Počáteční nadšení střídá obvykle trocha skepse, když začne hubnutí jít pomaleji než dosud. I když vydržíte a vysněného cíle se dříve nebo později dočkáte, pomalé a nenápadné znovupřibírání není nic neobvyklého. Výživový poradce Jiří Skála se s tím v praxi setkává denně: „Vše totiž není jen otázka okamžitých stravovacích návyků, ale celkového životního stylu. Pokud se naučíme stavět základy svého jídelníčku na kvalitních zdrojích surovin a přidáme k tomu dostatečnou pohybovou aktivitu, která nás bude dlouhodobě bavit, tak potom nevidím problém dopřát si jednou za čas i něco nezdravého,“ shrnuje.
Hubnutí a udržení zdravé váhy jsou totiž dvě věci. První z nich je dočasná, u druhé musíme vydržet a zabijačkové hody nebo tabulku čokolády si zkrátka dopřát jen výjimečně. „Jak se totiž říká: rozdíl mezi lékem (nebo neškodnou látkou) a jedem tvoří pouze jeho dávka,“ podotýká Jiří Skála.
Jaké jsou hlavní překážky na cestě udržet si znovunabytou štíhlou linii?
1. Po úrazu, rozvodu nebo při dlouhodobé nemoci
Pokud patříte k těm, kdo mají ve stresu nebo nemoci spíš problém do sebe dostat dvě sousta a hubnete, tenhle důvod se vás netýká. Spousta lidí to ale má naopak. A když přijde třeba ztráta zaměstnání, rozvod nebo dlouhodobější nemoc, je zdravý životní styl na hony vzdálená věc: „Všechny tyhle situace nás vedou k tomu, že sklouzneme ke starým návykům a shozená kila nabereme zpět,“ shrnuje Jiří Skála.
„Ale i nepříjemná situace se dá využít jako nový začátek a vyzkoušet například skupinovou a organizovanou formu pohybu, kde nastává ideální možnost pro setkání s novou komunitou.“ Jiří Skála dokonce zná mnoho lidí, které třeba právě rozvod dovedl ke zdravému životnímu stylu. Důvod je jednoduchý. „Zjistili, že hormony dopamin a serotonin, které se vyplavují při pohybu, jim dělají dobře,“ dodává výživový poradce.
2. Falešný pocit: Povedlo se mi zhubnout a mám hotovo
Chce to silnou vůli, překonání chvilek, kdy máme chuť všechno vzdát, podporu rodiny a okolí. Když se to povede, cítíme se dobře, všichni chválí, jak nám to sluší, zmizí třeba zdravotní potíže, které vyšší hmotnost způsobovala. A pak nevydržíme a pomalu se začneme zase přejídat a rezignujeme na pohyb. Taková situace je podle Jiřího Skály dokonce tou nejčastější, se kterou se setkává: „U lidí dojde k uspokojení z toho, že se jim podařilo zhubnout, a mají pocit, že se jim tím pádem už vlastně nemůže nic stát. Změnu jídelníčku berou jako dočasné řešení, které pro ně představuje trest.“
I proto jsou cestou do slepé uličky nevyvážené jednostranné diety, na které organismus reaguje jojo efektem a my je bereme jako dočasné řešení, než se budeme moci vrátit k oblíbeným nezdravým zvyklostem v jídle i pohybu.
Nárazové trápení dietami a cvičením není řešení. Dlouhodobý úspěch se stěží dostaví, dokud si nenajdeme formu pohybu a stravy, které nám „sednou“.
„Vždy svým klientům říkám, že je třeba postupovat po jednotlivých krocích a jen postupná změna stravovacích návyků je zároveň dovede k celkové změně životního stylu, o kterém musí být přesvědčeni,“ dodává Jiří Skála.
3. Věk „po třiceti“ nebo „po padesáti“
Často si povzdechneme něco ve smyslu, že „tohle už si dnes dovolit nemůžeme“. Při pohledu na děti v pubertě, které toho sní třikrát tolik, co jejich rodiče, a rostou jen do výšky, je to naprosto zřejmé. Čím vyšší věk, tím je těžší zůstat štíhlý.
„Po třicátém roce života dochází ke zpomalení našeho metabolismu. Je proto důležité se zaměřit na kvalitní a vyváženou stravu a na dostatek pohybové aktivity, která je důležitá z hlediska budování a udržení svalové hmoty,“ podotýká Jiří Skála s tím, že se nad svým životním stylem musíme zamyslet důkladněji. „Čím více budeme mít totiž svalů, tím rychleji bude pracovat náš bazální metabolismus.“
Bez pohybu se tak ručička na váze neudrží, i kdybychom jedli sebezdravěji.
„Za kritické období pro nárůst hmotnosti pak můžeme považovat věk po padesátém roce života. Je to z toho důvodu, že dochází k rozsáhlým hormonálním změnám, a zejména pro ženy v menopauze se jedná o velmi kritické období,“ varuje Jiří Skála. „V tomto věku také postupně dochází k úbytku aktivní svalové hmoty, a proto bychom měli dbát na zastoupení dostatečného množství bílkovin ve stravě.“ Problematice se podrobněji věnujeme v článku Jak nepřibrat po padesátce? Největší omyl je, že bychom měli méně jíst.
4. Emocionální jedení
Přejí se čokoládou, když je ve stresu. U televize sní bezmyšlenkovitě balíček chipsů nebo přijde unavený z práce a spořádá celý nanukový dort. To je podle Jiřího Skály emocionální jedlík a taky další důvod, proč si nedovedeme udržet zdravý životní styl.
„Emoční jedení je odpověď na naše emoce. A za nezdravými stravovacími návyky a přejídáním stojí velmi často právě emoce, které si ani nemusíme uvědomovat. V případě emočního hladu se výběr jídla zakládá částečně na tom, jak se cítíme v konkrétní chvíli, kdy se rozhodujeme, jestli, co a kolik toho sníme,“ vysvětluje výživový poradce. Řešení je už v uvědomění si toho, že jídlem řešíme jakýkoli pocit nespokojenosti, únavy, frustrace. A hledání náhradního, vhodnějšího řešení.
5. Jídlo si nevychutnám
Třeba v Praze už se začínají objevovat restaurace, kam přijdete na oběd s laptopem v ruce a obsluha vás slušně upozorní, že to je tady v době poledne zakázané. Protože si oběd u nich máte vychutnat. Přesně k tomu směřují i všechny moderní koncepce hubnutí a udržení zdravého životního stylu, třeba všímavé jedení.
„Pokud jíme ‚chytře‘, pak si uvědomujeme svoje pocity a můžeme snáze ovlivnit to, co skutečně sníme,“ říká Jiří Skála. A nabízí k jídlu jako pomoc tzv. pravidlo vědomé pauzy, které ovšem s očima upřenýma na obrazovku a talířem oběda vedle zvládnout nemůžeme:
„Tahle pauza vytváří mezeru mezi impulzem k jídlu a jedením. Uvědomte si moment rozhodnutí. Nalaďte se na to, co cítíte, a na intenzitu hladu. Snažte se uklidnit, abyste se dokázali rozhodnout s jasnou myslí,“ doporučuje Jiří Skála. To povede k tomu, že se najednou nebudete divit, že máte vedle sebe prázdný talíř a vlastně ani nevíte, co v něm před chvílí bylo.
6. Zdravé jídlo a pohyb mě nebaví
Nejtěžší a zásadní důvod toho, proč máme sklony k přibírání a obezitě. Do posilovny nebo k běhání se musíme přemlouvat. Veganské bistro s lehkým obědem je pro nás jen dočasným utrpením, než se „dostaneme na svou váhu“. Hned poté zamíříme jako roky předtím na bůček s knedlíkem do oblíbené hospůdky. Všechno, co by mělo být výjimečné, jako třeba onen bůček nebo neděle, proležená v posteli u televize, se znovu pomalu stane normou. Dokud se zase dobrovolně nezavážeme k „trpení“ u další diety a cvičení. Mít radost z pohybu, zdravého jídla a své kondice je často běh na dlouhou trať a leckdo jej nezvládne:
„Pokud budeme upřednostňovat nezdravé potraviny, pohyb zařadíme pouze zřídkakdy a občas si dáme kvalitní vyvážené jídlo, aby se neřeklo, tak to z dlouhodobého hlediska k velkým výsledkům nepovede, ba právě naopak,“ varuje i Jiří Skála. Optimistické ale určitě je, že se čím dál více z nás snaží o své zdraví, jídelníček i tělo kvalitně dbát.
ČLÁNKY DO MAILU