Alternativní pohřbívání šetří planetu. Obstojí před konzervativními tradicemi?

Je obecným archeologickým vědomím, že jakmile lidé začali být lidmi, začali uvažovat o posmrtném životě a svým zesnulým vkládat do hrobů různé rituální, ozdobné či „praktické“ předměty, které se přece jen mnohdy rozkládaly déle než samotné tělo. 

Patří to svým způsobem k lidství, a ne-li k možnému posmrtnému životu, tak aspoň k vyrovnání pozůstalých se ztrátou blízkého. Oproti tomu, co děláme dnes my, je to však jen zanedbatelná míra odpadu v půdě. 

Pohřeb do země není vždy tak eko, jak se zdá

Vezměme si už jen samotné oblečení nebožtíka. Chceme-li se se smrtí správně vyrovnat, je tradice pěkného oblečení těla namístě. Doporučuje se však aspoň vybrat co nejpřírodnější textil, bez bot s gumovou podrážkou – hlavně v případě kremace.

Přečtěte si také:

Karel IV. byl učebnicí ortopedických úrazů. Kvůli jednomu zůstal hrbatý, měl také předkus

Životnímu prostředí škodí i další náležitosti, bez kterých je možné se obejít. Velkou roli očividně hraje rakev. Už na její výrobu padne hodně materiálu. V USA se dle průzkumu na rakve a truhly ročně použije cca 13 600 tun dřeva (plus měď, ocel, plast, textil…). Rakev sestává většinou z mnoha materiálů zatěžujících půdu, hlavně pokud je dřevo zdobené a ošetřené chemicky. Takové masivní umělé pouzdro se nerozkládá a zůstává v zemi dlouho.

Nevinné nejsou ani květiny. Mnohdy jde o umělé květy, věnce se syntetickými stuhami, naftalínové svíčky a podobně. Z ekologického hlediska je to odpad – i řezané živé květiny, které nemívají vhodné podmínky pro rozklad, skončí-li na skládce se směsným odpadem. Květiny na hrobě jsou v naší kultuře neodmyslitelný symbol památky našich blízkých, to je fakt. Přírodě i vkusu mnohých by se však líbilo vidět na hrobech častěji živé záhony.

Ekologie kremace: emise i spotřeba paliva

Zpopelnění lidských ostatků může značně snížit spotřebu materiálů – používají se například mnohem prostější rakve. Češi a zejména čeští pohřební pracovníci ví svoje i o dalších výhodách kremace. Míra vykonaných kremací u nás totiž dosahuje ročně okolo 90 procent, což je na evropské poměry unikátní číslo. První krematorium vzniklo na našem území už před více než 120 lety.

Přečtěte si také:

Ženy kvůli korzetu nemohly jíst, dýchat, omdlévaly, trpěly silnými bolestmi a potrácely

Velkou ekologickou nevýhodou však je spotřeba paliva a emise. V tomto kremace rozhodně představuje větší zátěž našemu životnímu prostředí než pohřbení do země. Uhlíková stopa spálení těla jedné osoby je podobná stopě při cestě autem z Čech na Balkán a zpátky. Z hořícího těla se uvolňuje nejen oxid uhličitý a uhelnatý, ale také například rtuť ze zubních amalgámů. Krematoria mají na takové jedy naštěstí filtry, skleníkové plyny se však do atmosféry dostávají i tak.

Zatěžující je kremace i tím, kolik spotřebuje plynu. V Indii se zas například provádí na velké otevřené hranici, kde se spaluje dřevo. Zpopelnění vyžaduje obrovský žár, takže taková hranice si vyžádá mnoho stromů. Proto se tam přechází na Mokshda Green Cremation System – ten používá speciální kovové hranice, které hřejí více, spotřebují tak méně dřeva a vyprodukují celkově méně popela.

Zplodiny šetrnější než balzamované tělo

Uhlíková stopa pohřbu žehem může být přesto nižší než rakev a hrob. Toto srovnání zní velmi neintuitivně – v naší zemi však naštěstí většinou neplatí. Je to tím, že své mrtvé nenecháváme balzamovat. Proces je velmi rozšířený například v USA. Tělo zakonzervuje proti další hnilobě a jeho součástí může být také „záchrana“ tam, kde se už rozklad projevil… Nebo i dodatečné zkrášlení po změnách, které způsobila samotná smrt, například vyplňující injekce do obličeje.

Přečtěte si také:

Lidský předek starý 3,2 milionu let měl lepší nohy, než máme dneska

Balzamování mívá své opodstatnění například v případech, kdy tělo již viditelně prochází rozkladem, ale pozůstalí trvají na možnosti jej na pohřbu ještě naposledy vidět v otevřené rakvi. Druhý scénář, kdy se balzamaci nelze vyhnout, je v případě převozu těla na velkou vzdálenost či odkladu pohřbu. Neznamená to, že by se mrtvá těla nechávala v obýváku na památku. Ostatky těmito drastickými procedurami procházejí jen kvůli těm pár dnům, než se pohřbí. Tělo napuštěné formaldehydem pak leží v hrobě a uvolňuje škodliviny do podzemních vod. V USA jde o 3760 litrů chemikálií ročně.

Americká pohřební zřízenkyně, spisovatelka a aktivistka Caitlin Doughty je známá svými snahami o revoluci v pohřební branži i v kulturním přístupu ke smrti. Na svém kanálu na YouTube poukazuje například na časté marketingové nepravosti pohřebních domů právě v ohledu balzamování. Procedura se v USA nejen preventivně nadužívá, ale některé společnosti se ji údajně snaží prezentovat jako nutnost, aby vydělaly více peněz. Balzamování přitom není ze zákona povinné.

V Česku je balzamace ojedinělá. První pohřební ústav ji u nás začal nabízet až v roce 2008. Takovou úpravu těl veřejnosti dodnes nabízí jen několik pohřebnických zařízení, která na ni mají certifikát. Stejně jako v Americe nejde ani tady o permanentní uchování těla, ale o jeho zkrášlení na pohřeb.

Přečtěte si také:

Nočníky se vylévaly z oken, konečník se utíral čímkoliv, co bylo po ruce

Kompostování lidských ostatků

Ekologicky udržitelné alternativy klasického pohřbu, které jsou dostupné u nás, se týkají použití více rozložitelných materiálů. Můžete se například nechat pohřbít jen v kartonové rakvi či urně, nebo dokonce bez rakve. Společnost, která se na to specializuje, si nechává záležet i na nižších emisích pohřebních vozů, nevyhazování květin, občerstvení z lokálních zdrojů a podobně.

Některé země už jsou dál, prosluly tím hlavně Spojené státy. Pohřební legislativa tam ale spadá pod pravomoce každého státu samostatně, takže záleží na tom, v kterém člověk právě žije. Jednou z možností uložení do hrobu je takzvaný konzervační pohřeb, při kterém se tělo uloží do přírody a na daném místě pak vzniká zákaz kopat, stavět či místo jinak uměle měnit. V těch svobodomyslnějších státech je možné nechat nebožtíka třeba zkompostovat. 

Mají na to pokročilé metody se směsí mikroorganismů, díky kterým vzniká rychle a čistě přírodní hnojivo. Pozůstalí mají nárok využít ho na své zahrádce, nepříčí-li se jim to. Ve Švédsku také existuje společnost, která rozkládá mrtvá těla pomocí mrazu. Ostatky ztvrdlé tekutým dusíkem se rozbijí, rozdrtí a tím se z nich efektivně stává kvalitní hnojivo. Možná už jste slyšeli také o vynálezu z Itálie, kterým je speciální ekologická rakev. Mrtvý se vloží do přírodního pouzdra se sazenicí stromu, kterou pak jeho rozklad vyživuje. 

Kremace vodou a životní postředí

Největší senzací je však zásaditá hydrolýza neboli „vodní kremace“. Setkáte se i s pojmem resomace či anglickým aquamation. Teoreticky o novinku nejde – Amos Herbert Hobson ji patentoval už v roce 1888 jako způsob tvorby hnojiva ze zdechlin. Lidé se takto začali zpracovávat až v tomto století. K nejslavnějším osobám, jejichž ostatky toto podstoupily, patřil například aktivista Desmond Tutu, který zemřel v roce 2021.

Přečtěte si také:

Pohřbeni zaživa. Dříve se to stávalo, nešlo ověřit, zda člověk skutečně zemřel

O co jde? Tělo se naloží do speciální nádrže a zalije nahřátým roztokem hydroxidu sodného. Trvá to jen čtyři hodiny, spotřebuje o 80 procent méně energie než klasická kremace a neprodukuje škodlivé látky. Zásaditá žíravina se neutralizuje a rozředí. Z těla zbude jen tekutina obsahující aminokyseliny, peptidy a soli a také vápenitý prášek, pozůstatek po kostech. Pozůstalí si jej po vysušení mohou nechat v urně nebo rozprášit jako klasický popel.

Resomaci schválily například Jihoafrická republika, Mexiko, Austrálie, Irsko, některé kanadské provincie, 24 států USA a další zákony jsou na cestě. Letos přibyla i Velká Británie.

„Splachují babičku do výlevky,“ říkají odpůrci

V legalizaci nových metod pohřbívání hraje velkou roli fuj-faktor. I ten, kdo racionálně pokládá mrtvé tělo za běžnou biologickou součást přírody, se jej může štítit. Nebo trvat na konvenční metodě pohřbu, aby zemřelému vyjádřil úctu. Obojí je v nás zkrátka hluboce zakořeněné a můžeme se domnívat, že radikální změna takového přístupu by nás přiblížila zpátky ke zvířatům. Leží před námi koneckonců někdo, ne jen nějaký kus masa.

V americkém veřejném povědomí je například drama právě z legalizačního procesu vodní kremace. Novým metodám pohřbívání přitěžují clickbaitové titulky o „spláchnutí babičky do výlevky“ a samozřejmě i někteří politici. Známý je tím bývalý poslanec Richard Hamm, jehož řeč měla vliv na odmítnutí legalizace resomace v Indianě. „Strčíme těla do kyseliny a prostě je necháme rozpustit a necháme vytéct odpadem do kanálu, nebo co,“ řekl například. Ano, ale ne. Nepoužívá se kyselina, ale zásada. Doughty poukazuje také na to, že do výlevky odchází i tělesné tekutiny mrtvých procházejících balzamováním – které je v Americe běžné. Ty jsou navíc mnohem osobnější než troška aminokyselin a solí.

Přečtěte si také:

Bratra mu pochovali zaživa. Moravský šlechtic se zajímal o klinickou smrt a založil lazaret

Naši praprarodiče měli odpor i ke kremaci, kterou pokládáme za běžnou. Některé kultury ji prováděly už před staletími, ale církev ji dlouho považovala za zavrženíhodnou. Židé a muslimové ji na základě víry neprovádějí dodnes. U nás zpopelňování začalo až po založení Československa, protože v Rakousko-Uhersku bylo nelegální. Příznivci pohřebních inovací argumentují odvěkou zákonitostí toho, jak společnost mívá odpor k novým věcem a strach vzdát se toho, co už jí neslouží. Záleží to samozřejmě na národní kultuře, jednotlivcích a hlavně na celkové dohodě. Účelem by nemělo být vnucení ekologických pohřbů všem.

Kdo ví – možná už se i my budeme za nějakých 20 let moci nechat bez předsudků rozpustit. Respektujme však přání, náboženství i duševní zdraví ostatních a hledejme s otevřenou myslí kompromisy…