Vlákno názorů k článku ADHD děti, ADHD rodičů, ADHD společnosti od Marki - Mám dítě s diagnózou ADHD. Nikdy jsem netvrdila,...

Mám dítě s diagnózou ADHD. Nikdy jsem netvrdila, že je nemocné, ani mne to nenapadlo. Vlastně jsem ani nikdy nechtěla chodit k lékařům apod... Ano mé dítě je živé, hůř se soustředí, občas výbušné. V žádném případě však není agresivní ani zlé. Je to klučina se srdcem na dlani, který je nápomocný při každém bezpráví, chce mít spoustu přátel, respektuje autoritu. Není to dítě, které by vysedávalo u PC, i když by jako teeneger velmi rád (je mu 12 let). Chodí do skautu, horolezeckého kroužku, hodně čte. Je to zvídavý a chytrý kluk. Problém nastal až nástupem do školy, kdy se učitelům nehodil do tabulek. Ano není tzv. "tabulkové dítě", ihned nás odeslali do poradny a poté nastal kolotoč neurologie, psycholog, psychiatr. V žádném případě nám nikdo nikdy nenabídl antidepresiva, ty opravdu s ADHD nemají nic společného. Ty mohou maximálně kompenzovat úzkost vzniklou frustrací dítěte, kterému se nejde soustředit, ačkoli by moc chtělo. Takže jak už někdo v příspěvcích zmiňoval, pan doktor nepíše o ADHD jako takovém, ale o dítěti agresivním.
Jsme pracující rodiče, synům se věnujeme rovnoměrně, řekla bych, že až moc. Názory jako "někdo si chce očistit svoje svědomí apod." mne urážejí. Jsou věci, které neovlivníte. A dnešní doba je taková, že pokud dítě nezapadá, rychle ho pošle k lékaři, aby to vyřešil. Všichni dospěláci, kteří musí uživit rodinu,jsou vystresovaní. Manželé se nevídají, nemají čas si povídat, jen si předávají informace. Děti tráví spoustu času ve škole a potom v kroužcích. Snažíme se to kompenzovat dětem večer a o víkendech. Je hezký názor, že si každý musí utřídit své priority. Nedovedu si však představit, že bych byla s dětmi doma do doby než odrostou. Z jednoho platu bychom to nezvládli... Platy jsou nízké a i základní věci jsou celkem drahé. Moc bych chtěla být doma, vše prožívat v klidu, od ranního vstávání až po večerní ukládání k spánku. Nemůžu si ale dovolit být doma. A odmítám se cítit provinile, že musím chodit do práce a nemohu se na 100% věnovat dětem.

Nemusíte se vůbec cítit provinile, jsou tu právě dvě možnosti, jedna možnost jsou lidé obyčejní, kteří jak píšete nemají na výběr, protože by se třeba neuživili, já ale myslím, že ten článek byl prostě od té druhé skupině lidí, o těch, kteří právě na výběr mají, a mohli by ve svých životech a vztazích s dětmi něco změnit, a stálo by je to jen pomenší slevení ze svého dosavadního komfortu a dosavadního života, nikdy se nic nedá aplikovat obecně, protože každý jeden člověk, má svou samostatnou situaci, která jde více nebo méně změnit , když se lidé snaží, jde ovšem o to , že někteří lidé zkrátka se právě moc nesnaží, ale Vás přeci nikdo neosočuje, ani zrovna Vám nikdo neříká, že byste se měla vinit, pokud to jinak nejde, nemusíte si slova vztahovat na sebe...
nechápu co Vás může urážet, vždyť to není adresované přímo Vám...
a pokud děláte vše co můžete a jinak to nelze, tak můžete být v pohodě a nějaké článečky nemusíte řešit,:-)

Souzním s předchozím názorem, mám podobnou zkušenost. Navíc je to často právě škola, kdo "tlačí" rodiče do medikace dítěte. My například na zmírnění impulzivity soustavně pracujeme hned několika způsoby, pokroky jsou znát. Přesto by škola chtěla, aby psychiatr dítěti předepsal "zázračnou" pilulku, po které se vše ihned vyřeší... Zatím nám nikdo neřekl, že by existovala.. Názory, že se rodiče schovají za diagnózu dítěte a dále již nic neřeší, maximálně podají dítěti léky, jsou velmi zjednodušující a mylné.

Taky moc nerozumím tomu, proč se cítíte urážena názorem, že si chce někdo očistit své svědomí, když se Vás podle Vašich slov toto netýká a není to Váš případ ani problém. Když se mně něco netýká, tak se mně to přece nemůže logicky ani dotýkat. Navíc toto nebylo ani cíleno osobně na Vás, tudíž tomu rozumím ještě míň. Nebo platí pravidlo, že potrefená husa nejvíc kejhá?....i když se to snaží obhájit tím vším co tvrdí že dělá? Pardon, jestli Vás i tato poznámka urazí, ale nedalo mi to se nezeptat, co za Vaším postojem je. Kdesi jsem nedávno totiž četla krásný článek o tom, že co nás rozčiluje (a Vás to evidentně naštvalo, když se máte potřebu obhajovat) o nás hodně napovídá. Zrcadlení. Co za tím je ve Vašem případě hledejte však sama, těžko soudit cizímu.
Co se článku samotného týče, myslím že pan doktor tím chtěl(alespoň podle mně, tak jak jsem to pochopila) říci, že v dnešní době se spousta problémů, které neumíme řešit, nálepkuje různými diagnózami, protože je to pohodlnější než problém řešit. Omlouváme se tím před ostatními než abychom něco pro to udělali sami, abychom hledali sami řešení. Nechceme se zamýšlet nad tím, co pro danou věc můžeme udělat my sami a co jsme možná udělali špatně. Jsme dost ješitná společnost. Je samozřejmě rozdíl mezi dětmi s ADHD a jinými poruchami a dětmi nevychovanými, které naše laicky ,,odborná" společnost, která si někde něco sem tam přečte na internetu a zaslechne co kde nějaká tetka od vedle zkomoleného povídala, aniž by šla po opravdu odborných faktech, někam zaškatulkuje ve smyslu - no jo, to je jasné ADHD, ten je hyperaktivní a nezvladatelný a ono to opravdu může být pouze způsobem výchovy a nejen jí. Je přece prokázáno, že děti, které přijímají velké množství cukru se chovají hyperaktivně, jsou nabité energií, kterou nemají jak vydat. Takže začít přemýšlet i nad jejich výživou včetně stravovacích návyků taky není k zahození. To vše by ale mělo vycházet z nás samých, aby si to osvojili za své vlastní návyky a způsoby, my sami musíme jít příkladem. No to už jsem ale dost odběhla.