Odolnost bakterií vůči antibiotikům lze shrnout pod dvě slova: antibiotická rezistence. V praxi znamená, že léčba nefunguje a množení bakterií v organismu pokračuje. Na rizika spojená s antibiotickou rezistencí upozorňuje aktuální kampaň Státního zdravotního ústavu (SZÚ) a téma řešili také na konci září infektologové na svém kongresu v Praze.
Co se dozvíte v článku
Odborníci uvádějí, že infekce spojené s rezistencí jen v Česku ročně zabijí více než 500 pacientů. Povětšinou těch v nemocnicích, kde se zotavují kvůli jiné chorobě či zákroku. Kvůli rezistenci zemřou ale na zápal plic, zánět močových cest nebo sepsi, kdy se bakterie dostane do krevního řečiště a způsobí celkovou otravu organismu.
Rizikem jsou zejména nemocniční infekce
Vyhnout se rezistenci není možné. Bakterie jsou všudypřítomné. Na Zemi byly před člověkem a budou tu nejspíše i po něm. Navíc jsou velmi přizpůsobivé, takže za rezistenci v konečném důsledku si může člověk sám tím, jak zdokonaluje léčbu.
„Rezistenci chápejme jako určitou daň, kterou platíme za to, že medicína v současné době umí strašně moc,“ říká Milan Kolář, přednosta Ústavu mikrobiologie Lékařské fakulty Univerzity Palackého a FN Olomouc. To tedy také znamená, že jak zrychluje medicínský pokrok, zrychluje se také tempo změn u bakterií. Ty navíc neznají hranic. „Není to jen problém každého z nás, ale jde o problém celé společnosti a veřejného zdraví. Jde o problém mezinárodní a celosvětový,“ potvrzuje ředitelka SZÚ, mikrobioložka Barbora Macková.
Jak jsme nedávno na Vitalia.cz upozorňovali, ačkoliv zákrok či léčba podstaty nemoci či úrazu se daří, oslabené tělo může napadnout bakteriální infekce. Antibiotická rezistence komplikuje zejména léčbu na jednotkách intenzivní péče. Rizikem je napojení na umělou ventilaci nebo jakékoliv dlouhodobější narušení povrchu těla, například v podobě tracheostomie, výživové sondy nebo drénu. Ne vždy je ale toto podmínkou. Může se stát, že rezistence zkomplikuje také třeba jindy banální zánět močových cest.
Z desetikorun je léčba za desítky tisíc
V případě, že je bakterie, která infekci způsobuje, rezistentní vůči antibiotikům, potřebují lékaři na její likvidaci více času, protože hledají jiné alternativy. To je ale stále složitější a také dražší, protože na některé infekce se již nasazují antibiotika, která dříve byla tzv. záložní. Taková léčba ale místo pár korun často stojí desetitisíce, navíc někdy může pacientovi ublížit – díky takové léčbě například překoná těžkou infekci plic, ale vyjde z ní s poškozenými ledvinami.
„Když jsem před 10 lety začínal, na infekci močových cest či běžné infekce byl první volbou amoxicilin-klavulanát, jehož cena je velmi nízká a podle WHO patří mezi šetrná antibiotika. Po několika málo letech, co jsem pracoval, se kvůli antibiotické rezistenci začalo jako první volba používat do té doby záložní antibiotikum ceftriaxon a dnes, když k nám přijde pacient, o kterého se bojíme, musíme už jako první volbu podávat meropenem, což ještě před několika málo lety bylo superzáložní antibiotikum, které jsme si opravdu šetřili. Šetříme si ho i nyní, ale někdy prostě už nemáme jinou možnost než jej podat,“ popisuje zkušenosti Milan Trojánek, přednosta Kliniky infekčních nemocí a cestovní medicíny Fakultní nemocnice (FN) Motol.
Maximální ceny v Databázi léků se u léků s amoxicilinem pohybují v desítkách korun, u ceftriaxonu je maximální cena cca 600 korun a u některých značek meropenemu uvádí lékový ústav maximální cenu až 5 tisíc korun. „Zatímco před několika lety jsme pacienty léčili doslova za pár korun, nyní mohou dostat léky i za 30 tisíc korun,“ podotýká Jan Strojil, klinický farmakolog a lékař na urgentním příjmu FN Olomouc.
Léčba záložními antibiotiky je nejen dražší, ale také agresivnější. Může se tedy stát, že odolnou bakterii sice léky nakonec zabijí, ale kvůli toxicitě zanechají trvalé šrámy na pacientově zdraví. „Pacient třeba zápal plic přežije, ale odchází z nemocnice s poškozenými ledvinami,“ uvádí pro Vitalia.cz příklad Jan Strojil.
Přispět ke zpomalení rezistence může každý
Existuje tedy nějaké řešení, nebo alespoň naděje na něj? V prvé řadě to je snaha zbrzdit postup antibiotické rezistence. K tomu může přispět každý z nás omezením spotřeby antibiotik. Tedy nechtít je předepisovat, pokud to sám lékař nevidí jako nutnost. Nemít v domácí lékárničce žádná prošlá antibiotika „pro případ“ a sám si je ordinovat. A to platí také pro masti nebo oční antibiotické kapky. Zároveň odolat způsobu léčby tzv. třídenních antibiotik, tedy co den to jedna tableta a za 3 dny konec užívání. Zní to lákavě, je to pohodlné, ale pro zdraví v podstatě nevýhodné, protože jsou širokospektrální a tělo je vylučuje pozvolna ještě dva týdny po ukončení léčby.
Léčbu antibiotiky mají v rukou ovšem zejména lékaři, kteří je předepisují. Ti by měli vysvětlovat lidem, co od antibiotik mohou skutečně očekávat (třeba, že léčbu nachlazení jim nezkrátí a nasazovat je není možné ani na virózy). Dbát na to, aby je dostal pacient, který je skutečně potřebuje. V takovém případě by měli volit jednoduchou formu (např. penicilin), nikoliv antibiotika širokospektrální, která rozšiřování i rychlost vzniku rezistence podporují. Platí to také u dětí, u kterých užívání antibiotik vede podle primářky Klinické mikrobiologie a Antibiotického centra ve Všeobecné fakultní nemocnici Václavy Adámkové k poškození střevního mikrobiomu, napomáhá rozvoji alergií nebo vzniku cukrovky II. typu.
Proti vzniku rezistence jde i zkracování délky antibiotické léčby. Což tedy neznamená preferovat zmiňovaná třídenní antibiotika, ale snížit počet dnů užívání u běžně nasazovaných léků při běžných močových nebo respiračních infekcích.
Proč nebudeme mít nový typ antibiotik
Lékaři se snaží zacházet s antibiotiky tak, aby z léčby byl co největší benefit. U složitějších pacientů se proto používají kombinace dvou či tří preparátů. Nové postupy přichází i u jejich dávkování.
Za záchrannou cestu označuje farmakolog Jan Strojil i očkování. „Protože pokud můžeme infekci předejít, tak je to samozřejmě lepší než následná léčba. Pokud bychom byli schopni populaci naočkovat a infekce zcela eliminovat, tak nemusíme řešit antibiotickou rezistenci,“ říká s tím, že dostupné je očkování proti pneumokokům, tuberkulóze (není plošné), meningokokům nebo bakterii Heamophilus influenzae.
Jednou z cest, jak se vypořádat s rezistencí, by mohlo být vynalezení nového antibiotika. To je ale podle odborníků nepravděpodobné. „Ten problém nemá řešení a žádný princ na bílém koni nás nezachrání,“ říká Jan Strojil. Jednak proto, že bakterie jsou z biologického hlediska tak jednoduché, že u nich již není možné objevit další slabinu, na kterou by léčba mohla cílit, a také proto, že farmaceutickým společnostem se vývoj nových antibiotik příliš nevyplácí.
Prvním důvodem je ten, že většina nových preparátů jen zdokonaluje to, co už tady máme a co už bakterie znají. To znamená, že třeba po 20 letech výzkumu a vývoje přijde lék, jehož účinek bakterie za pár týdnů či měsíců dokáží obejít.
Ale i kdyby se tak nestalo, bez pobídek se vývoj firmám nevyplatí. Pokud by totiž s průlomem přišly, skončí lék ihned v trezoru, aby byl používán jen výjimečně a uchoval si dlouho své schopnosti zabít i rezistentní patogen. Jenže tento přístup by vedl k velmi omezenému počtu prodejů, a tedy i velmi složité či spíše nemožné návratnosti investice vložené do výzkumu a vývoje nového léku. „Přestavte si, že na trh uvedete nový lék, který vás už stál miliardu dolarů, a on bude v Evropě za rok jen pro pár desítek pacientů,“ podotýká Jan Strojil.
Náhrada za neúčinná antibiotika
Otázkou tedy je, zda může být cestou úplně jiný typ léčby. Některé alternativy k antibiotikům už jsou známé, jenže svými léčebnými vlastnostmi je nedokáží předčit, takže se vlastně o alternativách ani hovořit nedá. „Jsou to třeba molekuly nanočástice v kombinaci se stříbrem nebo jinými kovy, ale to není použitelné pro všechny typy infekcí paušálně. Existují také fágové terapie, ale ty jsou řešením jen pro jednu či dvě bakterie, nebo pro některé typy infekcí. Většinou to jsou infekce povrchové – ran, měkkých tkání, ale ne zápaly plic,“ vysvětluje Václava Adámková.
V zahraničí zkouší léčbu v podobě tzv. inhibitorů virulence. „Bakterie nezabijí, ani jim nebrání se množit, ale brání jim být patogenní, takže přestanou být invazivní a nebezpečné,“ popisuje klinický farmakolog Jan Strojil.
Zajímáte se o to, jestli nedostáváte antibiotika zbytečně?
Nadějnou cestou může být použití tzv. fytoantibiotik neboli rostlinných extraktů, kterým se zatím bakterie neumí bránit, protože jsou pro ně nové. „Toto je možná cesta do budoucna, ale v tuto chvíli není k dispozici žádný komerčně vyráběný lék,“ podotýká primářka Klinické mikrobiologie a Antibiotického centra ve VFN.
Vědci z Velké Británie například informovali o tom, že zkoumají antimykotický účinek látky nazvané solanimycin, který produkuje bramborová bakterie s názvem Dickeya solani. Testují ji při léčbě chorob rostlin a vidí v ní potenciál i pro humánní medicínu.
Co se říká a nemusí být tak úplně pravda
Antibiotika musím za každou cenu dobrat – ano, tato léčba naordinovaná lékařem by se svévolně utínat neměla. Pokud se ale stane, že vám třeba na pohotovosti nasadí antibiotika nesprávně (např. na virovou infekci) a váš praktický lékař to následně zjistí, je lepší dát na praktika a antibiotika prostřednictvím lékárny vyhodit.
Za šíření antibiotické rezistence může migrace a cestování – ano, globalizace je významným faktorem pro světové šíření rezistentních kmenů bakterií. A nejde jen o přesuny lidí, ale také zboží, protože existují případy, kdy rezistentní bakterie přicestovala do tuzemska na potravině určené ke konzumaci (ovoce, zelenina). Není to ale jediný způsob, kterým se k nám rezistentní bakterie dostávají. Odolnost si bakterie dokáže vybudovat přímo během léčby. Některé jsou rezistentní už v době, kdy vzniknou, jiné si rezistenci budují postupně. Zaznamenány byly také případy, kdy se rezistence u enterobakterií vyvinula v odpadních vodách.
Snahu brzdit rozvoj rezistence kazí veterináři a zemědělci – při léčbě zvířat se skutečně hojně používají antibiotika a i ve zvířecí říši existuje rezistence bakterií na antibiotika (např. u hospodářských zvířat), ta ale na člověka „přenosná“ není. Navíc dle odborníků je dominantní užívání antibiotik lidmi – za posledních 30 let jsme podle vedoucí Národní referenční laboratoře SZÚ Heleny Žemličkové spolykali o pětinu antibiotik více. Co se týká představy, že antibiotika pomáhají, aby některá hospodářská zvířata vyrostla rychleji, v EU toto již několik let neplatí, protože krmné směsi s přídavkem antibiotik jsou zakázané. Používají se sice k léčbě, ale podle Heleny Žemličkové nijak masivně. V jiných zemích ale mohou být pravidla použití antibiotik v chovech jiná.
Nasazování základního penicilinu brání častá alergie na něj – „Alergie na penicilin se jeví jako velký problém. Když se na něj ale podíváte blíže, ve skutečnosti tak závažný není,“ říká Jan Strojil. „Jde o jeden z nejčastějších mýtů, který nám komplikuje práci. Velká část, podle některých studií až 98 % údajných alergií na penicilin, alergiemi ve skutečnosti nejsou,“ dodává. Podle něj se po užití penicilinu mohly vyskytnout třeba průjem, zvracení nebo vyrážka, byly ale vyvolány něčím jiným.
ČLÁNKY DO MAILU