V pozdním pátečním odpoledni vybíhám několik schodů a vstupuji do majestátních dveří Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Sídlí v centru Prahy, a pokud se na chvíli oprostíte od shonu blízkého Karlova náměstí, dýchne na vás genius loci podržený úžasem z toho, co všechno už o lidském těle víme. Ale i respektem ke křehkosti života a k přírodě, jež dokáže být dokonalou architektkou.
Co se dozvíte v článku
Anatomický ústav se i letos zapojil do akce nazvané Muzejní noc, v rámci níž mám možnost prohlédnout si tamní Muzeum srovnávací anatomie, tedy především různé druhy preparátů z lidských, ale i zvířecích těl. Čeká mě morbidní zážitek? Nikoliv, ale malé děti jsem pro jistotu nechala doma.
Kus historie
Stojíte-li v Anatomickém ústavu a jeho muzeu, uvědomíte si, že se tady kloubí nejen lidské poznání, ale i kus medicínské historie spjaté s dějinami země. Ostatně sama instituce se stala němým svědkem některých událostí a v podvečer mě několikrát překvapí, kolik toho o dějinách vědí její nynější představitelé.
Ústav zažil například složité rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na konci 19. století, jeho sídlo poznamenalo i bombardování metropole spojeneckými vojsky v únoru roku 1945. Dodnes jej připomínají vystavené skleněné střepy. Před třemi lety je restaurátoři vyňali z jednoho z exponátů – kostry velryby plejtváka malého, jenž je dominantou sbírky. Malé úlomky pocházejí ze skleněných výplní oken, které po dopadu pumy roztříštila tlaková vlna. Byla tak silná, že se část skla zasekala do kostry kosticovce a střepy v ní zůstaly více než sedmdesát let.
Střepy oken Anatomického ústavu, které tlaková vlna zasekala do kostry plejtváka, jsou v muzeu k vidění dodnes. Na nenápadném černém stojanu (na fotografii vpravo nahoře) modelu velrybí kostry.
Počátky muzea ovšem sahají až do 18. století, kdy profesor anatomie František Josef Du Toy založil na pražské lékařské fakultě první soustavnou sbírku preparátů. Umožnilo mu to nařízení z roku 1742, podle něhož měly zemské soudy fakultě dodávat těla popravených k pitvě.
Exponáty nepáchnou
Muzeum nyní najdeme v prvním patře Anatomického ústavu v ulici U Nemocnice. Exponáty ve skleněných vitrínách, chráněné proti prachu i dotekům, zčásti lemují chodby a patří jim také tři rozlehlé sály.
V současné době sbírka čítá přes čtyři tisíce preparátů. Veřejnost je ale, až na výjimky, nemůže obdivovat. Sbírka je označená sice slovem „muzeum“, spíše než to je ale vědeckým a výukovým pracovištěm, a tak je jeho pomyslná brána většinou pro veřejnost zavřená. Muzejní noc je vítanou výjimkou.
Hluboce se nadechnu a zjišťuji, pro laika možná trochu překvapivě, že tady necítím žádný zápach preparátů ani chemikálií, které je konzervují. Ostatně, jak popisuje náš průvodce, přednosta Anatomického ústavu Ondřej Naňka, nezapáchal ani plejtvák. Důvodem jeho restaurování bylo mimo jiné to, že z kostry zavěšené pod stropem kapal tuk.
Žádné panoptikum
Vitríny jsou preparáty zaplněné, a to v nich není vystavena úplně celá sbírka. Navíc ve výjimečných případech se muzeu podaří získat i dnes nějaký nový. Třeba kostru v zajetí chovaného a uhynulého nosorožce, z níž je zatím vystavena jen lebka, protože zbytek doputuje do muzea později. „Nebudujeme ale žádný kabinet kuriozit jako císař Rudolf. Preparáty umožňují studentům, lékařům i vědcům porovnávat stavbu těla různých živočichů s tělem člověka a hledat různé trendy a adaptace ve vývoji,“ vysvětluje smysl muzea Ondřej Naňka.
Pořadí a umístění preparátů proto není náhodné. „Snažíme se je sestavovat do sad a řadit tak, aby bylo vidět, jak na sebe jednotlivé struktury různých částí těla navazují, a bylo možné ukázat, čeho jsou schopny,“ doplňuje Ivo Klepáček, další průvodce z Anatomického ústavu. Umístění preparátů tak má podtrhnout hlavní krédo sbírky: Tvar a funkce spolu souvisejí a vzájemně se podmiňují.
Od sušení k plastinaci
Vejdete-li mezi vitríny, hned zpočátku vidíte, že některé exponáty jsou uměle vytvořenými modely. Dominují ovšem ty, jež pochází z ostatků zvířat a lidí. Aby se ovšem tkáně zachovaly a studenti a vědci s nimi mohli pracovat, jsou ošetřeny různými metodami. Mezi nimi nechybí ani tzv. plastinace. Mezi preparátorskými metodami patří k těm nejmodernějším.
O plastinaci se hojně psalo a hovořilo před 16 lety, když českou metropoli poprvé navštívila komerční kontroverzní výstava těl, jejíž exponáty prošly právě touto úpravou. Zastoupená je, byť jen okrajově, i v anatomickém muzeu. „Preparáty s pomocí plastinace si dokážeme vyrobit sami. Materiál je ale tak nákladný, že jich tu moc nemáme. Navíc jsou křehké, takže studenti je nemohou různě ohýbat a napínat, což v jiných situacích s tkáněmi zkouší,“ ukazuje Ondřej Naňka na plochou plastovou krabici, ve níž leží mimo jiné srdce, mozek a další vnitřní orgány.
Překvapuje mě jejich menší velikost a u většiny i jednotná, šedavá barva. Jak název metody napovídá, ve výsledku takto ošetřené orgány vypadají skutečně jako plastové. Působí tak i na dotek, ve skutečnosti jde ale o lidskou tkáň, takže detaily zůstávají věrné – mozek má kůru zvrásněnou zářezy a do srdce ústí důležité žíly a tepny včetně aorty. I jejich velikost odpovídá realitě.
Tyto tkáně prošly plastinací. Tedy moderní konzervační metodou k uchování tkání. Nyní slouží jako výuková pomůcka pro mediky v 1. a 3. ročníku.
Zatímco plastinace patří k moderním metodám uchovávání tkání, tou naopak nejstarší, kterou vidíme hned zkraje naší návštěvy, je sušení. „Dělalo se podobně jako ve starověkém Egyptě mumifikace,“ podotýká Ondřej Naňka. „Anatomové do cévního systému nejprve vpravili obarvenou pryskyřici a vypreparovali jednotlivé cévy. Do tepen následně stříkačkami pod tlakem natlačili červenou pryskyřici, do žil modrou, aby je pro studenty barevně odlišili. Potom preparáty vysoušeli prouděním horkého vzduchu. Následně je ošetřili lakem, aby je ochránili před hmyzem,“ popisuje.
Nejstarší modely stále slouží výuce a vědě. Ostatně on sám nedávno jeden z nich fotil do připravované odborné publikace, protože ukazuje výjimečnou anomálii v podobě unikátního postavení průdušnice a aorty.
Vysušené exponáty lze od ostatních rozeznat na první pohled, protože metoda svalstvu vtiskla charakteristickou, tmavou barvu. V muzeu jim patří jedna vitrína a také dvě pomyslná prvenství – jde o nejstarší a nejkřehčí exponáty celé sbírky. Vznikly již v 19. století a jejich preparátorem byl anatom Josef Hyrtl. „Ve své době byly chápány jako umělecká díla, byly proto vystavovány na světových výstavách v Americe i Paříži. Hyrtl je dokázal i prodat, takže zemřel jako bohatý muž,“ podotýká Ondřej Naňka s tím, že ve své závěti anatom část peněz odkázal ve formě stipendia studentům medicíny.
Sbírkové unikáty
Pozoruhodné ale samozřejmě není sledovat jen metody konzervace, ale i exponáty samotné. V takto velké sbírce je hned několik unikátů. Některé by ovšem náhodný návštěvník bez upozornění průvodce mohl přehlédnout.
Mezi nejmenší zajímavosti patří preparáty z vnitřního ucha. Nikoliv ovšem člověka, ale ptáků. Kvůli velikosti kůstek nebo hlemýždě, ale i kvůli jejich uložení v lebce je vypreparování vnitřního ucha natolik složité, že dnes by se možná nenašel už nikdo, kdo by na takovou práci měl trpělivost.
Nejmenšími preparáty v muzeu jsou kosti a tkáně z vnitřního ucha (vitrína vlevo nahoře). Nepochází ovšem z člověka, ale ptáků.
Naopak největším exponátem je plejtvák. Návštěvníka může překvapit velikost jeho pánve. Oproti celému tělu je absurdně malá (na fotografii v galerii ji ani neuvidíte). Zajímavostí je také to, že u exponátu nejde jen o kosti, protože jeho součástí jsou i některé preparované svaly a chrupavky. Ovšem zatím mu chybí typické kostice. Ty teprve čekají na opravu a zavěšení ke kostře.
Místo mezi preparáty má také kostra haterie, což je ještěrka, někdy označovaná také jako živoucí fosilie, neboť stavba jejího těla je již od pravěku stejná. Unikátní na ní ovšem je její lebka nesoucí známky tzv. týlního oka. Díky němu jsou její pohyby hlavou velmi úsporné. „Nedokáže jím sice rozeznat objekty, ale světlo a tmu ano, takže týlní oko funguje podobně jako u člověka epifýza, jež se stará o biorytmus,“ vysvětluje Ivo Klepáček.
Pozoruhodná je také lebka osmnáctileté dívky Margarety z 18. století. A to proto, že přinejmenším po určitý čas musela žít se srostlými čelistmi. Aby vůbec mohla přijímat potravu, přišla o všechny zuby. Ať už postupnou a přirozenou degradací čelistních kostí, nebo zásahem někoho jiného, kdo jí je vytrhal.
Lebku objevili náhodou dva studenti medicíny ve staré kostnici v Dlouhé Vsi u Havlíčkova Brodu, kde byli na prázdninách. Povšimli si anomálie a přivezli ji profesoru anatomie Vincentu Alexandrovi Bochdalkovi. Ten se podílel značnou měrou na budování sbírek muzea.
Paradoxní je, že ačkoliv se Vincentu A. Bochdalkovi podařila dohledat prostřednictvím matričních dokumentů identitu dívky, dodnes lékaři nevědí, zda se s vadou narodila, nebo vznikla úrazem až během jejího života. Kloní se ovšem k druhé verzi a tu také uvádí popisek exponátu.
Lebka osmnáctileté německé dívky, jež část života měla srostlou horní a dolní čelist. Odborníci se kloní k tomu, že anomálie vznikla při úraze.
Dnes by nevznikla
Získat většinu předmětů sbírky by dnes prakticky nebylo možné. Je mezi nimi např. kostra karety obrovské, tedy mořské želvy. Je pozoruhodná poměrně jednoduchou stavbu a náš průvodce nám na ní dokládá, že jakákoliv želva nemůže dobrovolně a ve zdraví opustit svůj krunýř, protože ten je srostlý s její kostrou. Karetám v současnosti hrozí vyhynutí, a proto jsou velmi přísně chráněny. Ostatně obchodovat se nesmí ani s částmi jejich těla. Podobným tabu je také rohovina, takže lebce nosorožce chybí roh.
Galerie: Exponáty Muzea srovnávací anatomie Univerzity Karlovy
Občas se stane, že uhynulé zvíře Anatomickému ústavu nabídne některá ze zoologických zahrad či chovatel. Pokud to jen trochu jde, muzeum je rádo a zvíře si nechá vypreparovat. Místa ovšem není mnoho a institucí, jež o preparáty stojí, je v ČR více v čele s Národním muzeem, jež od toho anatomického neleží nijak daleko. Proto muzeum vítá ještě jinou formu pomoci – sponzorství.
Udržovat chod sbírek je totiž náročnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jednak proto, že jejich značná část čeká na restaurování. Ale jde i o běžnou údržbu. „Je to jako natírání věhlasného mostu Golden Gate. Na jednom konci začnete a než přijdete na druhý, můžete začít znovu,“ komentuje Ondřej Naňka třeba nezbytné a neustálé doplňování konzervačních roztoků.
V budoucnu navíc 1. lékařská fakulta plánuje sbírkám dopřát novou koncepci. Tedy sjednotit a zmodernizovat osvětlení nebo pozměnit řazení exponátů tak, aby více respektovalo tzv. vývojové procházky.
Muzeum v kostce
Je součástí Univerzity Karlovy, konkrétně Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty a patří mezi významné sbírky registrované Ministerstvem kultury.
Stojí na pomezí vědy a výuky a aktuálně slouží především studentům nejen lékařských fakult, ale i té přírodovědecké. Cestu si do něj najdou ale i lékaři, kteří si zde ověřují třeba chirurgické postupy, nebo vědci, kteří se zabývají např. vývojem srdce, molekulárními mechanismy nebo rekonstrukcí obličeje.
Sbírka je věnována vývoji anatomie od antiky po současnost, zejména v zemích Koruny české. Umožňuje porovnávat stavbu těla různých živočichů vč. bezobratlých s tělem člověka, a tak pochopit vztah mezi strukturou a její funkcí. Návštěvníci mají díky důmyslnému řazení exponátů také možnost seznámit se s vývojem lidského druhu pomocí přesných kopií důležitých kosterních pozůstatků předchůdců člověka.
Čítá více než čtyři tisíce použitelných exponátů, které zhotovili lékaři Jiří Prochaska, Jan Evangelista Purkyně nebo Josef Hyrtl. Nejvíce jich, i z exotických zemí, muzeu zajistil profesor anatomie Vincent Alexandr Bochdalek.
Unikátním exponátem je kostra plejtváka malého. Sbírku jí obohatil právě Bochdalek a dnes patří mezi dva (druhé je v Národním muzeu) jediné kompletní dochované velrybí skelety v ČR. Výjimečná je také kostra plaza nazývaného Haterie novozélandská a vačnatce Ptakopyska podivného. Obě patří mezi unikátní exponáty v mezinárodním měřítku.
Více o historii sbírky najdete na webu Anatomického ústavu.
Zdroj: brožura Muzejní noc na Jedničce
ČLÁNKY DO MAILU