snadno vyřešit tím, že rodiče jako zákonní zástupci dítěte podepíšou školce „reverz“, že o tomto riziku infekce ve školce jsou informováni a tuto odpovědnost berou ze školky na sebe. Uvědomme si, že se pořád jedná o práva a ochranu dítěte – nikoliv rodičů! Práva dítěte se tímto „reverzem“ nemohou ztratit, a proto se nemůže ztratit ani odpovědnost za jejich porušení. Pokud se v MŠ „závažná infekční epizoda“ neočkovanému dítěti stane – mohlo by dítě jednou žalovat o náhradu škody odpovědnou osobu, která jej tomuto riziku vědomě vystavila. V případě existence „reverzu“ může dítě jednou zažalovat za újmu na zdraví své rodiče, ale už nikoliv školku nebo jejího provozovatele. Školka je tedy tímto způsobem spolehlivě chráněna a aplikace § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví je zcela neúčelná. Respektive, opět mne napadá mnohem užitečnější znění § 50:

Třetí varianta?

Jsem zcela přesvědčen, že každý pozorný čtenář obou předchozích variant musí dospět k názoru, že varianta první je naprostý nesmysl, když tento způsob odůvodnění § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví by představoval téměř šikanózní právotvorbu ve vztahu k rodičům a naprosto neodůvodnitelnou diskriminaci dětí zcela navzdory elementárním skutečnostem humánní medicíny.

Varianta druhá je také „divná“, ale má mnohem reálnější medicínské základy, když skutečně infekcí ohroženými dětmi jsou v MŠ jednoznačně děti neočkované a děti, kterým selhalo jedno z povinných očkování nebo které jsou v MŠ umístěny na základě výjimky – tedy děti nechráněné. Pokud tohle platí, pak tady ale opravdu vůbec nikdo pořádně nerozumí vlastním zákonům. Obzvláště jim pak nerozumí instituce a orgány, které tady mají za povinnost chránit veřejný zájem, když nemají ani páru o tom, co to vlastně ten veřejný zájem v daném případě vůbec je. Pak bychom mohli spravedlivě hovořit o totálním úředně-hygienickém debaklu v ČR.

Existuje tedy ještě nějaká třetí varianta, která by v této zoufalé situaci mohla zachránit kredit Zákona o ochraně veřejného zdraví tak, aby se mu nezačalo mezi lidmi naprosto přiléhavě říkat třeba „Vodrbávák lidských práv“ nebo „Zákon o ochraně veřejného nepřítele“? Třetí varianta v úvahu ještě přichází.

Jen počkej, rodiči!

Třetí variantou, která nepředstavuje přímé provádění ochrany žádných práv vůbec nikoho, je varianta, že § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví je pouhá sankce uložená zákonným zástupcům dítěte za nesplnění jim uložených povinností nechat povinně očkovat své dítě. Tedy, že se jedná o donucovací prostředek a opatření státu adresované rodičům.

Čtěte také: Úřady už by neměly pokutovat odmítače očkování

Je něco takového vůbec možné? No je to možné a v teoretické rovině to za jistých okolností může být i správné. Pokud zákon někomu ukládá nějakou povinnost, která je rozumná a odůvodněná, poté za její nesplnění zkrátka může přijít sankce a nikde přitom není řečeno, že sankce musí být vždy nutně pouze nějaká finanční pokuta. Sankce je obecně donucovací prostředek. Avšak sankce ještě proto nemůže mít podobu zcela libovolnou. Sankce nesmí odporovat jiným právním předpisům a zásadám práva.

Pokud se na § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví podíváme jako na sankci uloženou rodičům a pokusíme se právě tímto způsobem vysvětlit jeho existenci a legitimitu v právním řádu ČR, poté chraň Sbírka toho šílence, který by se s takovou argumentací pokusil vystoupit veřejně a myslel ji vážně. Proč?

Sankce, která je určená rodičům za jejich nelegální chování, se nesmí v žádném případě a jakkoliv negativně dotknout práv samotného dítěte, které vůbec za nic nemůže. To si Zákonodárce nesmí zkrátka dovolit. Je naprosto nepřijatelné, aby § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví byl vůbec chápán jako sankce uložená rodičům, když přímým důsledkem jeho aplikace je upření práv dítěti na absolvování předškolního vzdělávání a jeho diskriminace vůči ostatním dětem v MŠ umístěných. Za takovou sankci by měl – obrazně řečeno – někdo „viset“, pokud to tak myslel. To by totiž byl zločinec. S ohledem na rozsah působení své myšlenky a svého jednání by totiž tento zločinec pravděpodobně spáchal trestný čin poškozování cizích práv – práv dětí.

Proto mi přišlo smutně úsměvné, když se různí odpůrci očkování pokusili „slavně“ interpretovat, že rozhodnutí nejprve Nejvyššího správního soudu a poté i Ústavního soudu ČR o tom, že za neočkování nesmí být rodičům apriori uložena sankce, když se musí zohlednit jejich odůvodnění odmítnutí očkování, znamená, že nesmí být uložena ani sankce nepřijetí do mateřské školky (iDnes.cz: Ústavní soud rozhodl: Povinné očkování platí, ale bez pokut).

§ 50 zákona o ochraně veřejného zdraví nemůže být v žádném případě a nikým chápán a interpretován jako sankce a donucovací opatření přijaté státem k působení na rodiče, kteří nesplnili své povinnosti. Každý, kdo by se opovážil oficiálně tvrdit opak, je dle mého názoru hoden odvolání z jakékoliv funkce, kterou právě zastává, i kdyby to byl jen velitel posádky kuka-vozu.

Třetí varianta zkrátka neexistuje. § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví není z pohledu práva sankce a může být proto odůvodněn výhradně tím, že provádí ochranu práv nějakých fyzických či právnických osob, která dostatečně odůvodní to, že k tomuto účelu upřeme neočkovanému dítěti právo na předškolní vzdělávání oproti jiným dětem, a to včetně jiných neočkovaných a nechráněných dětí. (To že § 50 reálně působí jako sankce, je nepodstatné. – Je to zcela nepodstatné pro odůvodnění přijetí a existence tohoto ustanovení v právním řádu ČR. Žádný soud zkrátka nemůže § 50 hájit s tím, že má také úlohu donucovacího prostředku a k tomuto účelu, že je potřebný a správný.)

Doplňkově: Pokud bychom se dále na § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví dívali jako na sankci adresovanou rodičům, poté se navíc jedná o diskriminační sankci mezi rodiči navzájem, když některých se s ohledem na jejich faktickou situaci tato sankce prakticky dotknout nemůže a jiných zase až velmi výrazně. (Například rodiny, kde žena nepracuje, by touto sankcí nebyly zdaleka tolik „sankcionovány“ jako například ženy samoživitelky.) Efektivita této sankce by tedy ve smyslu právní teorie byla náhodná, a to si Zákonodárce zkrátka také nesmí dovolit.

Jsem toho soukromého názoru, že lobbisté a různé nekalé existence ve státní správě jakož i Zákonodárce na Slovensku pochopili, že „při vší vůli“ nejsou schopni pro výrobce vakcín a různé temné prosazovače povinného očkování přijmout zákaz umístění neočkovaných dětí do MŠ. Proč? Protože pod takový blábol, kterým by bylo nutné toto ustanovení veřejně odůvodnit, se zkrátka nemůže nikdo soudný podepsat. A proto na Slovensku takovou hrůzu do Zákona č. 355/2007 nepřijali. Česko je však evidentně zemí větších možností v nakládání s lidmi v ose noha-hýždě. Možná jsme dokonce i tou zemí, kde zítra už znamená předevčírem…

Veliký Manitou – raději ne

V současné době již z judikatury Nejvyššího správního a Ústavního soudu víme, jak to máte udělat, aby vám přijali neočkované dítě do MŠ, a to aniž byste museli jako rodiče falšovat s pediatrem zdravotní kontraindikace dítěte. Jako rodiče máte totiž nezpochybnitelné právo na víru a náboženské přesvědčení a na jejich uplatňování. Když toto své právo uplatníte, nikdo „od vakcín“ s vámi už nic neudělá. (Tímto způsobem lze také univerzálně odmítnout jakékoliv povinné očkování, ale o tom až v jiném díle.) Spíše než náboženské přesvědčení, které má své formální meze dané náboženskými směry a proudy, je tedy použitelné pro tento účel vaše právo na víru. Víra je pojem výrazně širší než náboženské přesvědčení. Věřit můžete v osud, věštbu, kletbu, přírodní síly, i v některé vědecké principy a poznatky a v pozitivní budoucnost. Musíte to ale dostatečně konkretizovat.

Je tedy to, co nám ozřejmila judikatura Ústavního soudu pokrokový průlom? Posuďte to sami:

Dopis, kterým dle judikatury rodič v ČR úspěšně dosáhne přijetí neočkovaného dítěte do mateřské školky (modelová ukázka):

Máte také pocit, že se tady někdo úplně zbláznil, když dnes nestačí slušně napsat, že jsme jako rodiče odmítli očkovat naše děti zkrátka proto, že jsme povinná očkování nechtěli podstoupit pro málo známá a nedostatečně ozřejmená zdravotní rizika současných vakcín a zanedbatelný, někdy až kontroverzní přínos očkování proti určitým nemocem?

Obávám se však – že to dnes opravdu právníkům a soudům stačit ještě nebude. Musíte do toho nějak zatáhnout Matku zemi, bohyni Kybelé, Horovo oko, Thorovo kladivo nebo alespoň jednoho Leprikóna či nějakého ducha zemřelého předka, případně věštbu cikánky, které pevně věříte. Ve středoevropských podmínkách bych raději moc neoperoval pojmem veliký Manitou. – Soud by vám ho totiž nemusel uvěřit. Jednak je dost daleko a pohledem práva EU je to především kuřák! Vaše víra by mohla být před soudem zákeřně podrobena důkazu střelby šípem a hodem tomahawku. (To si samozřejmě již trošku vymýšlím. Pojem „právo na víru“ je určitě širší, než uvádím, ale zase ne natolik široký, aby se mohlo jednat o jakýkoliv váš pouhý názor a přesvědčení. Na pouhý názor proto pozor! Z vašeho listu musí přímo „čpět“ vaše silná víra v něco přiměřeně reálného, co vám brání nechat očkovat vaše děti. Náboženské přesvědčení to ale nutně být nemusí. Pokud mohu poradit – někde přímo použijte slovo VÍRA. Právníci si potrpí na naplnění formálních nesmyslů, když věci samé právě nerozumí.)

K tomuto bych ještě doplnil, že tento způsob vyřešení problému s povinným očkováním je vyloženě nešťastný. Je to klasický systém oko za oko – zub za zub, když jednu špinavost lze nejlépe eliminovat jinou špinavostí. Existují však i jiné způsoby (viz některý z dalších dílů seriálu). U odůvodnění pro MŠ je důležité, že se naši soudci a judikatura zatím zásadně mýlí v tom, že § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví slouží k ochraně zdraví řádně očkovaných dětí. To není pravda – respektive úhlem pohledu medicíny je to naprostý nesmysl. Stačí namítnout, že toto opatření opravdu není nezbytné v demokratické společnosti, aby právě přezkum nezbytnosti nepřijetí neočkovaného dítěte do MŠ byl meritem dané věci v případě soudního přezkumu.

Rodič, který namítal

Na jednu velmi inspirativní kauzu jsem náhodou narazil při brouzdání na internetu, když jsem si prohlížel osobní zkušenosti rodičů s postupy mateřských školek proti jejich neočkovaným dětem. Je to ze 7. 5. 2013 a jde tedy o zkušenost velmi „mladou“. Dosud jsem k tomuto nezachytil více podobných případů. V článku na orgo-net.blogspot.cz maminka mimo jiné uvádí:

Nepřipomíná vám to náhodou druhou a rozumnější variantu, proč vůbec existuje v našem právním řádu § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví? Možná, že to s tím zákazem vjezdu neočkovaných dětí do mateřské školky je celou dobu úplně jinak, než si dnes všichni masově myslíme…