Statuofilie patří mezi parafilie. Tj. takto postižení se sexuálně vzruší jen neobvyklými, ba často bizarními podněty. Ve zmíněném případě jsou afrodiziakem sochy a figuríny. Praotcem tohoto sexuálního svérázu byl bájný řecký sochař. Zamiloval se do jím samotným vytvořené sochy krásné ženy jménem Galatea. Chtěl s ní takříkajíc obcovat, leč socha – jak také jinak – zůstávala chladnou a kamennou. S takovou si nic moc neužijete. Umělec se modlil k Afrodíté, jež na bájném Olympu měla na starosti rezort lásky. Bylo mu vyhověno a jeho statuofilie došla – alespoň v onom příběhu – naplnění.
Sošný „Robertek“
Priápus byl synkem krásného Adónise, eventuálně, dle některých zlých jazyků připadal coby táta v úvahu i nejvyšší z bohů Zeus. I na Olympu platilo – jen matka je jistá. Tou byla Afrodíta.
Coby „taj. dův.“ sdělení občas i ve vysokých, ba božských kruzích problesklo, že se Afrodíta prý spustila s oslem a nezůstalo to bez následků. Anamnesticky poněkud problematický potomek Priápus měl oním ne zcela jednoznačně prokázaným prohřeškem mámy zkomplikovanou kariéru. Závistivci v kuloárech špitali, že sice nemá velké oslí uši, ale… však uvidíte sami.
Dotáhl to jen na nižšího boha. Ovšem jeho specializace byla záviděníhodná. Ochraňoval vinice a zahrady. Navíc byl též ochráncem tělesné lásky. Na výše zmíněných pozemcích lidé stavěli jeho sochy. Poznávacím znamením, zjevným na první pohled i dotek, byl odnímatelný a samostatně použitelný – velký penis. Sochy měly prý primárně sloužit jako strašáci k plašení ptáků. Když už ale na zahradě byly, bývaly využívány podobně jako – o pár tisíc let později – tzv. Robertek.
V Řecku a v Římě nebývalo prohřeškem, pokud panna vstupující do manželství již byla o panenskou blánu připravena. Za univerzálního, sociálně zcela přijatelného pachatele – chcete-li obětního beránka – býval označován Priápus. Onu sexuální aktivitu delegoval na svoji sochu s velkým a odnímatelným falusem. Velmi decentně jej na počátku minulého století oslavil kníže českých básníků a velký ctitel žen v dodnes svěží básni:
PRIAPUS
Jaroslav Vrchlický
Buď zdráv, ó pane, který hlídáš sady;
hle, ctnostný sonet nese ti má kniha
a mravokárný tak, že hned se sbíhá
tlum vrabců rozptýlený do porady;
tě oblétne a s křikem hlučné vády
ti sedne na nos, jenž se v listí míhá,
a právem, neb tvůj mrzký pohled stíhá
ne jejich krádeže, však ženské vnady.
Ty mžouráš po žen ňadrech, v parnu šátky
když odhazují ze svých hnědých šíjí;
a lýtka jich, když lezou po žebříku,
by třešně trhaly, tak v zrak tě bijí,
že nevidíš, jak na broskve plod sladký
se vos a střečků stádo slétlo v mžiku.
Erekce? Už zas…
V moderní medicíně je pak názvem priapismus označována trvalá erekce nevyvolaná erotickými podněty. Obdobou u žen může být klitorismus – srovnatelná erekce klitorisu. Není co závidět. Stav je velmi bolestivý. Navíc právě v souvislosti s bolestivou nepohodou si nic moc, přesněji vůbec nic v sexu neužijete.
Nadměrně vysoký přítok krve do penisu nebo naopak váznoucí odtok krve typický pro varianty choroby je záležitost nebezpečná. Coby první pomoc bývá doporučeno přikládání ledové tříště na patřičná místa. I tak je spěch za urologem nutný. Proti tomuto vážnému onemocnění je statuofilie spíše záležitost málem úsměvná. Neb, jak se říká, když nejde o život, nejde o nic.
Nesnesitelnou lehkost přitažlivosti mívají pro postižené nejen sochy, ale i figuríny. Občas i stromy.
Galerie: Nejpodivnější sexuální praktiky
Když se zavře obchoďák
Jsou popsány případy mučedníků této varianty lásky skrývajících se na WC obchodních domů až do zavírací hodiny. Pak je oddělení oděvů takříkajíc jejich. Nic neodcizí. Jen figuríny oděné do nabízeného tovaru obnaží. Raději se neptejte, co provádějí pak. Mimochodem v rámci tohoto činění jsou zřejmě bisexuály. Preferují figuríny ženské, ale podmínkou to není.
Méně riskantní a širší pole působnosti jim nabízejí lesy, ba i parky. Pod rouškou noci tam objímají stromy. Slovo objímat je sice pro jejich konání decentním označením, ale přesné není. Aktivitu lépe vystihuje slovní spojení tření se o něco… Aktivita v sobě neobsahuje prvky exhibicionismu. Netouží po tom, aby se ukazovali. Chtějí si jen užít po svém a v soukromí.
Jisté je, že postižení nikomu neubližují. Nebezpeční nebývají ani sochám, stromům či figurínám. Svým svérázným a občas neovladatelným chtíčem si ale dokáží způsobit velké nesnáze. Rozumnější než je šmahem odsuzovat bývá zamyslet se nad výrokem připisovaným několika autorům. Zní: „Ze všech sexuálních zvláštností je nejpodivnější ctnost.“
ČLÁNKY DO MAILU