Buď uhyne mikrob, zemře člověk, nebo mikrobi a imunitní systém dosáhnou příměří

Mikrokosmos a makrokosmos

Ačkoliv si člověk sám o sobě může myslet, že je pánem tvorstva, inteligentní, majestátní a jedinečný, a že každý jeho nepřítel musí být logicky jenom někdo mnohem větší a viditelnější, než je on sám, opak je pravdou. Našimi největšími nepřáteli jsou neviditelné mikroorganismy, které žijí všude kolem nás a v nás a které se podílejí na přirozeném koloběhu života a smrti.

Náš svět tvoří něco většího, co nás přesahuje, ale také život v každé samostatné buňce našeho těla, v každém mikroorganismu, který v našem těle žije. A k tomu, abychom si uchovali své zdraví a život a mikroorganismy na nás hned od počátku neparazitovaly, nám slouží imunitní systém.

Jeho úkolem je zajistit a zpacifikovat nevítané návštěvníky včas. Bakterie a viry potřebují ke svému životu v našem těle dokonalé podmínky. K překonání naší obrany pak používají různé způsoby, například dělení. Jejich cílem není nás zabít, ale přežít. Proto se množí dál a dál, hledají nové hostitele, šíří se do prostředí mezi další nové pacienty.

Proč hned nepoznáme, že jsme nemocní?

Nemáme takovou vnímavost vůči vlastnímu tělu, bohužel, abychom okamžitě rozpoznali, že jsme nemocní. Pod vlivem nevhodné stravy a mnoha léků či látek ztrácíme svou přirozenou citlivost. Náš imunitní systém funguje tak, že nežádoucí mikroorganismy, které nás napadly, rozezná okamžitě, někam si je zařadí, navrhne způsob obrany, a hlavně si je také zapamatuje. Už staří učenci se například zabývali myšlenkou, že přicházející nemoc lze rozpoznat z našich snů.

„Pronikající mikrob si uvědomíme pouze tehdy, když následující interakce mezi mikrobem a imunitním systémem dá vzniknout příznakům infekčního onemocnění,“ píše Robert Pollack v knize Chybějící okamžik. Pokud tedy nepřijdou klasické příznaky, jako jsou únava, bolest hlavy, pocení, zvýšená teplota či horečka, kýchání, smrkání, bolest v krku nebo kašel, nevíme, že jsme nemocní. A pokud si to myslíme a žádné příznaky nemáme, jsme jednoduše považováni za hypochondry.

Jak je to s viry?

Víme, že viry jsou velice zákeřné. Dokonce mnohem zákeřnější než bakterie. Viry jsou nejmenší a nejjednodušší organismy, které však vynikají svou proradností a útočnou silou. Pokud si virus najde cestu do nějaké naší buňky, začne se množit a touží po tom nakazit další tělo:

„V několika týdnech chřipkové infekce se například uvnitř buněk vystýlajících průduškové trubice a nosní dutiny narodí stovky generací a miliardy virů. Všechny virové částice (až na několik) ale zemřou uvnitř těla, anebo jsou vykýchnuté do nehostinného kapesníku, kde jsou vysušené k smrti. Ale jakmile se jeden jediný virus dostane před svou smrtí z jedné buňky oběti do jiné lidské buňky, populace viru přežije a přetrvá v čase,“ vysvětluje biolog Pollack.

V těchto případech vždy záleží na tom, jak s viry náš imunitní systém naloží. To vše je ale velice ovlivněno naším chováním, což je fakt, který autor neopomíná zdůraznit. „Každá infekce může vést pouze k jednomu ze tří výsledků: buď uhyne mikrob, zemře člověk, anebo mikrobi a imunitní systém dosáhnou příměří.“

Mikrobi se adaptují a mění své zvyky podle nás

Vyhráno není nikdy, protože všechno se neustále mění a vše plyne, jak by řekl filozof Herakleitos z Efesu. Viry a bakterie mutují a zkušený imunitní systém na různé změny umí velmi flexibilně reagovat. Všechno také souvisí se změnami v lidském chování, uvádí Robert Pollack.

„Cestování například posunuje rovnováhu ve prospěch nových mikrobů tím, že dostávají novou šanci najít cestu do těla s nezkušeným imunitním systémem. Každý nový způsob cestování po planetě, který vymyslíme, nás činí zranitelnější k nepředvídaným chorobám.“

Biolog píše, že když před sedmi sty lety přišel do Evropy mor, zahubil třetinu populace a cestoval z Asie rychlostí kolem pěti kilometrů za den. Když před pěti staletími přinesli Evropané do Nového světa spalničky a neštovice, trvala jim cesta lodí asi rok. Cholera se pak dostala z Asie do Peru za několik týdnů a ebola do Afriky za několik hodin v náhodně infikované opici. O koronaviru se autor nezmiňuje, protože tuto knihu napsal koncem 90. let 20. století. Všichni ale dnes již dobře chápeme, co měl na mysli…

Jak se bránit proti mikrobům. Pomůže očkování?

Jedním ze způsobů boje s mikroby je očkování. Vakcinace vznikla již před pár stovkami let jako možnost boje s kravskými neštovicemi. Pravé neštovice kdysi patřily mezi smrtelné nemoci a ti, kdo přežili, vyvázli s pouhými nevzhlednými jizvami na kůži. Očkované (neboli variolizované) děti měly sice velký pupínek v místě očkování, zato u nich neštovice probíhaly s výrazně mírnějším průběhem a byly imunní proti další infekci. „Někdy variolizace dítě jednoduše zabila. Častěji se variolizovanému dítěti po zotavení z nemoci dařilo dobře, ale určitou dobu bylo dostatečně infekční, aby za sebou táhlo mrak smrtící infekce,“ zmiňuje Pollack.

Vynálezcem vakcíny (la vache = kráva) proti kravským neštovicím byl britský lékař William (Edward) Jenner (1749–1823), který svůj pokus provedl na konci 18. století. Virus kravských neštovic se totiž rozšířil z krav na člověka kvůli tomu, že lidé začali farmařit a využívat kravské mléko a maso. Zajímavé také bylo, že přímo farmáři a dojičky často z nemoci vyvázli bez potíží, protože zřejmě díky dřívějšímu kontaktu s kravskými neštovicemi byli již vůči nákaze imunní. Jenner zkoušel porazit nemoc poněkud neetickým způsobem na svých vlastních dětech, kterým chtěl zajistit kontakt s neštovičnými vředy, aby tak byly stejně jako farmáři a dojičky vůči smrtelné nemoci imunní. Proto dětem vškrabal tekutinu z infikovaných kravských vemen pod kůži. A tento způsob očkování překvapivě zafungoval…

Postup vakcinace proti pravým neštovicím samozřejmě měl ještě svůj dlouhý a složitý průběh, ale například ještě v roce 1967 zemřelo na tyto neštovice asi milion lidí na celém světě, kdežto v roce 1980 už nebylo zaznamenáno ani jedno onemocnění pravými neštovicemi. Posledním člověkem, který na neštovice skonal, byl technik, který se nakazil v anglické laboratoři. Stalo se to v roce 1978 a ředitel této laboratoře spáchal z pocitu viny sebevraždu.

Zbraň číslo dvě: antibiotika?

Kromě očkování se můžeme bránit tak, že nasadíme antibiotika. Ta však likvidují pouze bakterie, nikoli viry. To je fakt, který by měly znát už děti na základní škole. Alarmující ale může být nadměrné předepisování antibiotik na banální infekce a nárůst rezistence. Robert Pollack se k antibiotické léčbě vyjadřuje takto:

„Problém antibiotické protistrategie spočívá v tom, že reaguje na strach z mikrobů pronikajících do jinak naprosto zachovalého těla daleko efektivněji, než by odpovídalo skutečnému ohrožení představovanému mikroby.“ Ohrožení mikrobiálními onemocněními pak podle něj nespočívá v tom, že způsobují ztrátu tělesné čistoty, ale v tom, že rozruší dříve nastavenou rovnováhu mezi imunitním systémem a ostatními mikroby, se kterými byla již tato rovnováha vytvořena:

„Nevědomý strach z invaze soustředí odpradávna vědu na zničení i té poslední pronikající částice způsobující onemocnění. Opravdoví mikrobi ale budou schopni odpovědět jako vždycky – vytvářením nových kmenů žijících docela spokojeně v přítomnosti jakéhokoliv léku, který proti nim nasadíme. Odolnost vůči antibiotikům není jenom chybou v počáteční strategii totální války proti útočníkům. Ukazuje se, že tato strategie je založená na svéhlavém nepochopení (popření) dat.“

Máme šanci zvítězit v biologické válce?

Jak se zdá, vzájemný boj organismů o to, kdo s koho, je věčný. Na závěr ještě dva citáty z kapitoly Strach z invaze knihy Chybějící okamžik (Mladá fronta, 2003) Roberta Pollacka.

„… Toto je opravdová biologická válka, ve které léky námi lidmi nově připravené budou překonány bakteriálními mutacemi jenom proto, aby v této vrtkavé bitvě došlo k výměně lidských léků a bakteriálních mutací. Dny mýdla a horké vody v boji s bakteriemi jsou dávno pryč (i když mýdlo a horká voda jsou užitečné i dnes), nyní přichází doba zázračných léků a univerzálních vakcín…“
Daniel Koshland, biochemik, dlouholetý redaktor časopisu Science

„Samolibě věříme, že příroda je laskavá; namyšleně trváme na tom, že máme prostředky, jak se z této soutěže vydělit. Ale našimi hlavními soupeři o nadvládu jsou mikrobi: viry, bakterie a paraziti. Oni zůstávají nekonečnou hrozbou našeho přežití. Můžeme dál sdílet naši planetu společně s našimi parazity v evoluční rovnováze, když jim budeme projevovat úctu, ale zároveň od nich získáme určitou ochranu proti jejich agresi.“
Joshua Lederberg, molekulární biolog, laureát Nobelovy ceny