Teorie Bechampa má háček v tom, že problém spíš tak trochu odvádí stranou. Představa, že si tělo nese zárodky nemocí v sobě je sice hezká, ale nevyvrací to, že když člověka vystavíme určité vnější infekci, tak onemocní (a u mnoha nemocí je tato vazba mimo diskusi).
Debata ve stylu, že by neonemocněl, kdyby neměl již něco v těle je sice zajímavá, ale trochu sklouzává do filozofování ve stylu, zda byla dřív slepice nebo vejce.
Jinými slovy si nemyslím, že je namístě názor nekritických zastánců Béchámpa ve smyslu, že to vymyslel dokonale a Pasteur teorií vnějších zdrojů infekce "vše zkazil", to prostě není v souladu s fakty. Spíš by se možná tyto přístupy mohly doplňovat a při jejich kombinaci vést k pokroku.
Na okraj - Pasteur si získal největší slávu léčbou vztekliny, což jeho příklon k vnějším vlivům dost vysvětluje - tohle je totiž nemoc, kde je přenos obvykle jasný a úmrtnost bez léčby se blíží 100 procentům, takž hypotetickou "živnou půdu" má každý. To by asi směrem k "vnějším choroboplodným zárodkům" přivedlo skoro každého.