Názor k článku Akreditace nemocnic: past na zdravotníky i pacienty od Anna - Znamená akreditace nemocnic lepší péči o pacienty? Moje...

Znamená akreditace nemocnic lepší péči o pacienty? Moje odpověď zní, NE. A budu konkrétni. Když jsem nastoupila pracovat do akreditované nemocnice v zahraničí s JCI - americká akreditace, tak jsem nevěřila vlastním očím a uším, co dokáže skupina teoretiků, vědců a finančníků vymyslet a tvrdě prosazovat do nemocnic, dobrovolně - nedobrovolně přes svoji propagandu a lobistů v parlamentech a následně přes vlády států. Samozřejmně podle mně, hlavní motív je získavání finančních prostředků z akreditovaných nemocníc pod rouškou kvality péče a bezpečnosti pacientů a zajistit jsi job. Víte kolik stojí jenom vstup, že chcete být akreditován? Jsou to tisíce, slyšela jsem, že malé soukromé zdravotnícke zařízení potřebuje na takový experiment cca 600 000,-Kč a to je jenom vstup k zahájení. Jak může někdo věřit těmto teoretikům a finančníkům, že jim záleží na pacientech, o personálů už nemluvě, když tam nikdy nepracovaly. Ten je vůbec nezajíma, zajíma je jenom jestli jste správně oblečen, máte upravené vlasy, nechty, boty s plnou špičkou z bezpečnostního hlediska, protože můžete přijít k úrazu a být usměvavá a samozřejmně musíte být vzdělaná s kompetencemi, s registrací, ročně obnovovat kompetence, zúčastňovat se povinně přednášek na úkor volného času a relaxu, některé si i platit atd. "chodíci věděcké pracovnice". Pracovní prostředí a kolektívy je také nezajímají, to není podstatné. Fluktuace zaměstnanců je tak veliká, že to raději nepropaguji, lidský organizmus vydrží jenom určitý tlak a stres a když je toho hodně, tak to raději vzdá, než by se také stal i on pacientem. Akreditovaný systém má hodně negatívní vliv na zdraví personálů, celkově na pracovní prostředí a pracovní výkon na pracovištích, dokonce by se mohlo říct, že vytváři podmínky pro podrazy mezi zaměstnanci ze strachu, že někdo přijde o registraci a následně i o práci. Vždy, když se něco stane /i malého, že jste neohlásila to či ono, nebo nebyla schopná zajistit něco v tak byrokratickem aparátě/, jsou ohromně překvapení, jak se to mohlo stát, vždyť systém je tak dokonalý. Jednou jsem potřebovala zajistit funkčnost počítačů a nemohla jsem odeslat žádost on-line. Poté jsem telefonicky zavolala, že nám nefunguji počítače a víte jakou jsem dostala odpověď? Aby jsem poslala žádost on-line, protože když neobdrží moji žádost on-line, tak mi nemůže pomoct. Pak jsem informovala nadřízené a nechala jsem to na ně. To se nedá lidsky a ani logicky pochopit. Pak hledají vinníka, hon na čarodějnice, že jste neudělala to nebo ono a že jste byla u pacienta, dělala něco ve prospěch pacienta, nedostatek času vám to neumožnil, to je nezajíma.
Hlavní heslo akreditace je: co není zapsáno, není uděláno i když jste to udělala a takhle straší personál. Takže po zkušenostech vím, že pacient je v pořadí druhý, nejdřív udělám dokumentaci, zapsání inventáru, sestry kontroluji inventár 2x denně a když něco chybí, tak jste za to odpovědná. Pak jsou další rozpisy na kyslík, kontrolu machine na glukozu, lednice, teploty, nemůžu to všechno ani vypsat, protože je toho hodně, to je tolik věcí, že na to máme denní rozvrh pro sestry a kdo to neudělá a audit to zjistí, tak uvedený nedostatek je zdokumentován a přiložen do mého osobního spisu. A tohle jsou věci, které se netýkají péče o pacienta, to jsou věci a úkoly k zajištění těch jejich akreditovaných postupů. Pak se můžu věnovat pacientovi, ale jenom do takové míry, co mi dovolují policy. Když někdo potřebuje pomoc mimo rámec moji kompetence, tak mně to nesmí zajímat, protože se můžu dostat do problémů. Jednou se mi stalo, že jsem "půjčila" kyslikovou láhev s kyslíkem pacientovi /my kyslík půjčujeme místo poskytování kyslíka, také máme na to formulář, chtěly ode mně, aby jsem ho vypsala, řekla jsem jim, že tohle nebudu vyplňovat a že kyslík jsem pacientovi poskytla a né že půjčila/, protože měl nízkou saturaci, pacient odešel do lekárny a mé kolegyně se mně ptaly, kde je kyslíková láhev, že je to inventář kliniky. Když jsem jim řekla, že pacient odešel s našim inventárem, zmocnil se jich strach. Vyhledala jsem pacienta, našla jsem pacientku na vozíčku, musela jsem ji vzít kyslík a řekla jsem ji sorry. Tyhle pocity nikomu nepřeji, myslela jsem, že to není ani možné, tohle je akreditace? Podle nich, to bylo všechno v naprostem pořádku, nikdo se nezajímal, jak půjde domů bez kyslíka a co se může stát. Náš inventář byl na míste a všichni byly spokojeni. Vtedy jsem pochopila, jak nelidský a byrokraticky je akreditovaný systém a že tohle není správné.
Uvedu další příklad. Přišel syn s otcem, že otci je špatně, jestli by jsem mu nezměřila tlak, viděla jsem, že není v pořádku, tak jsem mu změřila tlak, který byl hodně nízky a pacient byl vhodný na hospitalizaci a to byla moje chyba. Protože pacient, který příjde jenom tak do nemocnice bez schůzky, tak nesmím na něho sahat a nemám se zajímat o jeho zdravotní problémy, kromě první pomoci /když je v bezvědomí nebo zkolabuje/. Od koordinárky jsem dostala vyhubováno, proč jsem to udělala, řekla jsem, že jsem viděla, že neni v pořádku a jsetli jsem ho měla vyhodit z nemocnice a poslat domů. Právě to jsem měla asi udělat podle jejich myšlení. Neměla jsem zastání u nadřízených, musela jsem to vyřešit sama a riskovat postih, tak jsem poslala syna, aby okamžitě si šel půjčit vozík /který také nemůžů půjčovat pacientům, je vyčleněn jenom pro naše objednané pacienty/, protože otec se už nemohl ani postavit sám na nohy. Pomáhala jsem synovi usadit otce na vozík, vysvětlila jsem mu cestu na emergency, napsala na lísteček hodnoty tlaku pro emergency staff. Syn mi poděkoval a odešel s otcem. NIkdo z kliniky mi nepomohl a nikoho to ani nezajímalo. A to je přesně tá situace, co neni dovoleno akreditaci, tak to není umožněno. Nesmíte používat intuici, schopnosti, empatii, zkušenosti a nemáte zastáni ani u nadřízených a kolegů. Chtěla bych vědět, proč mají sestry studovat vysoké školy, když v praxi budou muset papouškovat policy a psát ošetřovatelské diagnózy /podložené na věděckých základech/, které i tak nikdo z doktorů nečte. Řeknu vám, já nevím, co se to stalo s lidmi, kteří o tomhle všem rozhodují. Jestli už nedokáži používat normálně lidský mozek nebo se chtěji za každou cenu prosadit, já nevím, co je do takového činu dostalo. Jsou to vůbec lidé? To chtěji parazitovat ještě i na lidském neštěstí a likvidovat systematicky personál, kdo bude pak ošetřovat a léčit lidi? Vědci, finanční analytici, akreditační komise?
Tohle je jenom v stručnosti popsán reálny obraz akreditovaného systému v zahraničí. Jeden doktor u nás prohlásil, ta dokumentace jednou toho pacienta zabije. Máme dvě dokumentace na papíře a v počítačích je další, která kopíruje tu papírouvou. Někdy mám pocit, že dokumentuji vlastně celý můj pracovní výkon a čas s pacientem od rána dovečera samozřejmně i fyzicke vykonávaní všech výkonů a procesů. Představte si, že kromě vaši práce, kterou děláte, by jste musela ještě všechno dokumentovat a zaznamenávat, protože to co jste nezdokumentovala, tak jste vlastně neudělala a nepracovala. A k hodnocení péče máme různe škály, stupnice, tabulky, takže v praxi to vypadá asi tak, když pacient něco popíše a stěžuje si na zdravotní problémy, tak jeho vnímáni a pocity zařazujeme do stupnic, bodů a poté máme neobjektívní výsledek jeho vnímáni. Protože se můžu pohybovat jenom v bodech a stupnicích, které jsou dány. Nemůžu napsat to, co přesně říka, ale musím to zařadit do už popsaných škál. Dá se o tomhle polemizovat, ale v praxi to není takové ideální, jak je to na papíře. To je jako kdyby jste popisovala výrobek, jak je funkční a jak je nefunkční a né člověka.
Až se vrátim domů, tak jsem si říkala, že nemůžu takovu nelidskou zrůdu podporovat, jako je akreditace a budu lidem vyprávět, co je to za systém a můžou akademici, vědci a nevím kdo ještě teoreticky argumetovat, jak je to něco úžasného, kvalitního a bezpečního, ale já na rozdíl od ních, jsem si jejich výmysly vyzkoušela v praxi a to mi nevyvráti žádná jejich teórie. Přeji si, aby naše nemocnice nepodléhaly takovým výmyslům a experimentům. Na školách se zdravotníci učí postupy ošetřovatelství, léčebné postupy, tak nevím, proč tady máme někoho externího s tak velkou právomocí k likvidací zdravotníctví finančně, morálně a nezájmem o personál. Kdo jim dal na to právo!
Pozn: Příspěvek vkládá redakce (v původním znění) kvůli přání zachování anonymity autorky. Autorka se omlouvá za chyby, čeština je její druhý jazyk. Lenka Krbcová, Vitalia.cz