Mistrem v tomto směru byl pan X., jenž si ze skříně v ložnici upravil jakousi pozorovatelnu. Ukryt v ní sledoval manželku i jejího náhodného milence, přičemž onanoval. Den, dva pohlavní abstinenci vydržel. Třetí den začal být mrzutý. Týden bez radosti již byl krutý. Zintenzivnil tudíž nátlak na ženu. Ta se snažila naznačené tempo sdílet. Leč všeho moc škodí. Navíc – jak rezignovaně povzdechla – „nejsou lidi“.
Kandaul, všech kandaulistů zvrhlý král
Pánova svéráznost je odborně nazývána kandaulismem.
Kandaulismus
- Sexuální praktika nebo fantazie, ve které muž např. ukazuje svoji partnerku nebo její obrázky jiným lidem pro jejich voyeurské potěšení.
- Kandaulistický muž vítá nevěru své partnerky a někdy ji i vyžaduje. Velmi rád sdílí svoji partnerku s cizím mužem, s oblibou se dívá na jejich soulož.
Za jméno vděčí starověkému králi Kandaulovi žijícímu takřka před třemi tisíci lety. Měl velmi důvěrný vztah k svému služebníkovi a posléze osobnímu strážci a příteli jménem Gýgés. Rád se mu chlubil krásou své ženy. Posléze mu nabídl, aby se skryl v ložnici a pozoroval královnu nahou. Dáma „čichala člověčinu“ a služebníka odhalila. Její ctnost neznala kompromisy. Takto nikdy víc a za trest si mohl dotyčný vybrat – sebevraždu, nebo vraždu krále. Gýgés šéfa ve spánku zabil dýkou, již mu podala panovníkova manželka. Poté zaujal jeho místo jak v loži, tak i v panování.
Pochopení svérázu kandaulismu zřejmě spíše přispěje modernější pojetí příběhu. Vychází z opusu André Gida napsaného roku 1901. Dílo se znovu objevilo zhruba po stovce let – premiéra se konala v Hamburku. Slávu opeře přinesl festival v Salcburku.
Přinejmenším neurotický, možná i psychopatický král z rozmaru přijme mezi své přátele chudého rybáře. Rozhodne se, že mu za pomoci čarovného prstenu, činícího člověka neviditelným, předvede a posléze i poskytne svou manželku. Když to praskne, rybář Gýgés na přání královny krále zabíjí a ujme se panování i manželských radostí.
Na scéně ovšem leží po celou dobu mrtvola rybářovy nevěrné a zneuctěné manželky. Gýgés vraždí krále „jako přítele“ v současném objetí s ním a s královnou. Vše se děje formou jakési podivné dohody. O sexuální zvrácenosti, morbidnosti i bizarnosti složení královy podivné pánské „družiny“, v níž se Gýgés uplatnil, platí verš jiného klasika: „Fuj, fuj, to je důvěrné sdělení, fuj, fuj, to nepublikuj!“
Je tu posun od verze, podle níž je tím, kdo za vším stojí, právě Gýgés. Toho trápí nevěra vlastní ženy, kterou smyl krví, tj. vraždou. Král o jeho činu ví. Opájí se mocí nejen nad manželkou, ale i nad sluhou. Po celou dobu se nelze zbavit dojmu, že Gýgés je ve skutečnosti od počátku pouze manipulován, využíván k pobavení a ponižován. Nakonec je opět dohnán k vraždě. Prapodivné – uskutečněné v objetí jak s královnou, tak i králem. Viníky i obětí situace jsou všichni. Vražda naznačuje maximální míru ponížení manžela. U něj jsou naznačeny masochistické sklony.
Nevěra vlastní ženy přináší uspokojení a vzrušení
Výlučný kandaulista se necítí ponížen. Právě naopak – nevěra ženy mu přináší uspokojení a vzrušení. To nemá daleko k lehce bizarní úvaze o kandaulismu jako jakési generální prevenci nevěry. Ta jednak není „zakázané ovoce“, právě naopak. Navíc odpadají její nepěkné souvislosti – lži, podvod, manipulace s legálním protějškem.
Moderní sexuologie je tolerantní. Když se na tom s partnerem či partnerkou shodnete a neriskujete život, můžete si dopřát – co hrdlo či jiné otvory ráčí. Ani v těchto souvislostech nebývá kandaulismus doporučován jako akt hodný obdivu a následování.
Rozšířený názor na kandaulismus souzní s názvem knihy, kde byl tento svéráz poprvé v 19. století definován. Jmenovala se Psychopathia sexualis a autorem byl Richard von Krafft-Ebing.
Slast ponížení
Chování kandaulisty se může pohybovat na kontinuu – na jedné straně „komu vášeň v duši hárá, tomu není pomoci“ a na straně druhé až sadistické touhy ponížit.
Ojediněle, ale přece jen jsem se setkal i s kaudalisty – kutilskými sebeléčiteli. Zřejmě inspirováni alkoholickým mottem „čím jsi se zkazil, tím se i naprav“, takto se pokoušejí léčit žárlivost.
Další variantou je přístup „důvěřuj, ale prověřuj“. Přihlížející – často přísedící, občas příležící – chce mít jistotu, že partnerce jde výhradně o sex. Že s milencem oba proti legálovi nekují pikle. Na to si dohlédne a občas onanií dokonce spojí užitečné s příjemným.
Něco jiného je zvýšení sexuálního apetitu u některých z těch, kdož zjistili nevěru protějšku; stav může nastat jak u mužů, tak i u žen. Jde o hormonální doping mj. podnícený i obavami ze ztráty nevěrníka. Bývá i připomínkou toho, že doma nemáme „vyhořené palivo“.
Tvrdou formou kandaulismu je paroháčství – častěji se užívá anglický výraz cuckold. Jde o masochistickou praktiku zdůrazňující ponížení. Paroháč – muž nebo žena – se vzrušuje tím, že mu protějšek odmítá sexuální uspokojení. To dopřává jiným. Eventuální masturbaci paroháče zarazí před vyvrcholením. „Paroháčky“ si partnerem nechají přikázat „s kým, za jakých okolností a jak“ – rozumí se v sexu. Poslouchají na slovo.
Mnoholáska
Vzdáleným příbuzným výše popsaných zvláštností je rádoby moderní styl zvaný polyamory (polyamorie). Tj. neskrývané prožívání různých citových a partnerských vztahů. Sex tu může být důležitý, ale není nejpodstatnější. I „zmnožené amory“ mohou samozřejmě škodit zdraví, byť mezi realizátory onoho stylu patří i nejmenovaný emeritní předseda české lékařské komory, ministr zdravotnictví a známý poctivec … muž, jenž nikdy nelže.
Přístup vychází z faktu, že pro nikoho neexistuje jen jeden osudový partner. Nejde o nic nového. Zakladatel brněnské sociologické školy I. A. Bláha ve třicátých letech minulého století tvrdil, že v rámci celosvětové populace jsou tisíce lidí, s nimiž bychom mohli spokojeně partnersky žít. Vědec ovšem nenabádal, abychom to zkoušeli.
Polyamor tvrdí: Člověk není monogamní… a tak proč si dělat násilí a předstírat druhým a někdy i sobě něco, co není. Pod rouškou něčeho moderního se zde oživuje dávný model volné lásky. A. M. Kollontajová ve stále svěžím dílku Cestu okřídlenému erosu, v češtině vydaném roku 1925 v edici Socialistické epištoly (Kniha Praha), podřizuje lásku povinnostem ke kolektivu. Optimisticky předpokládá, že „spolu s vítězstvím komunistických principů v oboru politiky a ekonomie musí se dokonat revoluce i v citech a ve stavbě duše pracujícího lidstva“. Jasná zpráva: „Pryč s hnusným principem vlastnictví. Budoucnost sexu patří kolektivnímu soudružství.“
Jak to tehdy skončilo s revolucí v posteli i s tou Velkou říjnovou, je známo. Lépe nedopadly ani komunity hippies. Zbyla po nich jen pachuť soudních sporů.
Inu být sexuálním revolucionářem je pro mnohé lákavé… ale ty konce.
ČLÁNKY DO MAILU