Asexuál může mít sex. Ale proč by to dělal?

Bývala doba – a není tomu až tak dávno – kdy dobře vychované panny omdlévaly při zaslechnutí slova koleno. Dobře vychovaní mladí muži – a nemuseli to být ani panicové – málem omdlévali hrůzou, pokud – pobledlí – vzpomněli na chvilky samohany. Pro nevinná dítka v onom čase byly připraveny jakési na první pohled mučící sestavy. Ty měly zabránit onanii. Dávno již tomu a nic se nezdá být vzdálenější.

Galerie: Pohnuté dějiny masturbace

Po několika (údajných) sexuálních revolucích se zdá, že nic lidského nám v dané sféře není cizí.

Ani dobrý sex není dobrý

Protikladem sexuality je asexualita. Zdaleka ne každý souhlasí s anglickým příslovím – sex je dobrý, když je dobrý, a když je špatný, tak je pořád ještě dobrý. Asexuální hnutí má dokonce svoji vlajku. Je tvořena černým, šedým, bílým a fialovým pruhem.

Heterosexuály přitahuje opačné pohlaví, homosexuály láká pohlaví stejné. Bisexuálové jsou co do přitažlivosti „pod obojí“. Nepohrdnou mužem ani ženou. Asexuálové sexuální puzení neprožívají. 

Tito lidé nejsou impotenty, mohou toužit po dítěti a rodině podobně jako každý jiný. Nejde tu o důsledek nábožensky motivovaného celibátu. Na první pohled jde o osoby frigidní. I to je velké zjednodušení. Frigidní člověk sexuálně žije. Chybí mu slastný prožitek související se zmíněnou aktivitou. Impotent mívá sexuální apetenci (chuť), „chce, ale nemůže“. Asexuál by bez problémů i mohl, ale proč by to dělal? Sex ho v lepším případě nebaví. Může mu být i docela protivný. Ilustraci nabízí již poněkud vousatý vtip. Lord v něm po svatební noci dí: „Madam, doufám, že jste otěhotněla, abych nemusel ony směšné pohyby vícekrát opakovat“. Nutno připustit, že onen lord se v rámci asexuálů choval k zachování rodu zodpovědně. Obdobná zodpovědnost nemusí být vždy pravidlem.

Když chybí sexuální touha…

Všeobecně uznávaná teorie vysvětlující vznik asexuality neexistuje. Profesor Stanislav Kratochvil, klasik zabývající se snad nejdůkladněji u nás psychologií sexuality, hovoří spíše než o asexualitě o utlumené, ztracené nebo chybějící sexuální touze. Tento termín lze najít i v mezinárodní klasifikaci nemocí. Výběr je v tomto směru značný. Volit lze mezi odporem k sexualitě, nedostatečným prožíváním sexuální slasti, anorgasmií – což je neschopnost dosáhnout orgasmu, byť možné jsou příjemné pocity při styku. Existuje i bolestivé prožívání pohlavního styku, u něhož nebyla zjištěna organická příčina, tzv. organická dyspareunie.

Nezájem o pohlavní styk doprovází jako jeden z příznaků různá onemocnění. Snad nejčastěji se projevuje u depresí.

Jak se to může stát? Různě. Někdy jde o stav vrozený. Jindy o reakce na nadmíru nevkusných sexuálních podnětů. V anamnéze je leckdy možno najít např. i strach z otěhotnění, ale i absolutizaci tzv. čisté, sentimentálně romantické lásky v její „neposkvrněné“ podobě. Obvykle jde o směs motivů a vlivů. Homosexuálové například nemají zájem o heterosexuální styk – pokud nemají jinou, konkrétní motivaci. Někteří – v obavě si přiznat vlastní sexuální orientaci – odmítají sexuální kontakty se stejným pohlavím… a druhé je neláká.

Sexuální kontrarevoluce

Sexuální kontrarevolucí jsou dnes relativně se rozvíjející „hnutí čistoty“. Zastánci tohoto přístupu odmítají sex trvale, a to i v manželství. Někteří z nich hovoří o „třetí cestě“ sexuální orientace. Tj. heterosexualita, homosexualita a asexualita. Zdá se, že to nemají v životě lehké. Trpce si například stěžují na nespravedlivý přístup okolí. Ten vynikne ve srovnání s homosexuály. Proč? Názory o tom, že homosexualitu je možno léčit jsou archaické a dávno překonané. S výjimkou spíše ideologických než medicínských výstředníků nikoho dnes vážně nenapadají.

Mimochodem český psychiatr Kurt Freund označil na sklonku padesátých let minulého století pokusy o léčbu homosexuality za„nejmarnější činností lékaře“. V rámci averzní terapie podával homosexuálům apomorfin a jiné látky vyvolávající nevolnost a zároveň jim exponoval obrázky s homosexuální tématikou. Zlí jazykové pak tvrdili, že homosexuály i nadále přitahovalo stejné pohlaví, ale zvraceli při spatření pana docenta Freunda. Homosexualita dnes již dávno není považována za nemoc. U asexuality je tomu dle řady odborníků naopak.

Někteří asexuálové jsou introverty, vystačí si sami. Jiní mají mnoho přátelských vztahů k oběma pohlavím. Chybí tu ale sexuální komponenta.

Masturbace výjimečná není, ale bez touhy po spojení s jiným člověkem. Po partnerském sexu netouží. Ne, že by se někdo pohledný nemohl asexuálovi líbit. Obličej i jiné části lidského těla jsou jím coby hezké nebo dokonce krásné vnímány asi tak jako nádherný obraz nebo hudební skladba. Jde řekněme o zážitek abstraktního krásna.

Šťastná to žena (muž)?

Ano i ne. Sex dotyčným nechybí. Pokud po nich není vyžadován a nesetkávají se s ním, cítí se šťastní. To je podstatný rozdíl od osob trpících běžnými sexuálními poruchami. Pro ty jsou jejich potíže obvykle velkým trápením. Vztahy v rámci tříprocentní asexuální menšiny mohou být velmi harmonické.

O sexu se někdy – mezi poučenými homo i heterosexuály – říká, že je to démon. Zde má démon utrum. Problém nastává, pokud padne kosa na kámen. Tj. sexuální apetit jednoho z dvojice narazí na asexualitu druhého. Vzájemné pochopení ke spokojenému životu obvykle nestačí.