Názor k článku ADHD děti, ADHD rodičů, ADHD společnosti od Karel - Jen bych, trochu se zpožděním, doplnil, že značná...

Jen bych, trochu se zpožděním, doplnil, že značná část husákových dětí bere antidepresiva nikoliv na deprese, ale na úzkosti. On název těch prášků tak nějak zavádí k tomu, myslet si, že trpí depresemi. Ale ona nás více než polovina (z těch co trvale užívají antidepresiva) ve skutečnosti má úzkostné poruchy. Náš dospělý život je v úplně jiném světě, než ve kterém jsme dospívali. Nemám depku, mám úzkosti. Bojím se, že selžu jako živitel, že selžu jako rodič, že selžu jako manžel, že selžu jako zaměstnanec, že selžu jako syn, že umřu. Ten tlak je enormní a příspěvky jako je ten od uživatele "kobra" jsou dost zdrcující. Ať už je to míněno jakkoliv, tak já vidím "selhal jsi! Jako rodič nestojíš za nic a všichni slušní lidé se za tebe stydí!" Takové ty (asi dobře míněné) reklamy "víte, že nejspíše máte rakovinu? Nechte se vyšetřit!" nám také nepřidají. Všude plno chytrých rad, ale jak se člověk nějakou začne řídit, tak mu mraky lidí začnou radit pravý opak. To nejprve říkají "nestresuj se a běž bydlet na vesnici" a když to uděláte tak najednou "no ale dítě musí chodit do kroužků a do dobré školy, to se musíte přestěhovat do města". Člověk v úzkostech navíc všechno vnímá dost jinak, spíše v mlze a mrákotách. Slovy jednoho filmového hrdiny, "vidí jen to, co chtějí vidět". Dostat se do stavu, kdy budu opět schopen racionálně uvažovat, je mentální cvičení na půl hodiny a efekt trvá jen pár hodin. Pak přijde nějaká další ťafka.

Osobně si myslím, že se o úzkostných poruchách mluví málo. A když už, tak obvykle stylem, který to všechno ještě zhoršuje, protože se snaží v nemocném vyvolat pocit viny. A přitom dost zbytečně, protože člověk je v tom stavu právě proto, že už ten pocit viny má. Antidepresiva nebereme ze závislosti. Bereme je proto, abychom mohli večer vůbec usnout. Že dostanu záchvat paniky v MHD, spotit se, roztřást se, mít pocit na zvracení a pár minut ani nevědět, kde jsem a kam jedu, to je vlastně docela brnkačka proti tomu, když člověk leží v posteli a místo spánku si jen přehrává, co všechno nestihl udělat, co pokazil, jak stojí zaprd a jak má určitě rakovinu děložního čípku, protože jinak by to přece nevyselo na každém druhém billboardu.

Tímto se nechci navážet do lidí, co mají deprese. Sám jsem je neměl, takže netuším, jak jim je a zda bych s nimi vlastně chtěl měnit. Jen mi občas dost vadí, že lidé uvažují stylem antidepresiva = deprese. Přitom úzkost je tak nějak opačný stav - nemyslíme si, že svět stojí za ho*no. Myslíme si, že my sami stojíme za ho*no. A svět nás v tom každý den utvrzuje.