K našemu životu patří i strach. Vyostřuje nám smysly, mobilizuje energii a zcela v souladu s evoluční zásadou „uteč, nebo bojuj“ pomáhá organismu, aby se ubránil, utekl nebo vyhnul nebezpečí. Pokusy prokázaly, že nejlepší výkon člověk podává při mírné úzkosti. Pokud nám ale tyto pocity přerostou přes hlavu, mohou z našeho života učinit doslova peklo.
Kdy se jedná o poruchu
Na rozdíl od strachu má člověk při úzkosti pocit ohrožení, ale neuvědomuje si z čeho, konkrétní podnět chybí. Úzkost může volně plynout nebo se objevit v záchvatech – panických atacích. Dochází-li k opakovaným záchvatům intenzivního strachu a vnitřní nepohody, které vznikají náhle bez zjevné příčiny, hovoříme o panické poruše. Z panické poruchy vychází agorafobie. Stejně jako u jiných fobií (např. z výšky, ze zvířat) i při ní se objevuje strach z konkrétních situací, kterých se lidé obvykle nebojí.
Agorafobie není jen strach z otevřeného prostoru, ale také např. úzkost z davu
Podle tradičního chybného výkladu se jedná o strach z otevřených prostranství. Správnější definice agorafobie by ale zněla: Úzkost z míst nebo situací, z nichž lze uniknout jen obtížně (nebo se zahanbením), nebo ve kterých se nedočkáte pomoci v případě, že dostanete neočekávaný nebo situací podmíněný panický záchvat nebo budete mít symptomy podobné panice.
Agorafobická úzkost se typicky vztahuje k charakteristickému shluku situací, které zahrnují pobyt o samotě mimo domov, přítomnost v davu nebo stání v řadě, pobyt na mostě, cestování v autobusu, vlaku či autě. Postižený se těmto situacím vyhýbá (např. omezuje cestování), jinak při nich zakouší nepokoj či úzkost z toho, že bude mít panický záchvat nebo symptomy podobné panice. Nebo pro tyto situace vyžaduje přítomnost společníka. Tuto úzkost nebo fobické vyhýbání nelze přičíst jiné mentální poruše, jako je např. sociální fobie.
Fobie člověka postupně uvězní doma
O tom, jak agorafobie může jedince přivést do naprosté izolace, vypráví jedna pacientka: „Agorafobie ze mě doslova udělala poustevníka. Vše, pro co jsem kdysi žila, tím utrpělo. Můj sociální život přestal existovat, ztratila jsem kvůli ní tolik přátel… Věděla jsem, že scházím na úbytě, ale nevěděla jsem, jak svou fobii překonat.“
Přečtěte si: První pomoc při duševní krizi
Jiný příklad ukazuje, jak se postiženému hranice, v nichž se cítí bezpečně, stále zmenšují.
„Janě je 38 let. Problémy má už devět let. Začalo to půl roku po narození třetího dítěte. Dostala záchvat úzkosti, že se jí něco stane, udusí se nebo zblázní, když stála ve frontě v samoobsluze. Potom začala mít obavy do samoobsluhy chodit. Nový záchvat dostala, když byla na náměstí, kde bylo hodně lidí. Začala se vyhýbat velkým prostranstvím. Postupně však začala mít strach vycházet z domu. Všimla si, že je to o něco lepší, když jde s někým – buď s manželem nebo s nejmladším z dětí. S manželem dokázala jít i nakoupit, ovšem jenom ve všední den mimo nákupní špičku, když bylo v obchodě málo lidí. V sobotu nakupovat nedokázala. Přestala chodit s manželem do kina, protože cítila, že se "dusí ve tmě“."
Postižení trpí řadou symptomů, které mohou zahrnovat vysoký stupeň paniky a úzkosti, zrychlené bušení srdce, studený pot, závratě, slabost v nohách, abnormální dýchání a sevření hrdla.
Stresující události se neprojeví hned, ale trvá to i měsíce
Agorafobie i panické poruchy postihují ve větší míře ženy než muže
Stejně jako každý, i lidé trpící panickou poruchou prožívají ve svém životě reálný stres. Ztrácejí zaměstnání, bojují s partnerskými problémy… Jaký vliv mají tyto životní stresy na symptomy choroby, objasňuje nová studie badatelů z Brownovy univerzity. Podle jejich zjištění vyvolávají některé druhy stresujících životních událostí panické symptomy, které během následujících měsíců spíše postupně narůstají, než aby došlo k jejich okamžitému prudkému nárůstu.
„Rozhodně jsme očekávali, že symptomy se časem zhorší, ale také jsme si mysleli, že se to projeví okamžitě,“ říká Ethan Moitra z Brown University. „Ale i když se zdá, že události nespouštějí bezprostřední panický záchvat, pacienti, členové rodiny nebo jejich psychiatři by měli zůstat ve střehu,“ vysvětluje Martin Keller. Badatelé rovněž zjistili, že panické symptomy zřejmě nenarůstají před stresujícími životními událostmi, a to dokonce ani tehdy, jsou-li předvídatelné.
Ačkoliv tato zjištění jsou nová, jiní badatelé již dříve spojovali stres s panickou poruchou. Stresující události se pojí s propuknutím panické poruchy v naprosté většině případů.
Rozšířenost panické poruchy a agorafobie
Panickou poruchou trpí 1–2 % populace. Výzkumy ale ukazují, že spousta lidí (až 80 %) prožije v životě alespoň jeden panický atak. K rozvoji panické poruchy dochází nejčastěji mezi 23. a 29. rokem, ale může k ní dojít i v dětství nebo ve stáří. Dvakrát častěji se objevuje u žen než u mužů. Panické ataky mohou zůstat skryty dokonce i před lékaři. Lidé se často obávají toho, co si o nich druzí budou myslet.
Agorafobie patří k nejčastějším fóbiím. Studie ukazují, že 3–6 % z populace trpí agorafobií s panickými záchvaty a 2–4 % agorafobií bez záchvatů. Vyskytuje se běžně u lidí jakéhokoliv vzdělání. Přibližně dvě třetiny agorafobiků tvoří ženy. Potíže se obvykle objevují mezi 20. a 30. rokem života, ale mohou začít v každém věku.
Jak se léčí panická porucha a agorafobie
Panická porucha i agorafobie jsou dobře léčitelné úzkostné poruchy. Možnosti léčby jsou v zásadě dvě, obě velmi účinné:
- Léčba psychofarmaky (zejména antidepresivy);
- Psychoterapie (zejména kognitivní a kognitivně-behaviorální terapie). Terapie učí pacienta své poruše porozumět, zvládat a měnit své úzkostné myšlenky a pocity. Postupně je pacient vystavován situacím, kterých se obává.
Přečtěte si také: Obsese se léčí i zákazem mytí rukou
Jak může nemocnému pomoci okolí
- Agorafobie i panická porucha jsou psychologickým a medicínským problémem, nikoliv leností, zbabělostí, osobním selháním nebo povahovou úchylkou. Neobviňujte svého příbuzného za to, že trpí nemocí.
- Podpořte rozhodnutí postiženého navštívit odborníka. Neodkládejte to.
- Nikdy neodrazujte od užívání léků, podporujte pravidelnou léčbu u odborníka. Během celé léčby postiženého podporujte, aby vytrval. Oceňte každý jeho pokrok.
- Nepodceňujte poznámky o sebevraždě.
- Nezlehčujte stav postiženého a neobviňujte ho.
- Člověk trpící agorafobií či panikou potřebuje citovou podporu: laskavost, trpělivost a porozumění.
Hlavní použité zdroje:
Ján Praško a kol: Agorafobie a panická porucha
http://www.sciencedaily.com/releases/2011/06/110620133142.htm
David Nutt, Adrian Feeney, Spilios Argyropolous: Anxiety Disorders Comorbid with Depression: Panic Disorder and Agoraphobia
Natasha Weale: I Lived in Terror Just like Star Kim; Prisoner of Fear: How Agoraphobia Can Slowly Destroy your Life (Daily Record)
http://www.aafp.org/afp/1998/0515/p2419.html
Wikipedia
ČLÁNKY DO MAILU