Při sledování zpravodajství v televizi nebo v novinách rychle nabudeme dojmu, že svět je plný zla a s lidstvem se to řítí z kopce. Domácí zprávy o odhalených korupcích a kriminálních činech se střídají s výbuchy pumových atentátů na Blízkém východě a ozbrojenými konflikty v tom či onom koutě světa.
V pondělí postřílel „šílený vrah“ v Bratislavě sedm lidí, dalších patnáct včetně jednoho policisty postřelil a masakr ukončil sebevraždou. Snadno nás pak napadne, že lidé jsou stále horší a Bůh ani nemůže být, protože by se na to nemohl dívat. Je to opravdu tak kritické? Dovoluji si tvrdit, že zla a „zlých lidí“ je ve světě podstatně méně, než si představujeme.
Zkreslený obraz světa
Bratislava: Motivem prý byla msta. A zbytek amok…
V prvé řadě nelze realitu toho, co se ve světě skutečně děje, zaměňovat s mediálním obrazem, který se k nám dostává. Dojde-li u nás k brutální vraždě, hned se to všichni dozvíme. V minulých dobách se informace tak rychle nešířily, vraždilo se ale neméně. Díky okamžitému mediálnímu zpracování nabýváme dojmu kvetoucí zločinnosti, která ale u nás může být fakticky mnohem nižší než v jiných státech nebo v jiných dobách.
Jak to dopadá, když se mravní úroveň společnosti vyvozuje výlučně z mediálního obrazu, nám nejlépe ilustrují lidé žijící v muslimské části světa, kteří znají naši kulturu jen ze sledování západních filmů plných násilí, manželské nevěry a nemravností. Dojdou k závěru (a náboženská propaganda radikálů toho využívá), že západní společnost musí být skrz naskrz prohnilá. Pokud k nám tito muslimové někdy zavítají, bývají překvapeni spoustou normálních a slušných lidí.
Rozhlédněme se po svém okolí a přiznejme upřímně – můžeme opravdu o někom říct „toto je zlý člověk“? Samozřejmě existují násilníci, zločinci. Spousta z nich vedla dlouhou dobu před svým činem zcela slušný, konvenční život. Násilný čin se pro ně stal erupci nahromaděné agresivity, pro kterou po dlouhou dobu nenalézali přijatelnější ventil. Samotná agresivita, byť nezvládnutá, ale neznamená totéž, co být zlý.
Čtěte téma: O lidech, kteří milují válku
Nejeden dozorce koncentračního tábora nebo velitel popravčí čety byl v mírových časech svědomitým úředníkem a vzorným otcem rodiny. Změnila je válka? Změnila by i vás?
Sérioví vrazi
Vzpomínám na jedno školení pro budoucí pečovatele, které jsem absolvoval v Severním Irsku. Školitel nám vysvětloval, že máme být připraveni na to, že klienti se budou chovat agresivně, což ale neznamená, že jsou zlí. Jsou pouze frustrovaní.
Zrozen k zabíjení?
Školitel ale podotknul, že se jednou setkal s opravdu zlým člověkem. Byl jím Harold Shipman, největší britský sériový vrah, doktor, který zabíjel své pacienty. Když mu náš přednášející zajišťoval péči ve vězení, zločinec jej požádal o tišící léky, a když je nedostal, sliboval mu pomstu: „Dostanu tě!“
Knihy o sériových vrazích vysvětlují motivy vraždění různě. Jistá psycholožka, která se pachateli setkávala řadu let, neobjevila žádný zvláštní faktor, který by jejich vražedné chování spouštěl. Dospěla k názoru, že se jedná o genetickou anomálii. Vraždění se v určitém okamžiku proměnilo v jakousi vášeň, které nemohli odolat, z vrahů se stali svého druhu narkomani. Někteří z nich si i sami oddechli, když se ocitli za mřížemi. V knize o Shipmanově životě autor spekuluje nad motivy vraha. Sledovat proces umírání v doktorovi údajně vyvolávalo jakési uklidňující pocity; umírající lidé totiž vyzařují zvláštní klid. Vraždící lékař se měl stát závislým na těchto pocitech, podobně jako byl závislý na návykových lécích.
V každém případě, ani při četbě životopisů těch nejhorších hrdlořezů nenajdeme jediného, který by se sám a dobrovolně rozhodl: „Stanu se zlým.“
Čtěte téma: Křik z vedlejšího bytu – kdy zavolat policii?
Od sousedů slyšíte křik a pláč. Možná i volání o pomoc. Manželská hádka po italsku, nebo se sousedé vraždí? Vyhodnotit situaci není lehké, správné rozhodnutí ale může zachránit život.
Zlo jako absence dobra
Z pohledu filozofie není zlo něčím, co existuje samo o sobě, není ani protikladem dobra. („Zlo není podstatou, neboť kdyby bylo podstatou, bylo by dobré.“ Augustin) Již scholastické myšlení rozpoznalo zlo jako nedostatek povinného dobra. Ani se nikdo nedopouští zla pro zlo samotné, i ten největší zločinec svým jednáním sleduje nějaký druh dobra. Špatné jednání znamená volit nižší dobro oproti dobru vyššímu (u krádeže je to např. vlastní obohacení na úkor spravedlivého prospěchu zákonného vlastníka).
Z tohoto úhlu pohledu lze i v tom nejdestruktivnějším jednání vysledovat nějaký dobrý záměr. Třebas je tento úmysl jakkoliv sobecký, bludný, zmatený, byť je výplodem chorého nebo vymytého mozku, přesto člověk svou nejvnitřnější podstatou směřuje k dobru, byť volí jen jeho nízkou verzi.
Masoví vrazi jako výsledek testování myšlenek
Připouštíme, že zvířata nečiní zlo, a pokud zabíjejí, dělají to proto, aby se najedla.
Člověk ale není živ jen chlebem. Naší potravou jsou také myšlenky. Mozek je jako žernov, který ke své činnosti potřebuje zrno idejí, jinak mele naprázdno a skřípe. Jako je přirozeným údělem zvířete stavět si obydlí, lovit a požírat jiné tvory, přirozeností člověka rozumného je zabývat se svými myšlenkami, hrát si s nimi, následovat je, dávat jim hmotnou podobu… a občas pro ně zabíjet.
Ideje se promítají navenek do reality fyzického světa a testují se v podobě událostí. „Jaké by to bylo, kdybychom uvedli do praxe nádhernou myšlenku komunismu nebo ušlechtilou ideu nacionálního socialismu?“ ptali se svého času nezkušení vyznavači nových myšlenek. Kdyby lidstvo dokázalo podobné ideje vyřešit v čistě mentální rovině, nemuseli bychom poznat hrůzy, které dokážou způsobit. Ale takový výlučně akademický způsob poznávání nám není vlastní. Jsme lidé z masa a kostí a nežijeme v žádné čistě duchovní dimenzi. Fascinováni materiálními jevy ale snadno zapomínáme na jejich příčinu a neuvědomujeme si, že i ten nejstupidnější diktátor a masový vrah reprezentuje dosah určité ideje majíc za zády metafyzického filozofa. Např. Stalin měl za sebou Marxe, a ten zase Hegela.
Ani masoví vrazi a jejich přisluhovači nečinili svá zvěrstva samoúčelně a bez jistého dobrého úmyslu. Jak kdysi poznamenal Karel Čapek, i Attila, hunský král, chtěl mír, ale „ten hunský“. Při svém úsilí dosáhnout toho, co považovali za správné, jaksi zapomínali na správnost metody a na to, že účelem prostředky neposvětí.
Čtěte téma: Kdy je psychiatrická péče chorá
Psychiatr prof. Cyril Höschl říká, že média se o jeho obor zajímají výhradně v okamžicích, kdy bývalý psychiatrický pacient umlátí babičku. Dodává, že případy, kdy někoho umlátil bývalý stomatologický či chirurgický pacient, pecku na titulní stranu nezajistí.
Víra v dobro
Víra v dobro druhého člověka má zásadní důležitost pro klid naší mysli. Vytváří náš pozitivní postoj ke světu, je nezbytná pro budování mezilidských vztahů. Díky ní se na světě můžeme aspoň trochu cítit jako doma.
Někdy je ale opravdu těžké věřit, že člověk je přirozeně dobrý. Pak nám alespoň zbývá věřit v jeho dobrý úmysl, v jeho základní směřování k dobru. Vědomí, že lidi to v jádru myslí dobře, je pro nás natolik přínosné, že ho nezastíní ani známá skutečnost, že nám ony dobré úmysly mnohdy dláždí cestu do pekel.
ČLÁNKY DO MAILU