Celý svět si první prosincový den připomíná jako Světový den boje proti AIDS. Tato nemoc způsobená virem HIV již dávno není problémem, který by trápil jen subsaharskou Afriku. Dnes se stále více blíží doba, kdy může tato hrozivá epidemie zasáhnout i do našich životů.
Česká republika, podobně jako ostatní země sovětského bloku, byla uchráněna prvních vln epidemie železnou oponou, kterou vybudovala kolem hranic. Do naší země se dostal jen málokdo z okolních států a o obyvatelích jiných kontinentů to platilo dvojnásob. Snad je tato dlouholetá uzavřenost i důvodem, proč si stále nechceme připustit, že se nás všech osobně dotýkají problémy celého světa.
Pomalu, ale jistě nám mnoho z nich začne klepat na dveře a je více než jisté, že na pozvání čekat nebudou a vstoupí.
Virus HIV má nejednu zvláštní vlastnost. Ta, na kterou narážím, je ale jeho schopnost vzbuzovat v lidech pocit, že se jich osobně nedotýká, že je určen někomu jinému že se proto nemohou nakazit.
K tématu: Virus – náš partner na život i na smrt
Člověk a virus mají společného více, než se zdá. Viry neovlivňují pouze naše zdraví, ale také naše myšlení i postoje celé společnosti.
Blíž, než si myslíme
V Africe jsem se setkával s lidmi, kteří žijí v centru epidemie, a přesto se domnívají, že na ně pravidla bezpečného života (zamezení rizika přenosu) neplatí. Podle nich je HIV právě onemocněním těch druhých, a ti si nějakým způsobem onu pohromu způsobili.
Afrika se tak stala místem, kde zuří prudký požár, oheň podobný plamenné bouři zapálené buše. Celý svět se pokouší hasit, ale vzhledem k tomu, že přece jen hoří u vzdálených sousedů, jako by se neangažoval plně. Počet HIV pozitivních lidí na tomto kontinentě stoupl za poslední rok o 900 tisíc a dosáhl 23 milionů. Tento údaj může být v i mnohem vyšší, pokud vezmeme jako určující mnohem reálnější maximální údaj UNAIDS, tedy 29 milionů.
Oči světové veřejnosti a zájem odborníků se vztahují k Africe a zatím se podobně vyhrocuje situace nedaleko nás – v zemích bývalého sovětského bloku, na Ukrajině, v Bělorusku, Estonsku a samotném Rusku. Na Ukrajině došlo k nárůstu o více než třicet procent a v Bělorusku a Moldavsku nejméně o pětačtyřicet procent.
Situace je alarmující, protože šíření nákazy je čím dál tím více otázkou sexuálního přenosu. Nitrožilní uživatelé drog, převážně muži, přenášejí nákazu na své manželky a přítelkyně. Právě ženy, a jedná se často o ženy v domácnosti, jsou druhou nejohroženější skupinou v tomto regionu. Ačkoliv lékařská péče je v těchto zemích oficiálně snadno dostupná a podobně je tomu i se sociální asistencí a podporou, realita je jiná. Nemocní se mnohdy nedostanou ani k základní lékařské péči. Administrativní byrokracie spolu s korupcí pak vytvářejí téměř nepřekonatelnou bariéru při snaze dosáhnout na sociální podporu a pomoc.
HIV tedy není něčím vzdáleným, ale velice konkrétní hrozbou. Situace není v zásadě beznadějná. Na mnoha místech světa se podařilo pozastavit růst nákazy v populaci a někde se dosáhlo i poklesu. Tyto úspěchy nejsou samovolné, stojí za nimi intenzivní práce mnoha lidí a nemalé finanční prostředky. Významným faktorem není jen záchrana lidských životů v určité zemi, ale především naděje na podobný úspěch i jinde na světě.
Skutečný dárek
Zaujal vás tento článek? Kupte letos svým blízkým originální vánoční dárek z charitativního e-shopu Skutečnýdárek.cz společnosti Člověk v tísni a podpořte tak zároveň lidi ze zemí třetího světa. Darujte živé kozy do Angoly, bezpečný porod do Kambodži nebo školní pomůcky do Etiopie… www.skutecnydarek.cz
Příběh Josephine Campell
Paní Josephine Campell se stala klientkou programu prevence přenosu viru HIV z matky na dítě v listopadu 2009. V té době byla už vážně nemocná. Je HIV pozitivní a umírá na rakovinu prsu.
Josephine má tři děti. Dvě z nich jsou HIV pozitivní. V programu prevence je zapojené třetí, nejmladší dítě. Je to HIV negativní čtyřměsíční chlapeček Bonifatius. Program pomohl Josephine získat nové informace o HIV a zabránit tak nakažení třetího dítěte, které díky dárcům z ČR dostává dvě balení kojenecké stravy měsíčně. HIV virus se totiž může šířit nejen krví a pohlavním stykem, ale i mateřským mlékem při kojení. Díky tomu, že děti klientek programu získávají umělou kojeneckou výživu, rapidně se snižuje riziko přenosu viru z pozitivních matek – klientek projektu na jejich děti.
„Teď už nejsem sama. Jsem se svými dětmi a vím, že se nemusím bát mluvit o své nemoci. Lidé by se o ní měli dozvědět víc.“ Josephine je velice oslabená nemocí, přesto neztrácí naději v lepší osud svých dětí. Je v nemocnici, o její dvě starší děti se starají příbuzní.
Nejmladšího Bonifacia adoptovala zaměstnankyně chráněné dílny, kterou společnost Člověk v tísni v Namibii založila. Adoptivní matka Sylvia Haubas dostává pro chlapečka kojeneckou stravu, která mu umožní přežít. Sylvia dala malému chlapečkovi ještě jedno jméno, Jirka – na počest toho, že získává podporu v ČR.
Dětem paní Campell i jejich opatrovníkům se i v budoucnu dostane podpory ze strany sociální pracovnice Člověka v tísni, paní Gertrude Apollus, která jim pomůže zajistit sociální zabezpečení od státu. Bonifatius – Jirka bude moci i nadále užívat kojeneckou stravu darovanou českými dárci. Sociální pracovnice Gertrude k tomuto příběhu říká: „Životy všech se vždycky zachránit nedají. V tomto případě jsme dokázali pomoci alespoň dětem.“
autorky: Iva Šandová, Hana Urbanová
Namibie, Keetmanhoop
Čtěte téma: JAR: Muži kondom neradi
„Po styku jsem se osprchoval,“ vysvětlil prezident Jacob Zuma, proč mu nic nehrozí po sexu s nakaženou ženou.
Článek původně vyšel na www.rozvojovka.cz.