Bezpečnost vakcín: protilátky nemusí být jen hodné „tety“

Dnes bych vám chtěl předložit velmi důležité (a dlouhé) téma, které vrhá světlo na mainstreamové strategie a argumentace o bezpečnosti vakcín a které je současně velice dobře vědecky prokazatelné – tedy jak obhajitelné, tak přístupné přesné kritice. Používá totiž stejné základní argumenty, pouze na ně nazírá mírně odlišným úhlem pohledu a klade si jiným způsobem základní otázky. Jde o téma vakcínami indukovaných protilátek a jejich zkřížené reaktivity. Problém zdravotního rizika přídavných látek (adjuvans) ve vakcínách a závažné imunitní reakce buněčné (neprotilátkové) povahy však stojí mimo toto téma a ještě mu bude v seriálu samostatně věnována pozornost.

Autor: Isifa.cz

Člověk je chráněn obrovskou variabilitou protilátek, které v něm už od dětství dřímají. Některé jsou skvělé, jiné však i smrtelně nebezpečné.

Velké vědce žádám nyní o mírnou shovívavost, ale zpracovat základy protilátkové imunity pro laickou veřejnost do krátkého článku navíc v souvislostech, to žádá mnoho zásadních zjednodušení. Pokusil jsem se je provést tak, aby to nebyla zjednodušení příliš zavádějící nebo manipulativní. Pokud se vám přeci jen něco nebude pozdávat, na serveru Vesmír.cz je jeden velmi hezký trojdílný seriál i pro laickou veřejnost, který je v tomto ohledu mnohem přesnější.

Co je to protilátka?

Protilátka je makromolekula, která se vyznačuje tím, že má na svém konci dvě „packy“ určitého tvaru, který může být velmi variabilní. Do nich poté „zapadnou“ pouze struktury odpovídajícího protitvaru a protilátky s nimi vytvoří tzv. komplex. Toto zapadnutí nemusí být vždy úplně dokonalé. Čím lepší však je, tím lépe a déle drží protilátka a struktura v komplexu pohromadě. Jako vysoce specifickou poté označujeme takovou protilátku, do jejíž packy se toho chytí málo a opravdu jen to, co do ní velmi přesně pasuje. Jako málo specifickou označujeme takovou protilátku, jejíž packa toho pochytá více a mohou to být i struktury navzájem více či méně odlišné.

Jedna protilátka je proto „od výroby“ taková pasivní střela, která se přichytí pouze na tu strukturu, která do ní zapadne nějakou svou odpovídající částí (epitopem). Protilátka navázaná na strukturu v komplex je poté taková značka a spouštěč různých následných imunitních reakcí, mezi které patří také destrukce celého komplexu.

Jak se vůbec v těle vytvářejí protilátky?

Lidské tělo vytváří protilátky náhodným způsobem, z větší části vlastně ještě před narozením. Vznikají při tvorbě tzv. B-lymfocytů, u nichž dochází při dělení k úmyslným „chybám“ – přeskupováním genových segmentů DNA. Může tímto způsobem vzniknout až 10¹¹ různých B-lymfocytů obsahujících odlišné náhodné protilátkové „matrice“, podle kterých poté konkrétní B-lymfocyty uvnitř svého těla jsou schopny vyrábět každý právě tu svou protilátku. Nikdo ještě neví, zda to jednou bude právě ta užitečná. Odpad je přitom enormní, když mnohé B-lymfocyty se nikdy za váš život nikdy nepotkají se strukturou, která „zapadne“ do pacek právě té jejich protilátky. Člověk je tedy chráněn obrovskou variabilitou protilátek, které už od ranného věku v něm někde v rozmanitých B-lymfocytech dřímají, připraveny ke své masové výrobě, bude-li to potřeba. Některé jsou skvělé, jiné však i smrtelně nebezpečné.

B lymfocyty poté své protilátky vystavují vázané na povrchu tak, aby byly jejich packy v kontaktu s prostředím, a – čekají. Když jim do protilátky něco dostatečně dobře zapadne (antigen), B-lymfocyt se probudí a začne se množit. Pochopil, že právě tu jeho protilátku by mohlo tělo asi potřebovat. Takto přímo a jednoduše ale mnoho dřímajících B-lymfocytů nereaguje. K jejich probuzení v souvislosti s vhodným antigenem je častěji potřeba složitější budíček.

Původní celistvý anitgen bývá nejprve pohlcen speciálními antigen prezentujícími buňkami (APC), uvnitř nichž je rozsekán na „třísky“. Tyto fragmenty antigenní struktury poté tyto buňky vystaví na svém povrchu jako ježek jablíčka a říkají tím ostatním – tady je ta potenciální hrozba. Vystaví fragmenty antigenu pro tzv. T-lymfocyty (pro určitý typ T-lymfocytů). T-lymfocyty mají na svém povrchu detektor této „nabídky“ antigenu. T lymfocyty se poté tímto kontaktem nabudí. Jeden způsob nabuzení vede k následnému vyhledávání vhodných B-lymfocytů, které již také zareagovaly na antigen a T-lymfocyty poté pomohou k jejich „probouzení“ úplnému.

Probuzené B-lymfocyty se mohou probudit různým způsobem a jejich chování je poté odlišné v souvislosti s různými okolnostmi – to ale není teď důležité. Důležité je, že naše tělo tímto způsobem už nějak našlo správné protilátky vůči konkrétnímu antigenu, který by mohl představovat nebezpečí, a má již „našlápnuto“ k jejich masové produkci a k mnoha dalším souvisejícím věcem. Některé B-lymfocyty se totiž – probudily.

Proč naše náhodné protilátky neútočí na struktury tělu vlastní?

Jak bylo uvedeno, lidské tělo vyrábí matrice protilátek zcela náhodným způsobem. Není tedy v žádném případě vyloučeno, že mnohé z nich mohou „zapadnout“ dohromady se strukturami tělu vlastními a vedly by tedy k přímému poškozování našeho vlastního těla (autoimunitní poškozování). S touto zcela reálnou hrozbou protilátkové sebedestrukce se musí tělo nějak vypořádat, a tento mechanismus by měl být především velmi spolehlivý. Mechanismy této zásadní sebeobranné funkce lidského těla „před sebou samým“ jsou mnohé, velmi složité a ještě zdaleka ne všechny jsou zcela známé. Imunitní systém musí především zjistit, které B-lymfocyty vystavují protilátky, které by mohly působit proti strukturám vlastního těla. Imunitní systém to „testuje“ různě a testuje to také dlouho. Nalezené nebezpečné odpočívající B-lymfocyty poté buď zničí, nebo je dobře uspí, případně použije i jiné způsoby. Je to součást složitého vyzrávání imunitního systému, které je nejintenzivnější v ranném věku člověka. Položme si k tomu jednu otázku: Co by se stalo, kdyby náš bezpečnostní filtr kontroly tvorby tělu nebezpečných autoprotilátek byl 100% efektivní a bezchybný?

Nu poté by v našem těle již nikdy nemohla být vyprodukována žádná taková protilátka, která by reagovala se strukturami tělu vlastními. Všechny nebezpečné protilátkové matrice by byly totiž odstraněny. Neexistovaly by autoimunitní poruchy a nemoci, protilátkové nežádoucí účinky vakcín, protilátková onemocnění po některých infekcích a dokonce ani tak časté dočasné a prchavé protilátkové reakce například po prodělaných virózách. Tak se ale zcela očividně neděje. Náš imunitní systém tento filtr zdaleka nemá spolehlivý a spíše se zdá, že velké počty nežádoucích protilátek, které se objektivně v určité míře v těle vytvářejí, spíše jen drží nějakými dalšími mechanismy pod kontrolou.

Zajímavé jsou například tzv. protilátky proti protilátkám, které mohou eliminovat vliv a účinky protilátky původní. To je složité, ale velmi zajímavé téma i ve vztahu k vakcínám. Některé nové protilátky může naše tělo považovat za dostatečně cizorodé struktury – za antigeny – a různě rychlou produkcí jiných protilátek (antiidiotypové protilátky) je postupně „vychytává a zneškodňuje“. Tímto způsobem mohou být znehodnoceny rychle nebo pomaleji také některé protilátky vytvořené právě po očkování (části protilátkových směsí, viz ještě dále).

Jak může obecně vzniknout produkce nežádoucích protilátek, které napadají struktury našemu tělu vlastní? Existují některé univerzální odpovědi, které vyplývají ze základů teoretických poznatků:

1. Působením antigenu se nějakým selháním (které může mít opravdu velice mnoho podob) v důsledku aktivuje a začne příliš množit špatný B-lymfocyt, který stále nese matrici tělu nebezpečné protilátky. K těmto odblokováním přitom občas může docházet i záměrně, když se jedná například o naléhavou potřebu a poté jde o aktivitu pouze dočasnou, která musí být rychle nějak utlumena, a pak je vše v pořádku. To se ale nemusí vždy podařit.
2. B-lymfocyt, který byl původně vybrán imunitním systémem podle své protilátky jako „bezpečný“ a jehož množení není bráněno, se po probuzení začne dělit. Při tom ale dochází opět k drobným genovým posunům, které vytvoří z původně jedné protilátky skupinu B lymfocytů produkujících protilátky navzájem sice podobné, avšak nikoliv zcela identické. Tomuto mechanismu se říká afinitní maturace B-lymfocytů a jejím cílem je vytvořit a vybrat takovou variantu protilátky, která se váže na antigen ještě lépe a silněji (má vyšší afinitu) než její původní „model“, který s antigenem jako první reagoval. B-lymfocyty produkující slabší varianty původní protilátky jsou poté eliminovány a hynou. Tyto obměněné protilátky však již nemohou projít testem všech tělu vlastních struktur (!). Je to vyloučené, protože to se zkrátka nedá stihnout. Naše tělo proto může do slova a do písmene „pouze doufat“, že změna protilátky, která v rámci afinitní maturace B-lymfocytu nastala, nezpůsobí současně to, že protilátka začne pasovat i na nějakou významnou strukturu tělu vlastní. Není to sice pravděpodobné, ale je to možné. Je to v tomto případě přirozená chyba systému. Tyto chyby zcela nepochybně vznikají, a to v mnohem větším počtu, než dnes pozorujeme v praxi, ale imunitní systém má ještě mnohé jiné mechanismy zpětné kontroly, jak to zjistit a úplně nebo alespoň částečně se s tím vypořádat.
3. Lidský organismus může také začít s věkem a tkáňovými změnami produkovat pozměněné struktury, které dříve v organismu nebyly (mají nové epitopy). Vyzrálý imunitní systém se vůči nim však může již chovat jako vůči cizím antigenům a útočit na ně, protože na jejich toleranci není připraven a nastaven. Tyto změny struktur mohou být přirozené, ale mohou také souviset s mnoha škodlivými vlivy prostředí a působením různých patogenů.

Všechny tyto mechanismy a ještě i mnohé další nastávat nepochybně mohou. To vše ještě zkombinujte s nízkou a vysokou specificitou protilátek, s jejich krátkodobými a naopak dlouhodobými formami, s rozdíly mezi typy a subtypy IgM, IgG, IgA, s tím když protilátky drží v komplexu velmi dobře a když drží jen slabě a také s tím zda se nebezpečné protilátky tvoří kvantitativně hodně nebo málo – a získáte opravdu nepřeberné množství variant možností „sebepoškozování“ lidského organismu vlastními protilátkami. Jeho projevy mohou být velmi různé, od krátkodobých dramatických reakcí až po dlouhodobě a velmi plíživě se rozvíjející potíže. Záleží samozřejmě také na tom, jakou strukturu v těle autoprotilátky napadají, v jaké intenzitě, jak dlouho to všechno trvá, jaká je přirozená regenerační schopnost struktury a ještě alespoň na 1000 dalších souvisejících věcech. – Už velmi zjednodušené je to vlastně velmi složité… Nenechme se ale odradit.

Malé shrnutí

Z výše uvedeného vyplývá, že nebezpečné protilátky máme v sobě vlastně od narození a vakcíny se svými antigeny je mohou pouze nějakými mechanismy omylem aktivovat. Špatná protilátka se tedy „nekonstruuje“ poprvé až v důsledku reakce těla na antigeny nějaké vakcíny. Pouze v rámci zcela přirozené afinitní maturace B-lymfocytů mohou vznikat nové varianty původní protilátky, které shodou nešťastných náhod mohou učinit původní model více nebezpečný. Je však pravděpodobnější, že častěji než nešťastné varianty protilátky vzniklé při afinitní maturaci, spouštějí nežádoucí tvorbu nebezpečných autoprotilátek chyby regulace celé této velmi složité imunologické kaskády. (U vakcín někdy místo pojmu autoprotilátky užíváme pojem protilátky zkříženě reagující se strukturami tělu vlastními. Tzv. zkřížená reaktivita.)

Protilátkově zcela bezpečné vakcíny by proto byly pouze takové vakcíny, které principiálně žádným způsobem nemohou způsobit aktivaci produkce našich vlastních špatných protilátek, které v těle už nosíme, a současně které nemohou vést ani v rámci afinitní maturace B-lymfocytů (či jiných mechanismů) k náhodnému vytvoření nebezpečných variant protilátek z relativně bezpečných základních matric. Dokážete nyní odpovědět na otázku, co může u vakcíny takovou vlastnost zajistit? Odpověď: „To přece nemůže zajistit vůbec nic“ – je odpověď naprosto správná.

Přečtěte si: Podceňujeme nežádoucí účinky očkování?

Rizikové pozadí imunitního systému

Uvědomme si, že zde především existuje zcela přirozená chybovost našeho vlastního imunitního systému při tvorbě zkříženě reagujících autoprotilátek. Tato základní chybovost přímo nezávisí na obsahu vakcíny samotné, avšak závisí na tom, jaké naše vlastní imunitní „cesty“ budou konkrétní vakcínou následně aktivovány a využity, případně také na tom, které dobré a potřebné cesty vakcína naopak nějak obchází a aktivovány a využity proto nebudou. Říkejme tomu všemu třeba „rizikové pozadí“. Toto rizikové pozadí má pro lidský organismus nejen úplně každá vakcína, ale vlastně také každá infekce (každá silnější expozice cizímu antigenu). Avšak hodnota rizikového pozadí je vždy různá pro různě působící vlivy i pro jejich různou intenzitu a je tedy – nepředvídatelná. Není to tedy tak, že bychom mohli říci: Všechny vakcíny mají stejné základní riziko pro lidský organismus pramenící z přirozené chybovosti lidského imunitního systému, které má cca tuto hodnotu.

Vědecké práce z dosud dílčích poznatků naznačují, že toto rizikové pozadí by mohlo být obecně výrazně nižší u přirozeně probíhajících infekcí než u právě u podání vakcín. „Cesta imunitního účinku vakcín“ je zkrátka v organismu jiná a je obecně více chybová. Tento závěr je i evolučně poměrně logický, když naše těla jsou historicky připravena vypořádat se s antigeny, které do nich vstupují určitým způsobem (nemoc), mezi které rychlá a v podstatě okamžitá subkutánní injekční aplikace velkého množství antigenu doplněného o různá nepřirozená adjuvans opravdu nepatří. Na chybovost této antigenní cesty totiž nejsme milióny let imunitně připravováni. Respektive zdá se, že mnohem komplexněji probíhají imunitní kaskády při nemoci samotné – aktivují více regulačních mechanismů (či je lépe aktivují?), které mají za úkol eliminovat průběžné chyby našeho imunitního systému, ke kterým v imunitní kaskádě prakticky vždy v nějaké míře dochází. Nazíráno tímto úhlem pohledu se tedy vakcíny s nemocemi nemohou srovnávat. Je to výrazně jiný a neobvyklý vstup, a to i kdyby nesl stejnou antigenní substanci. Různé vakcíny proto mohou mít navzájem i velmi různá riziková pozadí. To má mnohé souvislosti, které překračují rámec tohoto článku. (Například ve vztahu k testování vakcín proti tzv. „placebovakcínám“ apod.).

Poměrně zjevná je dále ta skutečnost, že je mezi námi nepochybně určité procento jedinců, jejichž mechanismus imunitní sebekontroly je vrozeně slabší a běhá volněji či chybověji než těm ostatním. U některých zase může větší vrozená chybovost záviset na výskytu určitých specifických podmínek, se kterými se nedokáží právě jejich organismy tak dobře srovnat. Zátěžové situace a okolnosti poté u těchto jedinců povedou k častějším (i mnohem častějším) a větším selháním dílčích kroků této velmi složité imunitní kaskády. Kdo z nás to je? – Kdo vám to dnes dopředu dokáže říci… Jednou to možná dokážeme lépe předvídat už po narození za pomocí individuální DNA analýzy. Proto tam, kde u jedince již byly pozorovány po očkování nebo i po nemocech samotných nestandardní příznaky, průběhy a „dozvuky“, které odpovídají možnému působení a vlivu autoprotilátek, bychom měli být více než velmi opatrní před jakýmkoliv podáním jakékoliv další vakcíny. Mj. takový jedinec může mít výrazně vyšší „rizikové pozadí“ imunitního systému pro každou vakcínu než ostatní.

Variabilita protilátek

Z výše uvedené teorie také vyplývá, že naše tělo si v reakci na antigen vždy vytvoří celou protilátkovou směs. Antigen nepochybně aktivuje hodně různých předpřipravených B-lymfocytů s různými protilátkovými matricemi. Jednak může stejný epitop antigenu zapadnout do více protilátek a jednak má antigen obvykle také více různých epitopů. Z těch mnoha „šťastných“ B-lymfocytů je poté určitá část doprobuzena i T-lymfocyty pro širší tvorbu protilátek, kterou samostatně zahájí. V rámci afinitní maturace se počet variant protilátek navíc ještě znásobí.

Po kratší fázi, která podporuje i vznik a působení málo specifických a více rizikových protilátek následuje postupně imunitní selekce se vznikem dlouhodobé imunity a „archivací“ vysoce specifických protilátek formou paměťových buněk vzniklých z nejvhodnějších B-lymfocytů. U každého člověka tedy zcela předvídatelně vzniká v reakci na jeden antigen rozhodně jiná protilátková směs. Tyto u různých očkovanců individuálně různé protilátkové směsi mají společné pouze to, že se váží na stejný antigen. Nelze však již hovořit o tom, že by byly také stejně bezpečné, ani stejně koncentrované a především ani stejně efektivní. U každého očkovance je to zkrátka jiné a rozdíly mohou být i velmi výrazné.

Proto je opravdu velmi neznalostní a nedůvěryhodný každý takový názor na internetu, který vám tvrdí: „S touto vakcínou mám výborné zkušenosti. Moc mi pomohla a nemá žádné nežádoucí účinky. Rozhodně vám ji všem mohu upřímně doporučit.“ Pokud totiž existuje nějaký člověk, kterému by takový „doporučovatel“ přiměřeně spolehlivě na základě individuální empirické zkušenosti vakcínu snad doporučit opravdu mohl, poté je to výhradně on sám, a i to bude ještě doporučení jen omezeně spolehlivé.

Je tedy nesprávným předpokladem laické veřejnosti, že po očkování se nám v těle vytvoří nějaká jedna určitá protilátka proti původci nemoci stejně, jako do sebe dostáváme jednu molekulu nějakého určitého léku, když se léčíme klasickými léčivými přípravky. Ještě větším omylem pak je, že tato protilátka přece musí být u každého stejná, když přece vznikla proti stejnému antigenu. Jsou to naopak protilátky různé. To má mj. jeden zajímavý důsledek, který bych chtěl zmínit samostatně.

Aktivní a pasivní imunizace

Používání vakcín je označováno jako aktivní imunizace, přímé podání protilátek proti antigenu (například z plazmy jiných osob, které už infekci prodělaly) nazýváme pasivní imunizací. Je správnou otázkou, proč vlastně vůbec používat aktivní imunizaci, když bychom vždy s úspěchem mohli použít imunizaci pasivní – tzv. imunní séra. Je zde hodně rozdílů, ale tři uvedu. Pasivní imunizace má obrovskou výhodu v tom, že není plošná, ale použije se pouze u těch jedinců, kteří ji opravdu potřebují. Pasivní imunizaci je však možné použít většinou až po propuknutí onemocnění samotného. Někdy to může stačit, ale někdy už nemusí. Není to tedy metoda, která „chytá nemoc v zárodku“. Třetím rozdílem je, že cizí protilátky, přestože se mohou dobře vázat na antigen, mohou být s větší pravděpodobností považovány naším vlastním tělem za cizí antigenní strukturu a mohou s nezanedbatelnou pravděpodobností samy vyvolávat nežádoucí reakce – i velmi závažné. Dokud si zkrátka nebudeme umět rychle namnožit nějakými metodami protilátky vlastního těla (a to dnes již umíme, ale jsou to velmi nákladné a pomalé procesy), nemůže pasivní imunizace tu aktivní ani teoreticky nahradit a vytěsnit.

Protilátková směs a některé její důsledky

Vraťme se ale k protilátkové směsi. Máme-li kdekoliv nějakou „nepřebernou“ směs, budou její jednotlivé prvky navzájem různé a budou také v celku vždy různě zastoupeny. U někoho mohou špičkově efektivní a zcela bezpečné a dlouhodobě přetrvávající protilátky tvořit 90 % z celku směsi a u jiného jen 30 %. Někdo může ve směsi mít 0,05 % nebezpečných autoprotilátek, jiný 5 % a někdo může mít v tomto ohledu i opravdu velkou smůlu. U někoho mohou nebezpečné protilátky napadat jen tak trošku tukové buňky – a nic se mu nestane, u jiného pak zase trošku buňky srdečního převodního nervového systému nebo svalové buňky srdce – a srdce mu může vážně onemocnět.

Jakou kvalitu paměťové stopy a jakou kvalitu dlouhodobé imunity zanechá u každého právě ta jeho vlastní protilátková směs, je zkrátka velmi individuální a nepředvídatelné. Závisí to určitě velmi na našem genetickém nastavení, které je neměnné. Závisí to nepochybně také na typu antigenu a jeho podobnosti s některými lidskými strukturami. Avšak záviset to nepochybně bude i na okamžitých okolnostech. Rozhodně bude hrát svou roli aktuální imunitní stav organismu očkovance a stupeň jeho vyzrálosti. Tato role bude nepochybně mnohem složitější, než máme dosud sporadicky prozkoumáno. Významný bude také věk a skutečnost, zda již byl očkovanec danému antigenu někdy exponován i jakým způsobem. Svou roli bude ale hrát také náhoda. Neumím si představit u stejného jedince dvakrát po stejné vakcíně kvalitativně i kvantitativně zcela identickou protilátkovou směs. V tom lepším případě to bude směs velmi podobná, ale také nemusí.

Mj. i proto například tvrzení, že kdo jednou neměl komplikace po podání určité vakcíny, podruhé je mít také nebude, je zkrátka předpoklad principiálně nesprávný. To ostatně potvrzuje i praxe, kterou můžeme odečítat zejména u vakcín, jejichž základní schéma zahrnuje 2–3 dávky stejné vakcíny. Zde však svou roli již může hrát nejen jiná protilátková směs, ale především jiný imunitní stav organismu, který se s antigenem již jednou potkal.

Protilátková směs je dále příčinou další významné skutečnosti. Všechny protilátky reagující s antigenem se nám bez rozdílu a bez rozlišení „slijí“ v jeden celek při sérologickém stanovování hladin protilátek. Nejsme schopni rozlišit, kolik procent z nich je vlastně dobrých, nebezpečných, zbytečných i zcela nefunkčních. Paradoxně vysoké hladiny sice funkčních, ale zkříženě reagujících nebezpečných autoprotilátek můžeme sérologicky hodnotit jako výborný výsledek očkování, stejně tak vysoké hladiny protilátek strukturálně nefunkčních, které se sice naváží na antigen, ale nejsou následně protektivně účinné. Proto kritika, která tvrdí, že pouhá laboratorně (sérologicky) zjištěná imunogenicita vakcín (schopnost vakcín indukovat dostatečnou tvorbu nějakých s antigenem reagujících protilátek) je velmi nedostatečným důkazem protektivní účinnosti vakcíny, je obecně zcela odůvodněná.

Sérologickými testy také nezjistíme jednu velmi zajímavou postvakcinační chybu: Pokud organismus selže a začne z nějakého důvodu vyrábět zvláštní typ strukturálně nefunkčních protilátek, které s antigenem již prakticky nereagují (mohou však stále reagovat s jinou strukturou!), sérologické stanovení hladin protilátek nám jejich produkci po podání vakcíny ani neodhalí. Celková kvantitativní protilátková produkce může tedy být vyšší, než se nám ze sérologických testů jeví – i to může mít svůj význam v některých jiných souvislostech.

Bohužel se mi k tomuto tématu nepodařilo zajistit mnoho zajímavých a významných odborných informací. Zejména by mne zajímalo, kolik různých protilátek je vlastně v průměru „archivováno“ formou paměťových buněk po expozici organismu jedné dávce vakcíny? Jsou to jednotky, desítky, stovky, nebo snad statisíce? Také nevím, jakou % část z celku protilátkové směsi obvykle tvoří 2–3 nejvíce účinné varianty protilátek. (Byl by zde například pozorovatelný rozdíl po přirozeném průběhu nemocí a po vakcinách?) Do jaké míry se liší změny protilátkové směsi v čase u jednotlivých typů onemocnění a u jednotlivých vakcín? – To všechno jsou otázky v různých souvislostech velmi zajímavé. Odpovědi na ně dnes spíše neznáme (nebo jsem je nedokázal nalézt).

Jako po nemoci?

Je dále zcela mylný ten obvyklý předpoklad laické veřejnosti i mnoha neodborníků a semiodborníků, že po podání vakcín vznikají v těle velmi podobné směsi protilátek jako po přirozeném průběhu nemocí samotných. Především si musíme uvědomit, že podání vakcíny a nemoc samotná, to jsou navzájem zásadně odlišné vstupy pro lidský organismus. Dokud vůbec nevíme, co všechno a jak vlastně aktivuje a ovlivní při svém průběhu samotná infekce (včetně například vlivu slizničních imunitních kaskád, které vakcíny zcela obchází), je naprosto nedůvodné tvrzení, že vakcíny dosáhnou v organismu stejného nebo podobného ochranného efektu. Měřeno pouze sumární sérologickou hladinou protilátkové směsi, je to poté předpoklad přímo absurdní.

Z praxe: Osobně jsem se například setkal s názorem zkušeného marketingového odborníka (reklama vakcín), že očkování proti planým neštovicím musí přece zanechat celoživotní nebo alespoň velmi dlouhodobou imunitu (i když to ještě není vědecky prokázané), když samotné plané neštovice celoživotní imunitu přece zanechávají. Odborník si vůbec nebyl vědom toho, kolik „návrhů“ vakcín skončilo ještě v rámci svého klinického výzkumu mj. z toho důvodu, že hladina protilátek po nich iniciálně úspěšně vytvořených velmi rychle klesala (viz ještě dále). Byly to samozřejmě také vakcíny proti nemocem, které celoživotní imunitu po svém přirozeném průběhu zanechávají. Do jeho světonázoru na vakcíny zkrátka nějak nepronikla otázka, jak a proč se tento rozdíl vůbec může stát?

Vakcíny dále používají často přeci jen odlišné antigeny, než kterými se vykazuje sám původce nemoci, pokud se nejedná o tzv. „živé“ vakcíny. Při přípravě neživých vakcín může docházet jednak k eliminaci některých antigenních struktur procesem výroby, které mohou být pro charakter protilátkové směsi a následné imunitní stopy v organismu významné, a jednak může docházet k jiné fragmentaci původního antigenu. To je také významné. Rozsekáním něčeho na kousky totiž v místech zlomu získáme jednak nový povrch (nový možný epitop), a jednak se nám mohou naše „hobliny“ různě stočit, takže mohou mít v prostoru poté jiný tvar, než který měly ve stavu původním. To vše (a mnoho dalšího) může mít své důsledky.

Poznámka: Je skutečně vědecky zcela nedůvodným optimismem – a spíše jen suverénním gestem – jakékoliv tvrzení toho typu, které pronesl například doktor Evan Harris, který na sobě (a toho si lze jinak vážit) nechal testovat novou vakcínu proti HIV (AIDS). „Předtím než se doktor Harris stal členem parlamentu, pracoval s pacienty nakaženými virem HIV,“ informoval server iDnes.cz. „Jsem si jistý, že vakcína je neškodná a že vyprovokuje imunitní systém, aby byl schopen bojovat proti infekcím HIV,“ cituje iDnes.cz doktora Harrise.

Protilátkové směsi po přirozeně proběhlém onemocnění a po podání vakcín zkrátka nelze příliš kvalitativně ani kvantitativně srovnávat. Jsou to produkty dvou různých stromů antigenního působení, které se nám na určitém bodě stýkají a mají určitě společné části. Každý z nich však vždy má současně i něco, co ten druhý strom nemá a vůbec se přitom nejedná o části zanedbatelné. Protilátkové analogie jsou v tomto ohledu jen velmi nepřesné a musí být uvažovány s velkou odbornou opatrností a zkušeností. Do úvah laické veřejnosti by spíše patřit vůbec neměly. A do reklamy určené k široké veřejnosti? – Tam je podsouvání těchto analogií naprosto neomluvitelné.

Čtěte téma: Očkování a reklama: Jak ze sedmdesáti procent udělat sto

Když méně může být více a více může být špatně

Je všeobecně zažitým předpokladem, který užíváme a aplikujeme, aniž bychom nad tím přemýšleli, že čím více – tím lépe. Je však mnoho oblastí, kde nic takového neplatí. Má to obvykle odborné odůvodnění, které často neznáme, a ještě častěji by toto poznání stejně nedokázalo změnit naše stereotypy uvažování, které jsou podvědomé. U mnoha výrobků dnes víme, že obsahují takové dávky příznivě fyziologicky účinných látek, které už pro tělo vůbec nejsou využitelné. Od určité míry představují v podstatě jen neúčelnou zátěž organismu – někdy i riziko. Například předávkování vitamínem A, známé z literatury u polárních badatelů pojídajících játra ledních medvědů a psů. Tyto principy poté platí také u protilátkové imunity. Zde jsou ale značně složité a ještě málo prozkoumané. Podívejme se však na velmi jednoduchý model úvahy:

Očkovanec a jeho „titrace“

U očkovance X vznikne po podání určité vakcíny protilátková směs P, která obsahuje 80 % protektivně účinných protilátek a 0,5 % autoprotilátek zkříženě reagujících s nějakou významnou tělu vlastní strukturou. Víme, že tato jeho protilátková směs má protektivní účinnost 97 %, pokud dosáhneme plazmatické koncentrace jejích protilátek > 5 IU/ml. U plazmatické koncentrace protilátek > 50 IU/ml to bude už více než 99 % protektivní účinnosti. Kterou z těchto dvou variant hladin protilátek si má očkovanec před podáním vakcíny přát a proč?

Logickým přáním informovaného očkovance je dosáhnout minimální ještě dostatečně účinné hladiny protilátek (uvažovat však musíme určitou rezervu pro jejich postupný pokles). Výrazné navyšování hladiny protilátek nad tuto hladinu má totiž již jen malý pozitivní přínos, ale naopak výrazně nám zvyšuje absolutní hodnoty autoprotilátek v protilátkové směsi obsažených a z nich pramenící zdravotní rizika. S neúčelně vysokou sérologickou hodnotou hladiny protilátek po očkování samozřejmě narůstají autoprotilátková rizika očkování.

Jak si v tomto kontextu přeberete obvyklé teze a závěry klinických studií i různých odborníků, když vám tvrdí pouze toto: U 98 % očkovanců byla do 14 dnů po podání vakcíny úspěšně dosažena a překročena minimální stanovená hladina protilátek v séru (tzv. sérokonverzní hladina). Ani slovo však o tom, u kolika procent z těchto očkovanců byla tímto způsobem již překročena i hladina maximální. Něco jako „sérokritickou“ hladinu protilátek jsme si dokonce dovolili ani nepojmenovat a nestanovovat. Je to věru úžasný trik na to, jak objektivně negativní výsledek očkování započítat v hodnocení jako jeho úspěch. No není vám to samotným podezřelé?

To že nadbytečná přemíra protilátek nebo i přílišná dominance právě protilátkové imunitní odpovědi organismu (kterou dnes očkovacími programy nepochybně podporujeme) nad buněčnou imunitou může mít negativní důsledky i v úplně jiných souvislostech, na to už vědecká obec ve více případech přišla. Velmi diskutovanou je například nerovnováha působení Th1-Th2 lymfocytů. Podívejte se ale třeba na článek publikovaný na serveru Zdrava-rodina.cz o jiném možném vlivu pouhé „nerovnováhy“ imunitního systému na možný vznik atopických onemocnění. 

Kouzlo loterie

A teď si položme významnou otázku. Jak vlastně nastavujeme parametry toho, co je to dobrý účinek vakcín v jejich testovacích klinických studiích? (Jaká má být hodnota sérokonverze?) Nu podíváme se, jaká úhrnná hladina protilátkové směsi vzniká po nemoci samotné (která způsobuje imunitu) a pokoušíme se dosáhnout stejnou nebo vyšší hladinu úplně jiné protilátkové směsi vzniklé po vakcíně. Navíc to pravidelně testujeme sérologickými ELISA testy, které nejsou vždy zcela spolehlivé. To je jako kdybyste chtěli ve své dílně vyrobit stejně kvalitní Chevrolet podle 10 fotografií, které k němu máte, a názoru jednoho řidiče na jeho jízdní vlastnosti. Je to do jisté míry „tipovací soutěž“. (Pomáhají nám ji sice upřesnit různé modely a mnohé minulé zkušenosti, ale to, že se nezřídka může pěkná ovečka utrhnout od stáda, to není opravdu vůbec vyloučené.)

Obecně mne dále velmi zaráží, jak nikdo nepochybuje a neuvažuje právě nepřesnost našich detekčních metod laboratorní diagnostiky. Co nám „vyplivne“ laboratoř, bereme za bernou minci – a to jak příznivci, tak odpůrci očkování. Pokud bych byl skutečně velký vakcinační manipulátor, vyvinul bych veškeré strategické úsilí k tomu, abych s výrobci diagnostických testů dohodl výrobu málo specifického ELISA testu, který by poskytoval falešně pozitivní výsledky při testování protilátek po mojí vakcíně. (Možná bych tu fabriku raději přes nějaký holdingový řetězec koupil a ovládal si výrobu testů ze zákulisí i sám.) Komerční rozšíření méně specifického ELISA testu by poté diskvalifikovalo všechny vědecké práce mých oponentů a odpůrců v tom rozsahu, kde se jedná o hodnocení imunogenicity vakcíny a o stanovování poklesů hladin protilátek. Zfalšovat dnes studie specificity ELISA testů je rozhodně snadnější než zfalšovat dnes ostře sledované výsledky klinických studií vakcín samotných.

Ale pryč od nehezké konspirace. V každém případě dnes při výzkumu a nastavování kritérií hodnocení klinických studií vakcín vůbec nevíme, co máme od té-které vakcíny stran protilátek vlastně optimálně sérologicky chtít. Abychom měli přiměřeně dostatečnou garanci plazmatické koncentrace účinných protilátek (související s odhadovanou protektivní účinností vakcíny), musíme nezřídka zkrátka „přepálit“ objektivně dostatečnou hladinu protilátkové směsi, která po této vakcíně v průměru u očkovanců vzniká. Tím si samozřejmě přímo „vykračujeme vstříc“ zbytečným nežádoucím účinkům z autoprotilátek v protilátkové směsi vždy v nějakém tom % přítomných. A občas se zkrátka stane, že se to přepálí příliš nebo dokonce někdy ani nedopálí. Není dnes na světě člověka ni velkého zvířete, který by dokázal optimálně nastavit kritéria samotného hodnocení výsledků klinických studií právě u vakcín. Je to zkrátka střelba hmoždířem na zajíce, kterou musíme provádět, protože to zatím jinak nedokážeme. O nepřesnosti této střelby by ale měla být veřejnost velmi dobře informována ještě před tím, než uvěří jakýmkoliv vědeckým domněnkám, hypotézám a pravděpodobnostním závěrům, které si dnes marketingoví a reklamní panáčci dovolují vám docela nestoudně prezentovat jako fakta o vakcínách.

První endpoint tématu

Co z toho všeho vlastně nutně vyplývá? Všichni v medicíně a kolem medicíny dnes víme, jak různorodá mohou být autoimunitní onemocnění (protilátkového typu). Některá probíhají vlastně již od narození, ale natolik pomalu, že se nám poprvé jejich příznaky projeví na pacientech až po mnoha a mnoha letech. Některá jsou zase schopna zahubit nebo trvale poškodit jedince ve velice krátkém čase. Je to o tom, jaká špatná protilátka je onou příčinou zla, jaká je její cílová struktura, kvantita a dynamika tvorby i dynamika regenerace organismu a jak efektivní jsou naše imunitní obranné mechanismy proti „sebedestrukci“ v daném případě.

Pokud něco jednoznačně platí, poté to, že v rovině vědeckých předpokladů musíme u vakcín očekávat všechno to, co již známe od ostatních autoimunitních onemocnění, protože příčinný mechanismus je zde velmi podobný. Pouze empiricky a dlouhodobým pozorováním ex post poté můžeme vědecky konstatovat odlišnosti od těchto původních předpokladů.

Všechny vakcíny principiálně mohou startovat různorodá autoimunitní onemocnění, která se mohou projevit téměř okamžitě, rychle, ale také až s opravdu velkým časovým odstupem, který je v režimu krátkodobých klinických studií zkrátka objektivně nezjistitelný. Tvrdit po 4 letech klinického testování, že vakcína je bezpečná, je zkrátka nesprávné, šílené, zpupné, pavědecky arogantní nebo /…/ doplňte si svůj pojem dle libosti vašeho přesvědčení. Dle mého názoru je správná tato dedukce: Po čtyřletých klinických studiích prováděných kvalitně a nezávisle možná můžeme prohlásit, že v krátkodobém horizontu 4 let se vakcína jeví jako přiměřeně bezpečná k tomu, aby jako přiměřeně riziková mohla být uvedena na trh a v režimu přísného odborného sledování s ní mohly být nabyty dlouhodobější praktické zkušenosti. (To, že se tak u dobrovolných vakcín děje za „tučné“ peníze nic netušících pokusných humanoidních králíků, považuji za nestoudné selhání systému ochrany veřejného zdraví i medicíny. Alespoň ještě 4–5 let po uvedení na trh by měly být ceny nových vakcín pro spotřebitele výrazně sníženy – když si výrobci tímto způsobem v podstatě pouze prodlužují své klinické studie.)

Čtěte téma: Varovné signály očkování: Lékaři o nich nemluví

Druhý endpoint tématu

Protože nám atypické a nepřirozené antigeny vakcín mohou aktivovat i takové protilátkové matrice v B-lymfocytech, které obvyklé antigeny z přirozeného prostředí člověka téměř nikdy neaktivují, mohou být autoimunitní onemocnění po moderních a nových vakcínách navíc i poměrně atypická a nemusí nám zapadat do dosud známých „škatulek“ autoimunitních nemocí, jak je známe z diferenciální diagnostiky. Na to je nutné také pomýšlet. Podobným způsobem ale mohou fungovat i různé „nové“ infekce. Nejen infekce nové, ale i nízce virulentní a málo nebezpečné patogeny (a některé jejich sérotypy) mohou být v ohledu autoimunitních onemocnění dokonce nebezpečnější, než staré známé „prudce nebezpečné“ bakterie a viry.

Vzpomeňme například na nebezpečný syndrom Guillain-Barré po vakcínách proti HPV. Medicína jej zná v různých podobách, často však právě po prodělaných virových či bakteriálních infekcích někdy banálního typu a průběhu. (Nejsem si však jist, do jaké míry se tohoto syndromu účastní protilátkově zprostředkované a do jaké míry primárně buněčné mechanismy imunitního systému.)

Zatím co moderní věda si stále více a stále častěji dává právě infekční agens do souvislostí s mnoha autoimunitními onemocněními, jejichž příčina byla dosud považována za neznámou (například infekční etiologie některých typů roztroušené sklerózy), stejná moderní věda dogmaticky až téměř faraónským způsobem odmítá připustit dlouhodobé autoimunitní nežádoucí účinky vakcín fungující na úplně stejném principu. Jsou to totiž zcela logická a přirozená rizika vakcín, která se v době provádění klinických studií zjistit ještě vůbec nedají. Takové předpoklady se však vakcinační lobby k prodeji a odbytu vakcín z mnoha důvodů hrubě nehodí a proto jsou dnes kacířské.

Třetí endpoint tématu

Velmi často (a efektivně) používají obránci vakcín argument, že vakcíny samozřejmě „autoimunitní“ riziko mají a nesou, ale že toto riziko je stejné nebo jen o něco málo vyšší než „autoimunitní“ riziko obyčejných infekcí samotných. (Nepopírají tedy alespoň existenci „rizikového pozadí“ našeho vlastního imunitního systému v jeho reakci na kvantitativně vyšší expozici antigenů.) Tento argument vyvolává klamavou představu, že toto riziko je velice nízké a zcela přijatelné. Opak je ale pravdou.

Podívejte se dnes na stav současné populace zejména z úhlu pohledu potravinových a respiračních alergií. Snad každé čtvrté dítě dnes není v tomto ohledu v pořádku. Naše imunitní systémy z neznámé příčiny naprosto masově selhávají a autoprotilátky ve zvýšené míře vytvářejí nebo snad nezvládají kontrolními mechanismy zrušit či neutralizovat účinky jejich přirozené tvorby (?). Něco se zkrátka děje a my dnes vůbec vědecky nevíme, co je toho příčinou. Teorií je mnoho. Každá riziková zájmová skupina kydá přes „své vědce“ špínu samozřejmě na ty druhé. Někteří jsou toho názoru, že to jsou především důsledky imunomodulace zapříčiněné vakcínami v raném věku dítěte, kdy zasahují do vyzrávacích procesů imunitního systému. Já bych tuto možnost (jednu z mnoha) nyní neuvažoval, ale pojal bych pohled na problém více obecně. Poté bych formuloval tuto hypotézu:

Z neznámé příčiny dnes naše organismy reagují na expozici antigenům z prostředí takovým způsobem, že již téměř ¼ dětí má nějakou formu potravinové nebo respirační alergie. Nemalá část z těchto alergických reakcí má protilátkový původ. Rozhodně se nejedná pouze o antigeny zcela „nového typu“, když například rostlinné pyly tady máme od nepaměti. Chyba bude především někde jinde.

Pokud na mnohé antigeny dnes děti reagují přehnaným vytvářením zkříženě reagujících autoprotilátek, proč by tak neměly reagovat na atypické antigeny z vakcín? Je naopak velmi pravděpodobné, že přehnaně dnes budou děti reagovat i na tyto očkovací antigeny. Příčina přitom může, ale také nemusí být nutně ve vakcínách samotných. Poté ale očkováním našemu dnes z neznámých příčin „poblázněnému“ imunitnímu systému předhazujeme přece jenom další velmi efektivní sousta k tomu, aby se zbláznil doopravdy. Říkáme tomu ochrana veřejného zdraví. Já si myslím, že to je ochrana něčeho úplně jiného. Osobně tomu říkám „úřednická medicína“ a mám k ní velmi hrubý despekt. Tento svůj osobní postoj vám ale rozhodně nechci podsouvat.

Hlavní endpoint tématu

K hlavnímu momentu této problematiky, se ale teprve dostáváme. Nejtěžším „kladivem na čarodějnice“ jsou v této oblasti prostá a jednoduchá fakta z výzkumu vakcín. Položme si otázku, kolik vakcín, které byly vědecky zkoumány a testovány za účelem uvedení na trh, nebyly nikdy na trh uvedeny a proč? Bohužel jsem k tomu nenašel úplně přesná data, přestože tuto obecnou statistiku by mělo být poměrně snadné provést. Z mnoha zdrojů tak provedu pouze velmi opatrný odhad tak, aby byl maximálně šetrný k výrobcům vakcín (možná mi tento odhad v diskusi někdo z výzkumu vhodně upřesní).

Z každých 10 ve výzkumu testovaných vakcín nejméně 9 nikdy nebylo uvedeno na trh. Nejméně z 50 % pak byly příčinou „zamítnutí vakcíny“ pozorované závažnější (a početnější) nežádoucí účinky – mj. zejména účinky, které odpovídají zkřížené reaktivitě protilátek se strukturami tělu vlastními. Pouze pro zajímavost jsem zde nalinkoval několik zdrojů, které spíše volně souvisejí s tématem výsledků výzkumu vakcín.

Vyléčíme.cz: Komáři již nebudou moci šířit malárii

Lymediseaseguide.org: Lyme Disease Vaccine – LymeRix

Ac24.cz: Zpráva vydaná institutem pro medicínu potvrzuje nebezpečnost vakcín

iDnes.cz: Další vakcína proti HIV zklamala

Pojem „bezpečná vakcína“ dnes v humánní medicíně vlastně představuje velmi šťastného náhodného vítěze mezi mnoha „sourozeneckými“ nebezpečnými (nebo nefunkčními) vakcínami, které jsou naopak pravidlem a naprosto standardním výsledkem „porodu“ současných návrhových a výrobních metod farmaceutického průmyslu. Je to jako kdybyste si měli z košíku bílých především jedovatých neznámých hub vybrat poslepu jednu, ochutnat ji, a pokud se vám nic do druhého dne nestane, poté tvrdit, že tato houba je naprosto bezpečná a všichni ji proto mohou jíst. (Někdy 3× za sebou a poté jednou každé tři roky.)

Z tohoto zcela evidentního důvodu je naprosto iracionální ten vědecký úvahový postup, který říká, že u vakcíny všeobecně předpokládáme bezpečnost a v krátkodobých klinických studiích se poté snažíme odhalit jejich nebezpečnost. Když ji neodhalíme, vakcína má být mainstreamově považována za zcela bezpečnou. Pokud se však podíváme do výzkumu, z jak jedovatého podhoubí nám vakcíny vlastně rostou, pud prosté lidské sebezáchovy by nás všechny měl jednoznačně vést k úvaze úplně opačné. U vakcín musíme především předpokládat možnou a vysoce pravděpodobnou nebezpečnost a v krátkodobých klinických studiích si poté ověřujeme, jestli právě tato vakcína není čirou náhodou krátkodobě docela bezpečná. Krátkodobé klinické studie nám mírně jedovaté vakcíny (na které však stále někdo může individuálně i zemřít) zkrátka „spolehlivě“ propouštějí. Nemáme vědecké důkazy, že jsou „propuštěné“ vakcíny objektivně dlouhodobě nebezpečné, nemáme však také žádné vědecké důkazy, že dlouhodobě objektivně bezpečné jsou.

Kdyby nebezpečnost vakcín byla jen nešťastnou náhodou, snad bych pochopil současnou odbornou lobby v čele s Českou vakcinologickou společností, která se bezpečnosti vakcín dnes přímo klaní jako muezín. „Vrozená“ nebezpečnost vakcín je však ve výzkumu naprostým pravidlem a my buďme velmi rádi, že alespoň určitý filtr na této úrovni snad ještě nějak funguje.