Názory k článku ADHD děti, ADHD rodičů, ADHD společnosti

Třeba vyzdvihovat děti, které ADHD nemají a ne nemocné děti, které naši spolčenost ochuzují.

Jeden takový jako jste Vy tady už byl. Také chtěl vyzdvihovat ty pravé a ty, co společnost ochuzovali, posílal vlakem ...

Když nechápete smysl věty tak alespoň nereagujte tak urážlive

tsd

Zkuste mi tedy smysl věty nějak interpretovat. Já jsem v ní jiný smysl nenašel.

Na to si musíte přijít sám.
tsd

Autor má BOHUŽEL pravdu. Pro některé rodiče je nejjednodušší "zajít pro prášky" a mají klid. Klid mají jak oni, tak děti a ani si nevšimnou, že bez antidepresiv už nedokážou žít.. Je to sice nejjednodušší, ale taky to nejhorší, co mohou pro sebe a své děti udělat.
Najdou se dokonce takoví "inteligenti", kteří za žádnou cenu nepřiznají chybu sobě, ale hledají KDO ZA TO MŮŽE. Někteří jsou pak schopni vymysleti to, že příčinou je např. dětské očkování, školník nebo marťani.
tsd

Naprosto pravdivý článek. Je jasné, že dnešní doba je nelehká, a člověk lehko podlehne svodům a nástrahám jednoduchých řešení, dítě zlobí dám mu tablet, u toho vydrží a neotravuje, jsem tlustý, vemu si prášek na hubnutí, něco mě bolí obecně, vezmu si prášek. Takové jednodušší řešení je i nechat si dítě okolkovat , dát mu na čelíčko štempl já jsem dítě s ADHD všichni se teď ke mě chovejte jinak... . Rodiče začnou být v klidu, že to není jejich vina, dítě je prostě nemocné, a přestanou být aktivní, zahodí zodpovědnost, kterou za dítě a jeho chování mají. Mnoho lidí tuto myšlenku bohužel nikdy nepřijme, ale dítě nedělá nic bezdůvodně, jen tak z ničeho nic, každý jeho nával vzteku nebo nepozornost, reakce z něčeho pramení, dítě má někde problém, se kterým se nedokáže popasovat samo, někde je příčina, a ve velké míře je to právě rodina, ze které je dítě stresované, ale rodiče si to nemíní připustit, oni přece pro dítě dělají vždy jen to nejlepší, to ono je nemocné, ono je ten problém.. Mnoho lidí dětem nastavuje nesmyslné laťky, nutí je do věcí které nikdy nechtěly dělat, jen aby se mohli chlubit známým, můj Tonik dělá tohle a tamto, ne kvůli dítěti, ale kvůli sobě a kvůli tomu , co tomu řeknou druzí, hlavně aby o nich na FB někdo nenapsal něco špatného. Mnoho rodičů se honí za penězi, kariérou a na své děti nemají čas, říkají, že je to proto, aby nemusely jejich děti strádat, aby si mohly dovolit co chtějí, aby neměly bídu a nemusely řešit mareriální starosti, aby se jim kamarádi nesmály, že nenosí značkové oblečení ... ale nevidí přitom, že s těmihle věcmi by se jejich děti srovnaly o mnohem statečněji než s tím, že jejich rodiče na ně nemají čas kolik by potřebovali, nejsou jim vzorem a vidí je neustále uhoněné utahané uspěchané, nervní a v depresi.. Pokud člověk nezhodnotí sám svůj život a neobjeví, co je pro rodinu skutečně opravdu důležité, nikdy se společnost z ADHD nevyléčí, a to co nás skutečně učiní šťastnými nikdy nebude nic zvenku, nebude to technika, nebudou to věci na sebe, nebude to nic materiálního, nebudou to drahá auta ani moderně zařízené byty, člověk se musí napřed naučit být šťastný tím, jaký má on sám pohled na svět, to štěstí se rodí uvnitř jeho samého a ten samý pocit nenavodí nic zvenčí, ani člověk , ani věc. To že má někdo všechno na co si vzpomene jen málokdy učiní že je opravdu šťastný, lidé ale nad tím nemají čas přemýšlet, protože všude okolo je spousta akcí, zábavy, techniky, impulzů, které zaměstnávají mozek natolik, že na takové vnitřní hloubání si těžko někdo nalezne čas, lidé už ztrácí schopnost být sami se sebou, zamyslet se nad tím o co jim vlastně v životě jde, čeho chtějí dosáhnout a jestli tyto cíle jsou opravdu pro ně v životě to nejpodstatnější..Až se lidé trochu pozastaví, a znovu se naučí být šťastní, objeví, že rodina, dobré vztahy a láska je tím nejdůležitějším co mohou mít, přestanou se honit za věcmi, o kterých jim tvrdí okolní společnost, že bez nich nemohou přežít ani chvilku, pak se možná zbaví svého stresu, uspořádají si svůj vlastní život, budou se cítit o mnoho lépe a jejich děti to rozhodně na nich poznají .... Pan Hnízdil je velmi moudrý pán, vzdělaný, a nadmíru lidský a chápající, kéž by bylo více takových v naší společnosti.....

Moc hezky napsané.Bohužel ti,kterých se to týká si to nikdy nepřipustí-že by měli hledat příčinu potíží u sebe-rodičů.Ono je přeci jednodušší,poj­menovat to ADHD a nacpat děti práškama.Vidím to hodně okolo sebe,rodiče netráví aktivně čas s dětmi,nechají je sedět u počítače a pak se diví,že děti pak tu energii vybýjejí nějakým ne zrovna ideálním způsobem.Je mi takových dětí moc líto.

Dobrý den,ráda se připojím.Mám dítě s ADHD,středně těžká ment.retardace,hy­perkinetický syndrom,porucha učení a chování,prvky autismu.Dnes je mu 20let.Už od narození byl neklidný v kočárku se houpal ze strany na stranu v postýlce též.To už jsem věděla,že je něco v nepořádku.Syn má o dva roky starší sestru,ta je v pořádku.V době těhotenství jsem se nestresovala,hodně pletla,šila..­...netuším proč by tedy vina měla být na mně,jako na rodiči.Školka u nás neexistovala,u­čitelky ho odmítli přijmout.Po dobu než nastala školní docházka ve speciální škole byl pořád se mnou doma,u babičky....Je pravdou,že se nedal uhlídat,byl všude a nikde,málo mluvil,nepřemýšlel logicky.To byl impuls k návštěvě lékaře pak psychologa a psychiatra.Ha­vlíčkův Brod ,Motol a kolem dokola.Tam mi byla sdělena diagnóza ADHD.Od cca 7 let závislý na lécích,které se postupně měnily.No,lécích ne, to se léčit nedá.Nebudu je tu vypisovat,bylo jich hodně..Od cca 18 let zůstaly stejné.Bez medykace(což bylo vyzkoušeno přes prázdniny)se tak strašně změnil,že jsme museli vyhledat opět psychiatra.Ubli­žování,napadá­ní,vztek,vzdor,há­zení po nás předměty...Při vrácení medykace na stejnou dávku je kluk opět??normální"­.Druhý 11 letý syn Aspergerův syndrom.Netuším,kde se to bere.Dva kluci s diagnozou ADHD a dvě holky v naprostém pořádku.

Pro Krajtu

Dobrý den, moc díky za ohlas, připadá mi moudřejší, než můj text, rád by se s Vámi spojil, Váš text případně použil jako dodatek k mému - pro chystanou publikaci.Můžete mne prosím kontaktovat mailem do Hnízda zdraví, www.hnizdo-zdravi.eu nebo na můj facebook?

Děkuji. Srdečně. Jan Hnízdil

To, co píšete, je do značné míry utopie. Ano člověk by se měl radovat z malých obyčejných věcí, ale přesto by se neměl vzdávat snů a vyšších cílů. A neodsuzujte lidi za to, že chtějí mít hezký dům, auto a další. Možná, že se najde rodina, kde budou šťastní jen z toho, že se mají rádi, ale jinak mají holou p...l, ale takových bude minimum. Je potřeba najít rozumný kompromis. A ne vše může člověk ovlivnit sám. Společnost je naštvaná, frustrovaná, vybíjí si to na ostatních. Neustále se mění zákony, předpisy, je tlak na vyšší výkony, výběr daní, vyšší zisky, ... Jako zaměstnanec jste těmto tlaků denně vystaven a nejde se jim dost dobře ubránit. Těžko pak můžete být úplně klidní doma. Musela by se změnit prakticky celá společnost. V tom je ta utopie. Závěrem se nedomnívám, že by syndrom ADHD byl jen produktem dnešní doby, doby počítačů, tabletů a televize. Takové děti byly dříve a jsou i dnes, jen se tomu dříve neříkalo ADHD. Připustit lze jen to, že vlivem současného stresu se tato porucha projevuje častěji než dříve.

Stanley, připomněl jste mi dobu mého zaměstnání. Už jenom ten stres, který zaměstnavatel vyvolával, že každý je nahraditelný a ztráta zaměstnání hrozí denně...dnes si člověka v práci neváží. Postoj zaměstnavatele pak vytvoří na pracovišti příšerné mezilidské vztahy, kdy se zaměstnanci navzájem podrážejí a intrikují, jen aby oni si udrželi to pracovní místo. Přičtěme tu diskriminaci žen- mladá žena má malé děti, což je problém, a když děti vyrostou a žena se už může plně věnovat práci, je už prý stará...všechno špatně.
Ono nejde o to mít druhé či třetí auto v rodině- jde o to poplatit všechny daně a účty, a ještě stihnout z toho zůstatku trochu důstojně žít!
Radši jsem utekla za hranice. Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Přeji všem jen dobrá rozhodnutí, dřív než za vás rozhodnou jiní.

Víte, možná jsem to jen nevystihla slovy tak , jak jsem to skutečně myslela, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu nikoho kritizovat, nebo odsuzovat, chraň Bůh, od toho tu přeci nejsem, možná jsem to napsala moc tvrdě, že lidé neumějí, nebo nedělají to či ono, ale to není útok na ně samé, že to tak nedělají, je to spíš takové povzdychnutí, k čemu všemu nás dnešní společnost, média, životní styl, technika, a většina věcí , které jsou denně kolem nás směrují. Nemyslete, já mám třeba taky takový materiální sen, mít jeep cherokee, ale myslím, že to jsou jen takové sny, a možná nemám dostatek píle a chuti se za těmihle sny honit, bylo by krásné , kdybych ho měla, ale pokud to nezvládnu rozhodně se mi kvůli tomu svět nezhroutí. Víte na světě je spousta nádherných věcí, třeba velice drahé obrazy starých mistrů, které hrozně obdivuji, obdivuji jak přírodní krásy, které bohužel asi uvidím jenom v knížkách, protože si těžko budu moci dovolit se za nimi někdy vypravit, třeba pyramidy v Belize, nebo jiné památky, a chápu, že každý člověk může mít své sny, své ideály, nějaká svá přání, která si chce naplnit, jde ale o to, jak moc se pro ty své sny obětuje, jak moc se podřizuje tomu, aby ty své sny získal, a jak moc to zanechává šrámy na něm samotném a potažmo i na jeho okolí. Chápu, že ne každý je šťastný s holým pozadím, jak píšete, to chápu, ale jsou i takoví, kteří jsou, a přitom kdyby třeba maminka od tří dětí nebyla s dětmi doma než odrostou, mohli by na tom být lépe, po finanční stránce, nemuseli by mít děděné oblečení, a jet třeba i do ciziny na dovolenou, ale byly by ochuzeny o maminčinu přítomnost.. ano, můžu si plnit svoje sny, a cíle, ale vždy musím uvažovat, jestli je to opravdu pro mojí rodinu to nejlepší. TAké chápu, že dnešní doba je vážně komplikovaná, a že spousta lidí má dvě práce, aby se jen normálně uživili, a občas to ani nestačí, ale to už je jiný případ, ti lidé jsou ve svízelné situaci, a třeba nějaký čas nemají jinou možnost, a těch je mi moc líto, když pracují, jak mohou nejlépe a přesto jim do další výplaty vždycky ještě chybí, já spíš mluvila o lidech, kteří nemají nouzi, jsou tak nějak normálně živi , ale chtějí za každou cenu novou značku auta, jen to nejmodernější oblečení, jen ten zaručeně nejnovější typ mobilního telefonu, protože si myslí, že když to mít nebudou, jejich přátelé se od nich odvrátí, budou pro ně ubozí a nikdo s nimi už neprohodí slovo, nepozdraví na chodbě, nenapíše přání k narozeninám, měla jsem na mysli lidi, kteří možná nevědomě a ne vlastní vinou propadli tomu kolotoči a mediální masáži, uvěřili všemu co jim říkají a diktují módní trendy, a oni se prostě snaží být cool, super , bezva a in. V takovém případě si myslím, že ti lidé stejně nebudou šťastní i přesto, že získají nový smartphone, že si vydělají na 3 jeepy, nebo Porsche a měsíční dovolenou ve Švédsku, nebudou šťastní proto, protože jejich cíle nejdou z jejich vlastních pocitů, nejsou to vlastně jejich osobní přání, ale něco co jim vnukla povrchní společnost. Ale to už zabředávám v hovoru někam jinam. Abych se vrátila k tomu počátečnímu ADHD, máte samozřejmě pravdu v tom, že ADHD byla i dříve, já si jen myslím, že dnešní doba má na lidi a děti kteří dejme tomu jsou takto nemocní o mnohem destruktivnější vliv, a ty symptomy a problémy jen prohlubuje, a znásobuje. Tak asi tak, mějte se dobře a Ať Vás provází Síla.

Člověk se přeci nemusí vzdávat ani malých ani velkých cílů. Klidně ať si postaví nový Karlštejn a v garáži má deset limuzín, ale ať tím netrpí jeho okolí a jeho blízcí.
Syndrom ADHD je produktem doby a je i objevem doby. Před padesáti lety byli ve třídě na ZŠ tak tři tlouštíci, kteří za obezitu ani z různých zdr. důvodů nemohli. Dnes je těch obézních dětí polovina, mají problémy, které jsme my postarší generace neznali. Nikdo neměl potřebu hledat a objevovat a pojmenovávat nové syndromy.
Musím připomenout, že ani generace Husákových dětí tohle nezažívala, protože je počítače a mobily v jejich dětství minuly, ale přesto si už v dospělosti dokázali "vypěstovat" závislost na antidepresivech, počítačích a podobných radostech. Takže problémy přinesla doba a "pokrok". Lidé na takový "moderní, digitální" životní styl nejsou stavěni a mají mnoho problémů se s ním vyrovnat.
tsd

Jen bych, trochu se zpožděním, doplnil, že značná část husákových dětí bere antidepresiva nikoliv na deprese, ale na úzkosti. On název těch prášků tak nějak zavádí k tomu, myslet si, že trpí depresemi. Ale ona nás více než polovina (z těch co trvale užívají antidepresiva) ve skutečnosti má úzkostné poruchy. Náš dospělý život je v úplně jiném světě, než ve kterém jsme dospívali. Nemám depku, mám úzkosti. Bojím se, že selžu jako živitel, že selžu jako rodič, že selžu jako manžel, že selžu jako zaměstnanec, že selžu jako syn, že umřu. Ten tlak je enormní a příspěvky jako je ten od uživatele "kobra" jsou dost zdrcující. Ať už je to míněno jakkoliv, tak já vidím "selhal jsi! Jako rodič nestojíš za nic a všichni slušní lidé se za tebe stydí!" Takové ty (asi dobře míněné) reklamy "víte, že nejspíše máte rakovinu? Nechte se vyšetřit!" nám také nepřidají. Všude plno chytrých rad, ale jak se člověk nějakou začne řídit, tak mu mraky lidí začnou radit pravý opak. To nejprve říkají "nestresuj se a běž bydlet na vesnici" a když to uděláte tak najednou "no ale dítě musí chodit do kroužků a do dobré školy, to se musíte přestěhovat do města". Člověk v úzkostech navíc všechno vnímá dost jinak, spíše v mlze a mrákotách. Slovy jednoho filmového hrdiny, "vidí jen to, co chtějí vidět". Dostat se do stavu, kdy budu opět schopen racionálně uvažovat, je mentální cvičení na půl hodiny a efekt trvá jen pár hodin. Pak přijde nějaká další ťafka.

Osobně si myslím, že se o úzkostných poruchách mluví málo. A když už, tak obvykle stylem, který to všechno ještě zhoršuje, protože se snaží v nemocném vyvolat pocit viny. A přitom dost zbytečně, protože člověk je v tom stavu právě proto, že už ten pocit viny má. Antidepresiva nebereme ze závislosti. Bereme je proto, abychom mohli večer vůbec usnout. Že dostanu záchvat paniky v MHD, spotit se, roztřást se, mít pocit na zvracení a pár minut ani nevědět, kde jsem a kam jedu, to je vlastně docela brnkačka proti tomu, když člověk leží v posteli a místo spánku si jen přehrává, co všechno nestihl udělat, co pokazil, jak stojí zaprd a jak má určitě rakovinu děložního čípku, protože jinak by to přece nevyselo na každém druhém billboardu.

Tímto se nechci navážet do lidí, co mají deprese. Sám jsem je neměl, takže netuším, jak jim je a zda bych s nimi vlastně chtěl měnit. Jen mi občas dost vadí, že lidé uvažují stylem antidepresiva = deprese. Přitom úzkost je tak nějak opačný stav - nemyslíme si, že svět stojí za ho*no. Myslíme si, že my sami stojíme za ho*no. A svět nás v tom každý den utvrzuje.

Mám to štěstí a povahu, že mne takové myšlenky netrápí, ale bohužel mám ve svém okolí podobných osudů jaké popisujete několik a troufám si říct, že to chápu. A vím o čem mluvíte, protože funguju trochu jako zpovědní vrba.
Nezbývá než s vámi souhlasit, ale ať mi nikdo nevnucuje, že to takto (ne) fungovalo vždycky. Ne nese to s sebou doba společnost a standard životního stylu.
Kdysi za totáče jsem se smál a nechápal, proč v amerických filmech má každý svého "cvokaře"a jak se ti cvokaři vůbec můžou uživit?
Dnes už to Bohužel chápu a chápu, že tam směřujeme také.
tsd

Jistě ano. Potravinářský průmysl se poměrně rychle přerodil v chemický, a je krátkozraké myslet si, že se naše tělo adaptuje na syntetickou potravu bez živin tak rychle.

Intenzitu problémů s dítětem, s diagnózou ADHD, či u dítěte těžko zvladatelného, bez diagnózy, lze, i dle mé vlastní zkušenosti, výrazně eliminovat důkladnýmn dohledem nad tím, co dítě jí.

Nejde jen o ona aditiva v otravinách, kde poměrně velká skupina z nich jsou hodně sporná. Osobně říkám jedovatá, a jsou jedovatá více, pokud se kombinují.

Problémem jsou hlavně jednoduché cukry ...

Mám dítě s dětským autismem,s nedoslýchavostí na jedno ucho a hyperkinetickým syndromem (obdoba ADHD).Nikam jsem s dítětem nikdy neběhala pro papíry.Vývoj dítěte nebyl zrovna ideální,takže mě to donutilo řešit to s doktory.Diagnóza zněla jasně.
Je mu 6,loni vůbec nemluvil.Dnes mi řiká "mamiko".Maká­me,jezdíme na různé pobyty pro tyto děti,jezdím s ním na terapie,makáme doma,učíme se,aby ho společnost vůbec někdy přijala (mám strach,že se tak nikdy nestane).Do práce nechodím,objetovala jsem se.Lidé mě hodnotí,podle toho,jak se mé dítě zrovna chová např. v metru.Nikomu to nepřeju!
A poslední věc.Mé dítě žádné léky neužívá,ač nám je skoro všichni vnucovali.
Jj zkušenost je nepřenositelná.

Dobrý den, článek ani diskuze není o autismu, to je už Bohužel něco úplně jiného a závažnějšího než pouhé ADHD.
tsd

Pouhé ADHD? Tak jestli si myslíte, že ADHD je něco tak banálního, co jde pořešit v horším případě řemenem, nebo v lepším případě věnováním se děcku, tak chápu, kde se takovéto články berou. Syn má na svou těžkou formu poruchy přiděleného asistenta pedagoga, věnujeme se mu od příchodu ze školy až po uložení do postele non-stop. Natolik je to "pouhé ADHD". Ale rodičům a všem, kteří se s tím doopravdy setkali, netřeba vysvětlovat, oni to ví.

Je to "pouhé" ADHD, všechno je relativní i forma a závažnost nemoci. Ve vašem případě zase kombinované s epilepsií, jak píšete níže. Rýma není angína, autismus není epilepsie ani ADHD. Pan doktor je odborník a nechybí mu nadhled, který vy z pochopitelných důvodů mít nemůžete.
Drtivá většina ADHD se dá pořešit přesně tím přístupem, který je popsaný v článku. Že to není váš případ je smutné, ale proto se nebudeme tvářit, že všichni jsou na tom tak špatně, když to není pravda.
S pozdravem
tsd

Přeji Vám i celé rodině hodně sil a lásky,protože vše ostatní je zbytečné..To,co jste dokázala,je opravdu na vyznamenání,dokázat si nevšímat reakce okolí,neřešit,co si kdo myslí,ale veškerou svoji existenci "vmáčknout" do syna..smekám před Vámi!!!Máme 12-ti letého syna,chála Bohu naprosto zdravého.Pořád říkám,ať je vzdorovitý jako každý puberťák,ať udělá cokoli,vše se dá řešit..ale to,že je zdravý a v pořádku,to je něco,co se nedá nijak koupit,okecat či vnutit!Hodně štěstí!!!!!! :-D

Naprosto souhlasím, viz. článek Kdo jsou tabletové děti - http://www.alternativni-doktorka.cz/2016/10/kdo-jsou-tabletove-deti.html?m=1

Jistě je na tom kus pravdy, ale myslím si, že problematika je složitější a o dost méně černobílá, než ji líčí tento článek... Mé děti tedy, zaplaťpánbůh, ADHD netrpí, ale při práci učitelky na SŠ už jsem se setkala s ledasčím. A tak jednoduché to obvykle nebylo...

Většinou s doktorem Hnízdilem a jeho články souhlasím, ale tentokrát ne tak docela. Jednak článek hlásá, že se v něm bude pojednávat o ADHD, ale kazuistika (nebo spíš její část) je o chlapci s agresivitou a možná takového "dříví-v-les-oidního" :-).. Nikde ani zmínka o tom, zda byl chlapec na dalších odborných vyšetřeních, protože bohužel spousta lidí i v mém okolí používá dnes už zlidovělou na mou osobou naprosto nenáviděnou větu "no jo, dneska už je holt každej spratek ádéhádé" (doprovázeno ironickým úšklebkem)... S dítětem je potřeba zajít na psychiatrii, neurologii, k dětskému psychologovi a protože je dětských psychiatrů jako šafránu, opravdu se touto diagnózou velmi VELMI šetří (o možnosti nechat se diagnostikovat v dospělosti nemluvě, spousta psychiatrů to u dospělých nedokáže, nemá na to znalosti ani zkušenosti). Pan Hnízdil zmiňuje knihu Digitální demence. Snad tu knihu četl. 　 Já tedy ano. Pan autor použil několik vědeckých důkazů, které se dají při nejlepším považovat za velmi sporné a já tady z fleku jsem schopna vygooglit dalších několik podobných prací s opačným výsledkem - tedy že výpočetní technika - počítače, chceme-li, mají na lidské myšlení vliv pozitivní. Takže citované literatury je ve článku počertech málo na to, aby to pan Hnízdil považoval za jediný výsledek pro své obdivovatele. A ti (a to jsem si naprosto jistá) to teď budou linkovat všude, kde se dá, a najednou zase bude hojně rozhovorů s různými lesanami, co "vyléčí" ADHD vytamínem C. Známe takové, že? Možná by tak léčily i diabetes, co já vím. A co se týče toho opět oblíbeného klišé, které už taky zlidovělo: žijeme ve stresu! Nemáme na děti čas! --- Pan Hnízdil by si možná mohl projít historii pedagogiky a tedy i to, jak se v průběhu času měnil pohled na rodinu, na její fungování potažmo na výchovu dětí. Nemáme na děti čas? Úsměvné. Naopak - dnešní doba je dobou kultu dítěte. Dítěti se obětuje všechno, rodiče se dřou pro to, aby se jejich děti měli dobře. (Mluvím o nás - středoevropanech, prosím pěkně.) A že jsme ve stresu? A co za války? A ve středověku? To by podle teorie pana Hnízdila musela být planeta plná lidí s ADHD a naopak by se "léčili" jedinci dnes označovaní za neurotypické. A ještě jednu věc zmíním - existuje několik studií o tom, že ADHD existuje od samého počátku lidstva a tehdy to byla výhodná vlastnost, nikoli porucha. Jako má někdo blond vlasy a modré oči, tak někdo jiný je zase divočejší a má prudší reakce a rychlejší reflexy. Někdo hlídal oheň, my s ADHD lovili králíky. 　 Mohla bych ve výčtu sporných informací z článku pokračovat, ale už mě to přestalo bavit. Jdu ulovit králíka. PS: Já mám diagnózu ADHD stejně jako mé tři dcery.

Děkuji za Váš pohled na věc. Vidím to podobně. I tu Digitální demenci jsem četla. Jako rodič dítěte, které má nejtěžší formu této poruchy s poruchou učení a epilepsií, vnímám článek jako hromadu klišé, které vypovídají o autorově neznalosti problematiky.

Mám dítě s diagnózou ADHD. Nikdy jsem netvrdila, že je nemocné, ani mne to nenapadlo. Vlastně jsem ani nikdy nechtěla chodit k lékařům apod... Ano mé dítě je živé, hůř se soustředí, občas výbušné. V žádném případě však není agresivní ani zlé. Je to klučina se srdcem na dlani, který je nápomocný při každém bezpráví, chce mít spoustu přátel, respektuje autoritu. Není to dítě, které by vysedávalo u PC, i když by jako teeneger velmi rád (je mu 12 let). Chodí do skautu, horolezeckého kroužku, hodně čte. Je to zvídavý a chytrý kluk. Problém nastal až nástupem do školy, kdy se učitelům nehodil do tabulek. Ano není tzv. "tabulkové dítě", ihned nás odeslali do poradny a poté nastal kolotoč neurologie, psycholog, psychiatr. V žádném případě nám nikdo nikdy nenabídl antidepresiva, ty opravdu s ADHD nemají nic společného. Ty mohou maximálně kompenzovat úzkost vzniklou frustrací dítěte, kterému se nejde soustředit, ačkoli by moc chtělo. Takže jak už někdo v příspěvcích zmiňoval, pan doktor nepíše o ADHD jako takovém, ale o dítěti agresivním.
Jsme pracující rodiče, synům se věnujeme rovnoměrně, řekla bych, že až moc. Názory jako "někdo si chce očistit svoje svědomí apod." mne urážejí. Jsou věci, které neovlivníte. A dnešní doba je taková, že pokud dítě nezapadá, rychle ho pošle k lékaři, aby to vyřešil. Všichni dospěláci, kteří musí uživit rodinu,jsou vystresovaní. Manželé se nevídají, nemají čas si povídat, jen si předávají informace. Děti tráví spoustu času ve škole a potom v kroužcích. Snažíme se to kompenzovat dětem večer a o víkendech. Je hezký názor, že si každý musí utřídit své priority. Nedovedu si však představit, že bych byla s dětmi doma do doby než odrostou. Z jednoho platu bychom to nezvládli... Platy jsou nízké a i základní věci jsou celkem drahé. Moc bych chtěla být doma, vše prožívat v klidu, od ranního vstávání až po večerní ukládání k spánku. Nemůžu si ale dovolit být doma. A odmítám se cítit provinile, že musím chodit do práce a nemohu se na 100% věnovat dětem.

Nemusíte se vůbec cítit provinile, jsou tu právě dvě možnosti, jedna možnost jsou lidé obyčejní, kteří jak píšete nemají na výběr, protože by se třeba neuživili, já ale myslím, že ten článek byl prostě od té druhé skupině lidí, o těch, kteří právě na výběr mají, a mohli by ve svých životech a vztazích s dětmi něco změnit, a stálo by je to jen pomenší slevení ze svého dosavadního komfortu a dosavadního života, nikdy se nic nedá aplikovat obecně, protože každý jeden člověk, má svou samostatnou situaci, která jde více nebo méně změnit , když se lidé snaží, jde ovšem o to , že někteří lidé zkrátka se právě moc nesnaží, ale Vás přeci nikdo neosočuje, ani zrovna Vám nikdo neříká, že byste se měla vinit, pokud to jinak nejde, nemusíte si slova vztahovat na sebe...
nechápu co Vás může urážet, vždyť to není adresované přímo Vám...
a pokud děláte vše co můžete a jinak to nelze, tak můžete být v pohodě a nějaké článečky nemusíte řešit,:-)

Souzním s předchozím názorem, mám podobnou zkušenost. Navíc je to často právě škola, kdo "tlačí" rodiče do medikace dítěte. My například na zmírnění impulzivity soustavně pracujeme hned několika způsoby, pokroky jsou znát. Přesto by škola chtěla, aby psychiatr dítěti předepsal "zázračnou" pilulku, po které se vše ihned vyřeší... Zatím nám nikdo neřekl, že by existovala.. Názory, že se rodiče schovají za diagnózu dítěte a dále již nic neřeší, maximálně podají dítěti léky, jsou velmi zjednodušující a mylné.

Taky moc nerozumím tomu, proč se cítíte urážena názorem, že si chce někdo očistit své svědomí, když se Vás podle Vašich slov toto netýká a není to Váš případ ani problém. Když se mně něco netýká, tak se mně to přece nemůže logicky ani dotýkat. Navíc toto nebylo ani cíleno osobně na Vás, tudíž tomu rozumím ještě míň. Nebo platí pravidlo, že potrefená husa nejvíc kejhá?....i když se to snaží obhájit tím vším co tvrdí že dělá? Pardon, jestli Vás i tato poznámka urazí, ale nedalo mi to se nezeptat, co za Vaším postojem je. Kdesi jsem nedávno totiž četla krásný článek o tom, že co nás rozčiluje (a Vás to evidentně naštvalo, když se máte potřebu obhajovat) o nás hodně napovídá. Zrcadlení. Co za tím je ve Vašem případě hledejte však sama, těžko soudit cizímu.
Co se článku samotného týče, myslím že pan doktor tím chtěl(alespoň podle mně, tak jak jsem to pochopila) říci, že v dnešní době se spousta problémů, které neumíme řešit, nálepkuje různými diagnózami, protože je to pohodlnější než problém řešit. Omlouváme se tím před ostatními než abychom něco pro to udělali sami, abychom hledali sami řešení. Nechceme se zamýšlet nad tím, co pro danou věc můžeme udělat my sami a co jsme možná udělali špatně. Jsme dost ješitná společnost. Je samozřejmě rozdíl mezi dětmi s ADHD a jinými poruchami a dětmi nevychovanými, které naše laicky ,,odborná" společnost, která si někde něco sem tam přečte na internetu a zaslechne co kde nějaká tetka od vedle zkomoleného povídala, aniž by šla po opravdu odborných faktech, někam zaškatulkuje ve smyslu - no jo, to je jasné ADHD, ten je hyperaktivní a nezvladatelný a ono to opravdu může být pouze způsobem výchovy a nejen jí. Je přece prokázáno, že děti, které přijímají velké množství cukru se chovají hyperaktivně, jsou nabité energií, kterou nemají jak vydat. Takže začít přemýšlet i nad jejich výživou včetně stravovacích návyků taky není k zahození. To vše by ale mělo vycházet z nás samých, aby si to osvojili za své vlastní návyky a způsoby, my sami musíme jít příkladem. No to už jsem ale dost odběhla.

Dobrý den,

Také trpím ADHD, ale antideprisiva mi rodiče nikdy nedali, a když sem měl navaly vzteku tak mě máma strčila pod studenou sprchu dokud sem se neuklidnil...dnes je mi 34 let, a antidepresiva stále nepotřebuji. nicméně když vidím, jak se rodiče bojí vlastních dětí, protože oni na ně donáší, na sociálku, na úřady, a rodiče pak maji problémy. faktem zůstává že do výchovy by rodičům nikdo neměl zasahovat. Když sem zlobil, tak sem dostal po držce. tak na co antidepresiva?

Dobry den mam dceru s adhd vime to od miminka kdyz ji byl rok uz nam chteli dat prasky na uklidneni ale kdo by dal rocnimu diteti prasky .Ja ne je pravda ze sme se nevyspali staci ji spanek 4 hodiny.ale i to jsme prekousli ale pak mela nastoupit do skoly a tak sme si rekli aby se mohla soustredit tak jsme zasli k doktorovi a on predepsal jak na soustredeni tak na spani tak jsme davali ale po dvou letech jsem rekla a dost davky se ji zvysovali a byla uplne mimo doma koukala na me zkrze me nevnimala byla uplne mimo.Tak jsme prestali davat.Ale i kdyz jeji nalady jsem horko tezko prekousavala, vybuchy vzteku i to se da zvladnout jenze pak mela sklony k sebevrazde a ja zase skocila za chochlouskem ze se mi holka chce zabit a kdym mi milej pan doktor rekl ze s tim musim pocitat zustala jsem stat jak oparena dceri zvisil dvojnasobek toho co mela.Jen jsme podekovali leky jsme nevyzvedli.Je porad bez prasku radsi s holkou vybusnou vzteklou a neposlusnou nez s fetovanou!!! To je muj nazor a pokud neprijde dcera za mnou ze uz to nedava ze chce k chocholouskovi tak tam nepujde.

Nějak mi to nesedí. Zmiňovaný Jirka sedí doma u pc a tloustne. ..Děti s ADHD sedět nevydrží a po požití Ritalinu (či podobných přípravcích ) nastává nechuť k jídlu. Je to psané v globalu. opravdu mám pocit, že některé "Indigove děti " se tak prostě rodí. ...a mužem se stavět na hlavu. Prostě to tak je.

Nějak mám dojem, že pan autor má o tom, co je ADHD, stejně zkreslenou představu, jako většina lidí, co na to jen někde letmo narazí. V rodině máme osoby s projevy ADHD nejmíň poslední 4 generace (ty, co jsem zažila já, včetně mého vlastního dítěte). Asi prarodiče stresovalo sbírání kamení na poli a moc civěli na krávy na pastvě...

Já si myslím, že autor viděl během své praxe tolik případů ADHD, že se o tom nikomu z nás ani nezdá. Zde v diskuzi každý zná a řeší jen svůj případ a myslí si, že tak to nutně musí vypadat všude a dokonce se navzájem lidé s různými životními zkušenostmi osočují, že jen ta jejich zkušenost je zaručeně ta pravá a ostatní nevědí nic. Chybí jim nadhled, který právě vzhledem ke své zkušenosti nemohou z pochopitelných důvodů nikdy získat.
tsd