Nejznámější lékař středověku měl rád víno, léčil opiem a nesnášel alchymisty

Informace o Avicennovi se dochovaly hlavně proto, že je s velkým nasazením sepisoval a nezapomněl ani na rozsáhlý životopis s mnoha dobrodružnými událostmi svého poměrně dramatického života. Co po sobě zanechal a jak ovlivnil dnešní medicínu?

Chlapec s fenomenální pamětí

V prvé řadě po sobě zanechal stovky spisů týkajících se mnoha zajímavých oblastí poznání, z nichž asi 40 se věnuje přímo lékařství. Avicenna (980–1037) se odmalička projevoval jako velmi nadaný chlapec s fenomenální pamětí, která mu umožnila zapamatovat si velké množství informací a učit se celé knihy nazpaměť. Ve svých deseti letech uměl nazpaměť celou knihu koránu. Zajímal se o geometrii, logiku, astronomii, právo, metafyziku, mystiku, alchymii, přírodní vědy, filozofii, teologii, poezii a sám studoval medicínu.

Přečtěte si také:

Paruky plné vší, mytí vlasů jednou měsíčně. Císařovna Sisi používala šampon z alpy a třiceti vajec

Pokud se pídil po odpovědích na své otázky, přicházely k němu dokonce i ve snech. Už v šestnácti letech byl uznávaným lékařem, v osmnácti letech léčil syna emíra, za což se mu dostalo mnoha poct a přístupu do emírovy rozsáhlé knihovny, kde mohl tento znamenitý perský lékař Ibn Síná dále studovat a vzdělávat se.

Další léta po opuštění vladařova dvora trávil na cestách a nevyhnul se mnoha dobrodružstvím. Vždy kolem sebe měl své následovníky a studenty, pro něž byla jeho učenost velmi vítaná. Na královském dvoře v Hamadánu se stal vezírem a léčil emíra, díky čemuž si vysloužil další pocty i záchranu před uvězněním a pronásledováním v pozdějších letech.

Po večerech popíjel víno

Mezitím začal hojně sepisovat různé spisy včetně vlastního životopisu. Psal o cestě lidské duše za svým sebezdokonalením a poznáním, které se podle něj rovná poznání Boha. Kromě léčení lidí, celoživotního samostudia, psaní svých textů i básní a modlení po večerech popíjel víno. Dle dochovaných záznamů se nebránil ani aktivnímu sexuálnímu životu.

Když tu a tam si přihnu, řeknou: Je nedospělý ještě! Kdybych pil celé noci, hned ztratím jméno v městě. Ach pít smí jenom mudřec, šáh a pobuda, nejsi-li z těch tří, ó příteli, pak pití se střez! říká jedna sloka jedné z jeho četných básní.

Přečtěte si také:

Karel IV. byl učebnicí ortopedických úrazů. Kvůli jednomu zůstal hrbatý, měl také předkus

Učebnice pro celé další generace lékařů

Mezi mnoha významnými spisy vyniká jediná, a sice Kánon lékařství, který napříč věky sloužil jako učebnice pro mnohé Avicennovy následovníky a studenty medicíny. Tato kniha se stala vrcholem lékařských znalostí a vědomostí raného středověku, hned po antických spisech Hippokrata a Galena. 

Kánon se tiskl a používal na všech světových univerzitách v pozdějších staletích. Obsahuje nejen popis nemocí a dostupných léčiv i léčivých rostlin, ale též medicínských znalostí a pokroků. Kniha je uspořádána velmi systematicky a obsahuje mnohé praktické příklady. Stejně jako další dílo Avicenny ji ve 12. století přeložil do latiny italský učenec Gerhard z Cremony, čímž ji zpřístupnil dalším učencům.

Paracelsus spálil na protest jeho knihu

Jedním z léků, které Avicenna propagoval, nebylo nic jiného než opium, které bylo dovezeno z Východu, získáváno především v Turecku a používalo se v Egyptě již před 2. tisíciletím před naším letopočtem. Právě Avicenna jej označil za nejsilnější ze všech omamných léků. Uznával léčivé rostliny a přírodní zdroje, proti alchymickým pokusům měl ale své výhrady. Poměrně tvrdě kritizoval alchymisty a jejich pokusy o transmutace.

Všecky záhady světa jsem uměl vysvětlit, od temna prachu země po zenit. Z pout myšlenek a klamů jsem se osvobodil, záhadu smrti však neumím rozuzlit, píše opět v jedné ze svých básní Avicenna. Nebo tvrdil, že „kdyby byly věci bez pohybu, ztratil by čas smysl“.

Možná kvůli negativním názorům na alchymii byl trnem v oku pozdějšího kolegy, lékaře, astrologa a alchymisty Paracelsa, který na protest proti klasické medicíně veřejně spálil Avicennův Kánon lékařství, který byl do tehdejší doby dokonalou biblí medicíny. Stalo se tak na den svatého Jana, 24. června roku 1527. Tímto činem si ale Paracelsus poštval proti sobě všechny lékaře, kteří Avicennu s úctou následovali. Avicenna se totiž stal vzorem poznání mnoha pozdějších učenců, lékařů a filozofů, kteří jej ve svém díle s oblibou citovali.