Nikdo nemiluje život tak jako starý člověk.
Sofoklés
Umírám za pomoci mnoha léků.
Alexandr Makedonský
Smrt se nás netýká. Dokud žijeme, smrt není, a když přijde, nejsme už my.
Epikuros
V průběhu více než dvou tisíc let lékaři popsali a klasifikovali přes deset tisíc různých nemocí. Jak ubíhal čas, měnily se také choroby, které k smrti děsily lidi po celém světě. Ve středověku a počátkem novověku to byly pravé neštovice, břišní tyfus, spalničky, žlutá zimnice, syfilis a zejména mor se stamiliony obětí. Chorobou 19. a počátku 20. století se stala cholera a záludná „módní“ tuberkulóza.
V současné době představují skryté nebezpečí tzv. civilizační nemoci (také nemoci z blahobytu), které souvisejí s životem v moderní civilizaci, především ve velkých průmyslových městech, a s nezdravým životním stylem – příjmem kalorických potravin (tučných, slaných, přeslazených) a jejich živočišným původem, úbytkem fyzického pohybu, nadměrnou konzumací jídla, cigaret a alkoholu, zvýšeným stresem spojeným se všeobecně nervóznějším tempem života. Patří k nim srdečně-cévní onemocnění, předčasná ateroskleróza a její komplikace, obezita, cukrovka, nádory, předčasné stárnutí, zánětlivá revmatická onemocnění kloubů, předčasné porody a potraty, deprese, chronický únavový syndrom. U mnoha z nich platí, že neznáme dne ani hodiny, kdy zákeřně zaútočí na nás nebo na naše blízké – často bez ohledu na věk.
Na začátku 20. století bylo objeveno tehdy vzácné a neobvyklé postižení mozku, nazvané později Alzheimerovou chorobou. Dnes ji lze nazvat skrytou epidemií, protože v populaci stále přibývá nemocných a choroba se objevuje již také u mladších věkových kategorií.
O nemoci: Alzheimerova choroba
První popsaný „Alzheimer“ nikoho nezaujal
Když německý psychiatr Alois Alzheimer před 108 lety, 3. listopadu 1906, v Tübingenu poprvé referoval při setkání jihoněmeckých psychiatrů o „podivně těžkém onemocnění mozkové kůry“, nejevili kolegové o jeho objev větší zájem, protože potíže považovali za normální projev „stařecké slabosti“. Podle dobových dokumentů tehdy žádný z přítomných nepoložil přednášejícímu doplňující otázku, rychle se přešlo k jinému tématu a také regionální list Tübenger Chronik věnoval objevu v obsáhlé zprávě z kongresu jednu krátkou větu. Doktor Alzheimer hluboce zklamán se vrátil ihned domů do Mnichova; případ poté v roce 1907 publikoval v článku ve Zeitschrift für Psychiatrie, ve kterém se ještě nepovažuje za objevitele nové nemoci, pouze upozorňuje na formu senilní demence u překvapivě mladé osoby. Netušil, že se jeho jméno stane synonymem pro potíže s pamětí i běžné zapomínání všeho druhu.
Tehdy dvaačtyřicetiletý psychiatr líčil případ své psychicky narušené pacientky Auguste Deterové, která zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Augusta se postupně nebyla schopna starat sama o sebe, avšak zároveň odmítala pomoc ostatních. Po hospitalizaci na klinice v roce 1901 se u ní dále objevila dezorientace, zhoršená paměť nebo problémy se čtením a psaním. Symptomy se postupně zhoršovaly, až do té míry, kdy propukly halucinace a chorobná žárlivost a celkové omezení vyšších mentálních funkcí. Pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk. „Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak jako první zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k pozměněné struktuře a odumírání nervových buněk.
Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Alzheimerova nemoc je proto stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit. Nejznámější obětí nemoci byl zřejmě bývalý americký prezident Ronald Regan, ale patří k nim také americká herečka Rita Hayworthová a herec Charles Bronson, anglická spisovatelka Iris Murdochová, americký senátor Barry Goldwater, brazilský fotbalista Leonidas da Silva či český herec Jiří Císler.
Alois Alzheimer – expert na práci s mikroskopem
Vraťme se nyní ale zpět k životním osudům muže, který dal nemoci jméno. Alois (Aloysius) Alheimer se narodil 14. června 1964 v malém bavorském městečku Marktbreit, kde jeho otec působil jako notář. Studoval medicínu na univerzitách v Berlíně, Tübingenu a Würzburgu, přičemž na té třetí obhájil doktorskou práci „O ceruminálních žlázách“ a získal v roce 1887 lékařský titul. Hned další rok strávil mladý lékař pět měsíců prací v sanatoriu pro „šílence a epileptiky“ ve Frankfurtu nad Mohanem. Zde v Městském ústavu pro mentálně postižené nejspíše vzrostl jeho zájem o psychiatrii a neuropatologii. V psychiatrické léčebně se seznámil s uznávaným neurologem Franzem Nisslem, s nímž spojil přes dvanáct let svého profesního života. Společně se pustili do experimentálního studia anatomie a poruch mozkové kůry a do výzkumu reakce mozkových buněk na různé podněty. Své hypotézy si ověřovali na pacientech domovského ústavu. Z frankfurtského sanatoria odešel Alzheimer do Heidelbergu, aby se posléze trvale usadil na univerzitní psychiatrické klinice v Mnichově – v té době věhlasném světově proslulém pracovišti, kde působily ty největší kapacity německé psychiatrie. Po svém příchodu v roce 1903 tu napsal svou habilitační práci - již jako zkušený neuropatolog - o progresivní paralýze, která se objevuje u osob v pozdních stádiích syfilis. Jeho šéfem mu zde byl jeden ze zakladatelů moderní psychiatrie, legendární profesor Emil Kraepelin. Ten byl mimo jiné velice pilný v psaní učebnic a měl tak velký vliv na několik generací nejen německých psychiatrů. Asi v 7. nebo 8. vydání své „Psychiatrie pro lékaře a studenty“ v roce 1910 doporučil využít pozorování doktora Alzheimera jako modelového případu s tím, aby tato choroba se svými shodnými degenerativními histologickými rysy byla pojmenována jako Alzheimerova.
Po většinu své vědecké kariéry v Mnichově pobýval profesor Alzheimer na klinice. Zabýval se zejména neurohistologií, byl mimořádně pečlivým laboratorním praktikem a proslavil se studiem patologie nervového systému. Studoval alkoholické delirium, schizofrenii, epilepsii, syfilitické encefatilidy a arteriosklerotickou atrofii mozku. Provedl stovky pitev a rozborů mozkových tkání, a proslul jako expert na práci s mikroskopem, jehož vývoj byl tehdy ještě v plenkách. Studenti jeho přednášky milovali. Vždy na něj vzpomínali, jak pobíhá při cvičeních po laboratoři mezi posluchači u mikroskopů a za sebou zanechává stopy popela z doutníku, který neodložil ani při experimentech. Nikdy o svých výzkumech nevydal soubornou publikaci, pouze vysokoškolskou učebnici s názvem „Die Anatomie der Geisesteskrankheiten“ (Anatomie duševních nemocí). V roce 1912 se stává ředitelem Psychiatrické a neurologické kliniky Slezské univerzity Fridricha Viléma ve Vratislavi. Umírá zde 19. prosince 1915 na selhání srdce.
Zoufalé pátrání v neznámém území
Na starých mapách byly rozsáhlé plochy s nadpisem terra incognita (země neznámá). Kartografové je často vyplňovali jen svými představami a fantazií. Pro lidský mozek platilo dlouho něco podobného. Každé poznání je však neúplné, zejména vyvíjí-li se tak bouřlivě jako současné vědy o mozku. Moderní metody dnes přinášejí odpovědi na otázky, které ještě před několika lety vypadaly nezodpověditelné. Věřme, že to bude platit také o strašáku dnešních stárnoucích pokolení – chorobě pojmenované podle jejího objevitele – Alzheimerově nemoci. Za více než sto let od svého popsání je dnes čtvrtým až pátým nejčastějším základním onemocněním vedoucím ke smrti (první jsou cévní a srdeční onemocnění, zhoubné nádory, úrazy a otravy). Ve skupině pětašedesátiletých jsou postiženy zhruba dvě až tři procenta populace, toto procento se každých pět let zdvojnásobuje. Ve skupině osmdesátiletých je postižena polovina populace.
Dnes se v naučných slovnících označuje jako atrofické onemocnění mozkové kůry ve stáří nebo v pozdní dospělosti se stejnými charakteristickými chorobnými změnami (amyloidní plaky a neurofibrilární smotky). Příčina a způsob, jakým vlastně Alzheimerova nemoc ničí svého nositele (zcela mění jeho osobnost), se hledají doslova zoufale. Vždyť jen v USA se v současnosti odhadují roční přímé a nepřímé náklady na ošetřování pacientů trpících demencemi na sto miliard dolarů. Podle jiného pramene léčba „Alzheimera“ přišla v roce 2010 v přepočtu celkem na více než jedenáct bilionů našich korun. V roce 2011 byly v USA objeveny biologické indikátory (biomarkery) této nemoci, umožňující odhalit prvotní příznaky choroby. Podle britských expertů z neurologického institutu při londýnské univerzitě je velmi reálný test, který by s předstihem tuto nemoc objevil. Měl by zahrnovat odebírání mozkomíšního moku spolu se snímkováním mozku. Zjišťují se dva příznaky. Jedním z nich je smršťování mozku (ztráta jeho hmotnosti) a druhým je hladina proteinu amyloidu v mozkomíšním moku (u lidí, které mají nižší hladinu, se mozek smršťuje dvojnásobnou rychlostí). Pomohlo by to vytipovat rizikovou skupinu, u které by mohly být nasazeny léky, jež nástup nemoci alespoň zpomalují, když už ne zastavují. V současné době se dá onemocnění odhalit až v rozvinutějším stadiu.
Alzheimer v ČR
- V roce 1996 vznikla Česká alzheimerovská společnost (ČALS), na jejíž činnosti se podílejí lidé zajímající se o problematiku pacientů postižených demencí a těch, kteří o ně pečují (lékaři, sestry, odborníci, pečovatelé, rodinní příslušníci).
- V České republice se počet postižených odhaduje na cca 80 tisíc (některé prameny udávají až 150 tisíc diagnostikovaných pacientů).
- Užitečné odkazy: Alzheimer.cz, Gerontologie.cz
Neradostné desatero varovných příznaků Alzheimerovy choroby
- Ztráta paměti, která ovlivňuje schopnost plnit běžné pracovní úkoly.
- Problémy s vykonáváním běžných činností, a to i těch, které patří k denní rutině.
- Problémy s řečí, kdy nemocný zapomíná i jednoduchá slova, nebo je nahrazuje nesprávnými, takže jeho věty nedávají smysl.
- Časová a místní dezorientace, jejíž vinou se postižení ztratí ve vlastní ulici a nevědí, kde jsou a jak se tam dostali.
- Špatný nebo zhoršující se racionální úsudek, projevující se např. nesmyslně zvoleným oblečením.
- Problémy s abstraktním myšlením, nemocný může úplně zapomenout, co znamenají čísla a co s nimi má dělat.
- Ukládání věcí na nesprávné místo.
- Změny v náladě nebo chování, pacient náhle a nečekaně propukne v pláč nebo naopak podlehne záchvatu hněvu, přestože k tomu nemá žádný důvod.
- Změny osobnosti, osoba se může stát velmi zmatenou, podezíravou nebo ustrašenou.
- Ztráta iniciativy, kdy pacient propadá naprosté pasivitě a potřebuje neustále podněty, aby se do něčeho zapojil.
Alzheimerova choroba: Použité a ke hlubšímu studiu doporučené knižní publikace
ČLÁNKY DO MAILU