Agresor je „samovzrušivý“

Když to pana X. popadlo, pak jednal způsobem, jenž snad až překračoval obraz labilního extroverta připisovaný cholerikům. Býval kulantně řečeno velmi agresivní.

Agresivita je tendence reagovat útočným způsobem. Bývá vnímána jako trvale nepřátelské, nenávistné zaměření. Zde je jistý rozdíl mezi osobnostními rysy trvale agresivních osob a lidmi, kteří snadno vybuchnou… a brzy poté se uklidní.

Agresor nezvládá svou energii

Agrese je široký pojem. Obsahuje jak projevy přímého útoku, ničící okolí a spojené s fyzickým násilím, tak i projevy daleko skrytější. Může jít o výbojné nebo odbojné, drze negativistické chování. Projevuje se namátkou i ironií, hranou pasivitou nebo naopak nadměrnou aktivitou a prosazováním se.

V učebnicích čteme, že pro člověka agresivního typu je typické, když rychle vzplane a náhle pohasne. Disponuje intenzivní, vášnivou energií, jejíž běh však nedokáže plně ovládat. „Důležité je, aby se dokázal zapálit pro správnou věc, smysluplně zacílit svou energii, jinak hrozí, že popálí své okolí.“ To je výstižně řečeno.

Lidem kolem něj se zdá, že je schopen vzplanout z jakýchkoliv důvodů. Pokud se shodou náhod v bezprostředním okolí nevyskytuje žádná ani sebemenší příčina vzteku, vytvoří si ji. Odtud pochází jedna ze „Semtexových“ přezdívek, s níž jsem pro nadměrnou zvučnost nechtěl článek začínat – samonaser.

Vulgarismus poměrně přesně vystihuje potřebu reakcí aktivně obranného typu sloužící pudu sebezáchovy. Zastává pomocnou roli v prosazení pudové výbavy. Namátkou pudu sebezáchovy, obživného, obranného, mateřského.

Základní rozdíl mezi pudy a agresí je v nedostatku agresivní účelnosti. Jejím primárním účelem obvykle není napadnout okolí. Má pomoci řešit útokem situace ohrožující psychickou i fyzickou integritu jedince. Dále usnadňuje přímou snahu odstranit zdroje nepříjemných podnětů a překážky na cestě směřující k uspokojení potřeb. Stejný podnět může u některého jedince agresi potlačit, u jiného vyvolat a u dalšího působit „pod hranicí jeho rozlišovacích schopností“ – neutrálně.

Jako zvířata

Experimenty s vyvoláváním agrese jsou pochopitelně zaměřeny na zvířata. Přenos získaných zkušeností na člověka je poměrně snadný. Od sousedů v živočišné říši se v tomto směru příliš nelišíme. Agrese je nejčastěji reakcí na bolest, izolaci, nedostatek prostoru, narušení teritoria.

Velmi pozoruhodná je interspecifická muricidní agrese objevující se u samců některých druhů krys. Ti zabíjejí myši, aniž by to u nich souviselo s obživným pudem. Také u lidí se někdy objevuje agrese beze smyslu a příčiny.

Obecně je pohotovost k agresivnímu chování ovlivněna dědičnými dispozicemi, temperamentovým laděním (včetně úrovně sexuálního puzení), předchozími zkušenostmi s podnětovou situací; závisí také na míře strádání, nácviku podobného jednání a na výchovných vlivech.

Typický vzteklý, byť krátkodobý agresor, ten, kdo se rozčílí snadno a za chvíli o ničem neví, bývá ztotožňován s cholerickým typem člověka. Jenže cholerik ani zde není sám. On takový z hlediska laiků dokonalý, vyrovnaný a přiměřeně aktivní sangvinik může produkovat sice skryté, ale též poměrně silné agresivní impulsy. Někdy až nadměrně zasahuje do cizích záležitostí, je soutěživý, asertivní.

K tématu: Cholerik zvládá stres lépe než kliďas

Jak přežít s podobným člověkem?

Především nepodceňovat míru jeho možné agresivity. Tj. nevyvolávat ji, nevyhrocovat situace, nechtít je řešit v afektu. Do jisté míry se chovat jako opatrovník bláznivého milionáře. Tj. nic nekomentovat, snažit se z jeho dosahu odstranit věci či PŘEDEJÍT situaci, v níž by mohl udělat škodu. Nebrat si jeho chování osobně.

Nečekat zázraky. Semtex s časem přece jen poněkud slábne, ale je to proces velmi dlouhodobý a postupný. Pravděpodobnější je mírná, leč vytrvalá změna k horšímu, než skoková změna k lepšímu. Jednoznačně se máme vyhýbat tzv. ověřeným tématům sporu. Jinými slovy, pokud dotyčný v určité souvislosti již několikrát nekonstruktivně vybuchl a jednal agresivně, ani tentokrát se to nezlepší. Agrese bude možná dokonce silnější.

Trvale platné je doporučení Steve de Shazera: „Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného.“ Co nefungovalo desetkrát předtím, nebude fungovat ani při jedenáctém pokusu.

Blahodárné je nenápadné, ne ostentativní prostorové oddělení. Dá se použít i termín známý ze škol – přesazení. Vyvolává asociace na rčení „kdo uteče, vyhraje“. Jen ten útěk musí být spíše preventivní, decentní a neokázalý. Rozhodně ne provokující.

Snadné a v mnohém i oprávněné by bylo konstatování: „Především Semtex se musí změnit, pokud to nedokáže sám, nechť se podrobí psychoterapii.“ Přesvědčit dotyčného k podobnému řešení je obvykle nemožné. Navíc lze citovat výrok jednoho z nejvýznamnějších českých psychoanalytiků Jiřího Kocourka: „Začínat psychoanalýzu ve čtyřiceti letech je sice vhodné, ale již jen jako přípravu na smrt.“

Změnu si ordinujeme sami u sebe. Je to cesta od závislosti k nezávislosti. Jinak řečeno cesta od „vlastněného“ k „nezávislému“. Především na nás záleží, zda se budeme trápit z toho, že jsme nezměnitelné nezměnili. Nebo naopak oceníme, že jsme přijali a v rámci možností situačně kultivovali to, co je v jeho rysech nezměnitelné.

Čtěte dále: Vyhrožuje sebezvraždou? Drží vás v šachu