Vlákno názorů k článku ADHD děti, ADHD rodičů, ADHD společnosti od Krajta - Naprosto pravdivý článek. Je jasné, že dnešní doba...

Naprosto pravdivý článek. Je jasné, že dnešní doba je nelehká, a člověk lehko podlehne svodům a nástrahám jednoduchých řešení, dítě zlobí dám mu tablet, u toho vydrží a neotravuje, jsem tlustý, vemu si prášek na hubnutí, něco mě bolí obecně, vezmu si prášek. Takové jednodušší řešení je i nechat si dítě okolkovat , dát mu na čelíčko štempl já jsem dítě s ADHD všichni se teď ke mě chovejte jinak... . Rodiče začnou být v klidu, že to není jejich vina, dítě je prostě nemocné, a přestanou být aktivní, zahodí zodpovědnost, kterou za dítě a jeho chování mají. Mnoho lidí tuto myšlenku bohužel nikdy nepřijme, ale dítě nedělá nic bezdůvodně, jen tak z ničeho nic, každý jeho nával vzteku nebo nepozornost, reakce z něčeho pramení, dítě má někde problém, se kterým se nedokáže popasovat samo, někde je příčina, a ve velké míře je to právě rodina, ze které je dítě stresované, ale rodiče si to nemíní připustit, oni přece pro dítě dělají vždy jen to nejlepší, to ono je nemocné, ono je ten problém.. Mnoho lidí dětem nastavuje nesmyslné laťky, nutí je do věcí které nikdy nechtěly dělat, jen aby se mohli chlubit známým, můj Tonik dělá tohle a tamto, ne kvůli dítěti, ale kvůli sobě a kvůli tomu , co tomu řeknou druzí, hlavně aby o nich na FB někdo nenapsal něco špatného. Mnoho rodičů se honí za penězi, kariérou a na své děti nemají čas, říkají, že je to proto, aby nemusely jejich děti strádat, aby si mohly dovolit co chtějí, aby neměly bídu a nemusely řešit mareriální starosti, aby se jim kamarádi nesmály, že nenosí značkové oblečení ... ale nevidí přitom, že s těmihle věcmi by se jejich děti srovnaly o mnohem statečněji než s tím, že jejich rodiče na ně nemají čas kolik by potřebovali, nejsou jim vzorem a vidí je neustále uhoněné utahané uspěchané, nervní a v depresi.. Pokud člověk nezhodnotí sám svůj život a neobjeví, co je pro rodinu skutečně opravdu důležité, nikdy se společnost z ADHD nevyléčí, a to co nás skutečně učiní šťastnými nikdy nebude nic zvenku, nebude to technika, nebudou to věci na sebe, nebude to nic materiálního, nebudou to drahá auta ani moderně zařízené byty, člověk se musí napřed naučit být šťastný tím, jaký má on sám pohled na svět, to štěstí se rodí uvnitř jeho samého a ten samý pocit nenavodí nic zvenčí, ani člověk , ani věc. To že má někdo všechno na co si vzpomene jen málokdy učiní že je opravdu šťastný, lidé ale nad tím nemají čas přemýšlet, protože všude okolo je spousta akcí, zábavy, techniky, impulzů, které zaměstnávají mozek natolik, že na takové vnitřní hloubání si těžko někdo nalezne čas, lidé už ztrácí schopnost být sami se sebou, zamyslet se nad tím o co jim vlastně v životě jde, čeho chtějí dosáhnout a jestli tyto cíle jsou opravdu pro ně v životě to nejpodstatnější..Až se lidé trochu pozastaví, a znovu se naučí být šťastní, objeví, že rodina, dobré vztahy a láska je tím nejdůležitějším co mohou mít, přestanou se honit za věcmi, o kterých jim tvrdí okolní společnost, že bez nich nemohou přežít ani chvilku, pak se možná zbaví svého stresu, uspořádají si svůj vlastní život, budou se cítit o mnoho lépe a jejich děti to rozhodně na nich poznají .... Pan Hnízdil je velmi moudrý pán, vzdělaný, a nadmíru lidský a chápající, kéž by bylo více takových v naší společnosti.....

Moc hezky napsané.Bohužel ti,kterých se to týká si to nikdy nepřipustí-že by měli hledat příčinu potíží u sebe-rodičů.Ono je přeci jednodušší,poj­menovat to ADHD a nacpat děti práškama.Vidím to hodně okolo sebe,rodiče netráví aktivně čas s dětmi,nechají je sedět u počítače a pak se diví,že děti pak tu energii vybýjejí nějakým ne zrovna ideálním způsobem.Je mi takových dětí moc líto.

Dobrý den,ráda se připojím.Mám dítě s ADHD,středně těžká ment.retardace,hy­perkinetický syndrom,porucha učení a chování,prvky autismu.Dnes je mu 20let.Už od narození byl neklidný v kočárku se houpal ze strany na stranu v postýlce též.To už jsem věděla,že je něco v nepořádku.Syn má o dva roky starší sestru,ta je v pořádku.V době těhotenství jsem se nestresovala,hodně pletla,šila..­...netuším proč by tedy vina měla být na mně,jako na rodiči.Školka u nás neexistovala,u­čitelky ho odmítli přijmout.Po dobu než nastala školní docházka ve speciální škole byl pořád se mnou doma,u babičky....Je pravdou,že se nedal uhlídat,byl všude a nikde,málo mluvil,nepřemýšlel logicky.To byl impuls k návštěvě lékaře pak psychologa a psychiatra.Ha­vlíčkův Brod ,Motol a kolem dokola.Tam mi byla sdělena diagnóza ADHD.Od cca 7 let závislý na lécích,které se postupně měnily.No,lécích ne, to se léčit nedá.Nebudu je tu vypisovat,bylo jich hodně..Od cca 18 let zůstaly stejné.Bez medykace(což bylo vyzkoušeno přes prázdniny)se tak strašně změnil,že jsme museli vyhledat opět psychiatra.Ubli­žování,napadá­ní,vztek,vzdor,há­zení po nás předměty...Při vrácení medykace na stejnou dávku je kluk opět??normální"­.Druhý 11 letý syn Aspergerův syndrom.Netuším,kde se to bere.Dva kluci s diagnozou ADHD a dvě holky v naprostém pořádku.

Pro Krajtu

Dobrý den, moc díky za ohlas, připadá mi moudřejší, než můj text, rád by se s Vámi spojil, Váš text případně použil jako dodatek k mému - pro chystanou publikaci.Můžete mne prosím kontaktovat mailem do Hnízda zdraví, www.hnizdo-zdravi.eu nebo na můj facebook?

Děkuji. Srdečně. Jan Hnízdil

To, co píšete, je do značné míry utopie. Ano člověk by se měl radovat z malých obyčejných věcí, ale přesto by se neměl vzdávat snů a vyšších cílů. A neodsuzujte lidi za to, že chtějí mít hezký dům, auto a další. Možná, že se najde rodina, kde budou šťastní jen z toho, že se mají rádi, ale jinak mají holou p...l, ale takových bude minimum. Je potřeba najít rozumný kompromis. A ne vše může člověk ovlivnit sám. Společnost je naštvaná, frustrovaná, vybíjí si to na ostatních. Neustále se mění zákony, předpisy, je tlak na vyšší výkony, výběr daní, vyšší zisky, ... Jako zaměstnanec jste těmto tlaků denně vystaven a nejde se jim dost dobře ubránit. Těžko pak můžete být úplně klidní doma. Musela by se změnit prakticky celá společnost. V tom je ta utopie. Závěrem se nedomnívám, že by syndrom ADHD byl jen produktem dnešní doby, doby počítačů, tabletů a televize. Takové děti byly dříve a jsou i dnes, jen se tomu dříve neříkalo ADHD. Připustit lze jen to, že vlivem současného stresu se tato porucha projevuje častěji než dříve.

Stanley, připomněl jste mi dobu mého zaměstnání. Už jenom ten stres, který zaměstnavatel vyvolával, že každý je nahraditelný a ztráta zaměstnání hrozí denně...dnes si člověka v práci neváží. Postoj zaměstnavatele pak vytvoří na pracovišti příšerné mezilidské vztahy, kdy se zaměstnanci navzájem podrážejí a intrikují, jen aby oni si udrželi to pracovní místo. Přičtěme tu diskriminaci žen- mladá žena má malé děti, což je problém, a když děti vyrostou a žena se už může plně věnovat práci, je už prý stará...všechno špatně.
Ono nejde o to mít druhé či třetí auto v rodině- jde o to poplatit všechny daně a účty, a ještě stihnout z toho zůstatku trochu důstojně žít!
Radši jsem utekla za hranice. Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Přeji všem jen dobrá rozhodnutí, dřív než za vás rozhodnou jiní.

Víte, možná jsem to jen nevystihla slovy tak , jak jsem to skutečně myslela, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu nikoho kritizovat, nebo odsuzovat, chraň Bůh, od toho tu přeci nejsem, možná jsem to napsala moc tvrdě, že lidé neumějí, nebo nedělají to či ono, ale to není útok na ně samé, že to tak nedělají, je to spíš takové povzdychnutí, k čemu všemu nás dnešní společnost, média, životní styl, technika, a většina věcí , které jsou denně kolem nás směrují. Nemyslete, já mám třeba taky takový materiální sen, mít jeep cherokee, ale myslím, že to jsou jen takové sny, a možná nemám dostatek píle a chuti se za těmihle sny honit, bylo by krásné , kdybych ho měla, ale pokud to nezvládnu rozhodně se mi kvůli tomu svět nezhroutí. Víte na světě je spousta nádherných věcí, třeba velice drahé obrazy starých mistrů, které hrozně obdivuji, obdivuji jak přírodní krásy, které bohužel asi uvidím jenom v knížkách, protože si těžko budu moci dovolit se za nimi někdy vypravit, třeba pyramidy v Belize, nebo jiné památky, a chápu, že každý člověk může mít své sny, své ideály, nějaká svá přání, která si chce naplnit, jde ale o to, jak moc se pro ty své sny obětuje, jak moc se podřizuje tomu, aby ty své sny získal, a jak moc to zanechává šrámy na něm samotném a potažmo i na jeho okolí. Chápu, že ne každý je šťastný s holým pozadím, jak píšete, to chápu, ale jsou i takoví, kteří jsou, a přitom kdyby třeba maminka od tří dětí nebyla s dětmi doma než odrostou, mohli by na tom být lépe, po finanční stránce, nemuseli by mít děděné oblečení, a jet třeba i do ciziny na dovolenou, ale byly by ochuzeny o maminčinu přítomnost.. ano, můžu si plnit svoje sny, a cíle, ale vždy musím uvažovat, jestli je to opravdu pro mojí rodinu to nejlepší. TAké chápu, že dnešní doba je vážně komplikovaná, a že spousta lidí má dvě práce, aby se jen normálně uživili, a občas to ani nestačí, ale to už je jiný případ, ti lidé jsou ve svízelné situaci, a třeba nějaký čas nemají jinou možnost, a těch je mi moc líto, když pracují, jak mohou nejlépe a přesto jim do další výplaty vždycky ještě chybí, já spíš mluvila o lidech, kteří nemají nouzi, jsou tak nějak normálně živi , ale chtějí za každou cenu novou značku auta, jen to nejmodernější oblečení, jen ten zaručeně nejnovější typ mobilního telefonu, protože si myslí, že když to mít nebudou, jejich přátelé se od nich odvrátí, budou pro ně ubozí a nikdo s nimi už neprohodí slovo, nepozdraví na chodbě, nenapíše přání k narozeninám, měla jsem na mysli lidi, kteří možná nevědomě a ne vlastní vinou propadli tomu kolotoči a mediální masáži, uvěřili všemu co jim říkají a diktují módní trendy, a oni se prostě snaží být cool, super , bezva a in. V takovém případě si myslím, že ti lidé stejně nebudou šťastní i přesto, že získají nový smartphone, že si vydělají na 3 jeepy, nebo Porsche a měsíční dovolenou ve Švédsku, nebudou šťastní proto, protože jejich cíle nejdou z jejich vlastních pocitů, nejsou to vlastně jejich osobní přání, ale něco co jim vnukla povrchní společnost. Ale to už zabředávám v hovoru někam jinam. Abych se vrátila k tomu počátečnímu ADHD, máte samozřejmě pravdu v tom, že ADHD byla i dříve, já si jen myslím, že dnešní doba má na lidi a děti kteří dejme tomu jsou takto nemocní o mnohem destruktivnější vliv, a ty symptomy a problémy jen prohlubuje, a znásobuje. Tak asi tak, mějte se dobře a Ať Vás provází Síla.

Člověk se přeci nemusí vzdávat ani malých ani velkých cílů. Klidně ať si postaví nový Karlštejn a v garáži má deset limuzín, ale ať tím netrpí jeho okolí a jeho blízcí.
Syndrom ADHD je produktem doby a je i objevem doby. Před padesáti lety byli ve třídě na ZŠ tak tři tlouštíci, kteří za obezitu ani z různých zdr. důvodů nemohli. Dnes je těch obézních dětí polovina, mají problémy, které jsme my postarší generace neznali. Nikdo neměl potřebu hledat a objevovat a pojmenovávat nové syndromy.
Musím připomenout, že ani generace Husákových dětí tohle nezažívala, protože je počítače a mobily v jejich dětství minuly, ale přesto si už v dospělosti dokázali "vypěstovat" závislost na antidepresivech, počítačích a podobných radostech. Takže problémy přinesla doba a "pokrok". Lidé na takový "moderní, digitální" životní styl nejsou stavěni a mají mnoho problémů se s ním vyrovnat.
tsd

Jen bych, trochu se zpožděním, doplnil, že značná část husákových dětí bere antidepresiva nikoliv na deprese, ale na úzkosti. On název těch prášků tak nějak zavádí k tomu, myslet si, že trpí depresemi. Ale ona nás více než polovina (z těch co trvale užívají antidepresiva) ve skutečnosti má úzkostné poruchy. Náš dospělý život je v úplně jiném světě, než ve kterém jsme dospívali. Nemám depku, mám úzkosti. Bojím se, že selžu jako živitel, že selžu jako rodič, že selžu jako manžel, že selžu jako zaměstnanec, že selžu jako syn, že umřu. Ten tlak je enormní a příspěvky jako je ten od uživatele "kobra" jsou dost zdrcující. Ať už je to míněno jakkoliv, tak já vidím "selhal jsi! Jako rodič nestojíš za nic a všichni slušní lidé se za tebe stydí!" Takové ty (asi dobře míněné) reklamy "víte, že nejspíše máte rakovinu? Nechte se vyšetřit!" nám také nepřidají. Všude plno chytrých rad, ale jak se člověk nějakou začne řídit, tak mu mraky lidí začnou radit pravý opak. To nejprve říkají "nestresuj se a běž bydlet na vesnici" a když to uděláte tak najednou "no ale dítě musí chodit do kroužků a do dobré školy, to se musíte přestěhovat do města". Člověk v úzkostech navíc všechno vnímá dost jinak, spíše v mlze a mrákotách. Slovy jednoho filmového hrdiny, "vidí jen to, co chtějí vidět". Dostat se do stavu, kdy budu opět schopen racionálně uvažovat, je mentální cvičení na půl hodiny a efekt trvá jen pár hodin. Pak přijde nějaká další ťafka.

Osobně si myslím, že se o úzkostných poruchách mluví málo. A když už, tak obvykle stylem, který to všechno ještě zhoršuje, protože se snaží v nemocném vyvolat pocit viny. A přitom dost zbytečně, protože člověk je v tom stavu právě proto, že už ten pocit viny má. Antidepresiva nebereme ze závislosti. Bereme je proto, abychom mohli večer vůbec usnout. Že dostanu záchvat paniky v MHD, spotit se, roztřást se, mít pocit na zvracení a pár minut ani nevědět, kde jsem a kam jedu, to je vlastně docela brnkačka proti tomu, když člověk leží v posteli a místo spánku si jen přehrává, co všechno nestihl udělat, co pokazil, jak stojí zaprd a jak má určitě rakovinu děložního čípku, protože jinak by to přece nevyselo na každém druhém billboardu.

Tímto se nechci navážet do lidí, co mají deprese. Sám jsem je neměl, takže netuším, jak jim je a zda bych s nimi vlastně chtěl měnit. Jen mi občas dost vadí, že lidé uvažují stylem antidepresiva = deprese. Přitom úzkost je tak nějak opačný stav - nemyslíme si, že svět stojí za ho*no. Myslíme si, že my sami stojíme za ho*no. A svět nás v tom každý den utvrzuje.

Mám to štěstí a povahu, že mne takové myšlenky netrápí, ale bohužel mám ve svém okolí podobných osudů jaké popisujete několik a troufám si říct, že to chápu. A vím o čem mluvíte, protože funguju trochu jako zpovědní vrba.
Nezbývá než s vámi souhlasit, ale ať mi nikdo nevnucuje, že to takto (ne) fungovalo vždycky. Ne nese to s sebou doba společnost a standard životního stylu.
Kdysi za totáče jsem se smál a nechápal, proč v amerických filmech má každý svého "cvokaře"a jak se ti cvokaři vůbec můžou uživit?
Dnes už to Bohužel chápu a chápu, že tam směřujeme také.
tsd