Alarmisté a mravokárci straší pořád něčím: tu nás má zničit globální oteplování nebo přicházející doba ledová, tu vyčerpání zdrojů, vyhrožují nám znečištěním, pandemiemi, masovým vymíráním či apokalypsou jako trestem za hříšný život. Svět přesto kupodivu trvá dál, i když jeho kolaps je předvídán ob den. Občas se ale zřejmě vyskytnou i skutečné problémy. Zatímco třeba ropa nedochází, zásoby mořských ryb se, jak se zdá, opravdu tenčí.
Hlavní příčina je pochopitelně ekonomická, celý princip je znám pod označením „tragedie obecní pastviny“. Mezinárodní vody nikomu nepatří, takže pokud oceán nevyloví A, učiní tak B, a logicky nastupuje chování „urvi, co můžeš“. U takového rybníka obdobné problémy nenastávají, jasně definovaný vlastník má zájem na tom, aby ryby mohl těžit i za pár let.
Omega-3 jsou dobrý kšeft
Nicméně k masivnímu vylovování oceánů by ani tak nemuselo docházet, kdyby na druhé straně neexistovala masivní poptávka po mořských rybách ze strany spotřebitelů. Ta je dána jednak tím, že nám ryby chutnají, navíc jsme bombardováni tvrzeními o příznivém zdravotním účinku jejich konzumace. Nejčastěji se v této situaci zmiňují omega-3 mastné kyseliny. Jedná se o typ nenasycených mastných kyselin, u nichž se předpokládá, že snižují úmrtí na kardiovaskulární choroby, způsobují pokles koncentrace cholesterolu v krvi a škodlivých lipidů, vyznačují se antioxidačními účinky, příznivě upravují některé formy diabetu, mají dokonce zlepšovat kognitivní funkce (paměť) atd. Také jste museli jako děti polykat po lžičkách rybí tuk?
Otázkou zůstává, zda se nejedná trochu o blud. Některé nové analýzy vedou k závěru, že příznivý účinek omega-3 mastných kyselin není zdaleka dobře prokázaný (studie Penn State College of Medicine), u mužů navíc zvyšují riziko rakoviny prostaty, u žen možná prsu (nedávná studie Fred Hutchinson Cancer Research Center, viz také Jama.jamanetwork.com, česky Osel.cz: Omega-3 zvyšují riziko rakoviny prostaty, Omega-3 srdci v relaxaci nepomáhají). Ať tak nebo tak, kolem příslušných výživových doplňků a léků existuje obrovský byznys, a i kdyby nakonec přesvědčení o univerzální prospěšnosti omega-3 mastných kyselin padlo, bude to ještě nějakou dobu trvat. Do té doby budou populace mořských ryb stále vystaveny tlaku.
Za vším hledej řasy
Rovnice omega-3 kyseliny = mořské ryby neplatí beze zbytku. Část omega-3 kyselin si lidský organismus dokáže vytvářet sám z jiných mastných kyselin obsažených v rostlinných olejích (včetně některých margarínů) či ořeších. Zde má ještě smysl rozlišovat mastné kyseliny typu omega-3 a omega-6, ale to už by nás zavedlo do přílišných technických detailů. Pomiňme i vztah těchto metabolismů s mateřstvím – omega-3 mastné kyseliny se dávají do souvislosti s vývojem mozku dítěte, to je dostává v mateřském mléce, ženám pak mohou tyto látky v důsledku toho chybět.
Nejznámější omega-3 mastné kyseliny EPA (kyselina eikosapentaenová) a DHA (kyselina dokosahexaenová) dokáží každopádně ve větším syntetizovat hlavně řasy, ty jsou kýmsi zkonzumovány – a tak dále. V potravním řetězci se následně množství DHA koncentruje, takže dravé mořské ryby jsou v tomto ohledu pro člověka skutečně zdravější (alespoň pokud pomineme kritiku výše a přidržíme se standardního pohledu).
Pochopitelně jíst velké a dravé ryby typu tuňáka, lososa, makrely či sledě (velkou koncentraci mají ještě tresčí játra) tlak na rybí populace ještě zvyšuje – pokud třeba dravé ryby pěstujete na farmách, spotřebuje se na jejich výživu velké kvantum jiných ryb, ať už přímo živých, nebo zpracovaných na krmivo v podobě rybí moučky a oleje. Dravé ryby se nějak musí živit pochopitelně i ve volném oceánu.
Přečtěte si: Pangas je sladkovodní ryba ze znečištěné řeky
„Rybí tuk“ ze lničky seté
Jen izolovaného rybího tuku se dnes každý rok vyrábí asi milion tun; část z toho jde na výživové apod. doplňky, část do rybích farem. Doporučený příjem omega-3 mastných kyselin podle Světové zdravotnické organizace WHO prostě mořské ekosystémy nestačí uspokojit, a to ani za současného stavu (před ještě větším vylovením). Poptávka ještě roste tím, jak se zvyšuje kupní síla obyvatel dříve rozvojových zemí.
Johnathan Napier a jeho kolegové z centra Rothamsted Research v britském Harpendenu proto nyní přišli s nápadem získávat omega-3 kyseliny z rostlin (Newscientist.com).
Uvažovali, že nejjednodušší by bylo, aby se produkovaly rovnou jako součást rostlinných olejů. Namísto použití samotných řas proto vzali sedm jejich genů zodpovědných za syntézu těchto látek a vložili je do genomu brukvovité rostliny lničky seté (Camelina sativa). Ta se již jako zdroj potravinářského i technického oleje používá (i když pro potravinářské účely se olej musí upravovat a v ČR po něm není příliš velká poptávka; vlastnostmi se má blížit nejspíše lněnému oleji). K dalším výhodám lničky patří krátká vegetační doba, a z toho vyplývající ekonomická efektivita – lnička dozraje za 3,5 měsíce, v našich zeměpisných šířkách se stihne vypěstovat např. po sklizni raných brambor.
Podle článku publikovaném v časopisu Plant Journal (Onlinelibrary.wiley.com) obsahuje olej z geneticky modifikované lničky asi 12 % EPA a 14 % DHA, čímž se blíží složení tuku dravých mořských ryb. Johnathan Napier předpokládá, že na trhu by se tento olej mohl objevit do 10 let. Vzhledem k GMO-fóbii a legislativním překážkám je však otázkou, jaký bude osud celé technologie v zemích EU, zda se např. místní zemědělství bude moci podílet na eventuálním boomu. Třeba by šlo „rybí tuk“ produkovat nejen pomocí lničky, ale i prostřednictvím dnes kontroverzní řepky.
Protože tuňák či losos nám také chutnají, lničkový olej nemusí konzumovat jen přímo lidé, ale i ryby na rybích farmách. Tedy pokud se mezitím přirozeně nezmění celkový pohled na prospěšnost omega-3 mastných kyselin a s tím i fungování „rybího průmyslu“.
Čtěte dále: Prolhaná věda nelže
ČLÁNKY DO MAILU