Mám to štěstí a povahu, že mne takové myšlenky netrápí, ale bohužel mám ve svém okolí podobných osudů jaké popisujete několik a troufám si říct, že to chápu. A vím o čem mluvíte, protože funguju trochu jako zpovědní vrba.
Nezbývá než s vámi souhlasit, ale ať mi nikdo nevnucuje, že to takto (ne) fungovalo vždycky. Ne nese to s sebou doba společnost a standard životního stylu.
Kdysi za totáče jsem se smál a nechápal, proč v amerických filmech má každý svého "cvokaře"a jak se ti cvokaři vůbec můžou uživit?
Dnes už to Bohužel chápu a chápu, že tam směřujeme také.
tsd