Běh do kopce aneb Jak jsme nedoběhli

Na běžecký kurz, který  pořádá společnost BOOTCAMPS, jsem se mimo jiné přihlásila z důvodu, že běhám zoufale pomalu. Díky tříměsíčnímu pravidelnému tréninku jsem sice natrénovala délku běhu, tedy vzdálenost, ale s rychlostí se zatím nestalo nic. Změnit to prý může výběh do kopců.

„Mám rád kopce. Je to výzva – být dole a vyběhnout nahoru. Sice jsem z toho vyčerpaný, ale zase si pořádně zamakám,“ říká osmatřicetiletý Petr, který má neukojitelnou potřebu běhat už víc jak deset let.

Kopce by měl do tréninku ovšem zařadit až zkušenější běžec, protože při stoupání (i kle­sání) více zapojujeme svaly, šlachy a klouby. Začátečník je ještě nemusí mít dostatečně připravené a tudíž by si mohl snadno ublížit.

Běžecká trenérka Veronika Brychcínová zařadila dlouhý výběh do kopců na minulou neděli – tedy tři měsíce od začátku běžeckého kurzu running bootcamp, kdy už by měly být naše svaly, šlachy a klouby připravené.

Nejhorší bylo snad hned to první stoupání. Na běh po rovině už jsem si zvykla, ale v kopci se začaly vracet dřívější výmluvy a hlavou mi zněly mé staré myšlenky: „Proč tu jsem? Běh je nuda!“ Pak jsem si vzpomněla na kamaráda Petra a vyběhla nahoru. Na kopcích je nejhezčí, že když vede cesta nahoru, musí zákonitě následovat cesta dolů. Takže si běžec odpočine.

Míle není kilometr

Podle plánu trati, kterou nám trenérka připravila, jsme měli běžet „pouze“ třináct kilometrů. Jenže zrada. Trať nebyla značená v kilometrech, ale v mílích! Takže nás vlastně čekal téměř půlmaraton a ještě k tomu po kopcích. „Poslední úsek je nepovinný. Kdo nebude moct, nepoběží,“ vrátila mi sílu a chuť do běhu Veronika Brychcínová. 

Další zradu nám ovšem připravilo počasí – v minulých dnech se výrazně oteplilo, takže jsme se museli místy brodit blátem. Běh tak vystřídala pomalejší chůze a věčné studování mapy také na výkonech nepřidávalo. Čtyři jsme se skláněli nad mapkou a přemýšleli, kdeže je pěšina, kterou se máme dostat zpátky. Možná už jsme ji minuli… možná nás měla ještě čekat. Tak jsme pokračovali dál.   

Dlouhé chvíle mezi stoupáním a klesáním jsme si krátili povídáním, a o čem jiném se mohou běžci bavit, než o maratonu. Nekončící polemiky o tom, zda běh prokládaný chůzí také znamená úspěch a dotyčný může po čtyřiceti dvou kilometrech říci, že „uběhl“ maraton. Nebo musí opravdu celou dobu klusat a pak je teprve za pašáka? „V časopise RUN otiskli fotografii nějakých maratonců, které přistihli při nastupování do autobusu během závodu. Redakce to považovala za šílenou ostudu,“ uzavřela diskusi spoluběžkyně Jana.

Kdyby tak někdo vyfotil nás…

Po dvou a půl hodinách indiánského běhu jsme oslovili kolemjedoucího cyklistu. „Vy se chcete vážně dostat ke Džbánu? Tak to musíte běžet pět kilometrů tudy a tam sednout na tramvaj.“ Jenže běžec přece nemůže přijet do cíle tramvají! Co by na to řekli v časopise RUN?

Tak jsme to zkusili jinudy, prodírali se křovím a zoufale hypnotizovali čas, aby se trochu zpomalil. Nezpomalil. Chuť zdolat trať, tu sílu jsme ještě měli, si odporoval s morálním problémem – u Džbánu na nás totiž čekala Veronika a my měli před sebou ještě minimálně hodinu běhu.

Na tramvaj už to bylo daleko, tak jsme se uchýlili k jinému řešení… Po patnácti minutách vyskákala u Džbánu z taxíku špinavá a zpocená čtveřice běžců. Ne, není to ostuda, nejsme jako ti vyfocení maratonci, pokud tedy na ně v cíli také někdo nečekal…‚ nebyla to lenost, ale OHLEDUPLNOST, na tom jsme se všichni shodli.

Máte nějaké zkušenosti s během do kopce? Myslíte si, že je ostuda přijet do cíle taxikem?  

Ilustrační foto: agentura SXC