Provokatéři nás aktivují

Když se řekne provokatér, nemusí to být jen člověk. Provokatéři se vyskytují i v přírodě. Bez nich by to prostě nešlo. Třeba taková bakterie, když napadne náš organismus. Nutí nás vyvíjet stále dokonalejší obranné protireakce. Učí naše tělo bdělosti vůči všemožným potenciálním nebezpečím. Zkrátka tlačí nás k boji, neboť život je boj. Mikrobi – provokatéři vší silou testují naše slabá místa a bezděky nás tím posilují. Neboť „Co tě nezabije, to tě posílí“.

1. fáze provokatéra: dítě

Podobně neocenitelné služby, jaké poskytují bakterie našemu organismu, nabízejí lidské společnosti určité typy jedinců. Jejich přínos ani nedokážeme ocenit. Tito lidé systematicky připravují naši mysl na jinak nepředstavitelné životní alternativy, neustále testují odolnost naší nervové soustavy, a především zkoušejí naši trpělivost.

Provokace jako téma: Damien Hirst, …

Pokud jsou malí, říká se jim obvykle děti. Jsou-li dospělí, říkejme jim – provokatéři. Mladý provokatér se někdy nesprávně zaměňuje s jiným typem – recesistou. Obojí je třeba rozlišovat. Ačkoliv se jimi prováděné kousky mohou podobat, prozradí je záměr.

Zatímco recesistovi jde o obyčejnou srandu, provokatér se snaží – provokovat. Jistý student například zásadně chodil rovně a odbočoval výlučně v pravém úhlu. Tak nějak chodil do čtverce. Typický případ neškodného recesisty. To my za našich studií jsme zase omlouvali nepřítomné spolužáky slovy: „Víte, pane profesore, on říkal, že na školu kašle, že nějaké přednášky má na háku…“ To už se provokaci aspoň podobalo!

Jak se stát provokatérem

Jaké to je být provokatérem? Jednou jsem to zažil na vlastní kůži. Stal jsem se jím bezděky.

Začalo to na jednom podnikovém večírku. Jako firemní bažant jsem dostal za úkol přednést něco veselého na úvod. Vystoupil jsem před kolegy a vážným hlasem jim sdělil, že jsem byl do firmy nasazen jako tajný agent, který měl vynášet jisté informace.

… David Černý, …

Sál ztuhl, všichni na mě zírali s otevřenou pusou. Zasmáli se teprve na konci projevu, kdy jsem šéfa „odhalil“ jako teroristu. Snad jim došlo, že žertuju. Každopádně šéfovi se od té doby pro jistotu vyhýbám.

Takový talent mystifikovat lidi by se měl rozvíjet, řekl jsem si a začal jednat. Mou další obětí se stala mladá Polka Kasia, kolegyně z práce. O přestávce jsem ji učil česky. „Jak se řekne česky žena?“ zeptala se. „Baba,“ odtušil jsem. „To se mi nelíbí, u nás se to taky říká, ale není to pěkné,“ zamračila se. Provokoval jsem dál: „V našem kraji se říká i „roba“, to je od slova „robit“, což znamená, že ženy tu jsou od toho, aby pracovaly.“ To se Kasie nelíbilo ještě víc. „A jak se řekne česky manželka?“ zajímala se dál. „Baba nepotřebna,“ řekl jsem vážným hlasem. Bohužel rozuměla. Chvíli mlčela, jako by se chtěla rozbrečet, pak se naopak rozmluvila až příliš a označila mě ve své mateřštině slovy, kterým jsem zas pro změnu dobře rozuměl já. Nakonec se opět odmlčela a týden se mnou nemluvila. Opravdu jsem netušil, že Kasiu nedávno opustil manžel a že můj vtip jí to připomene.

Jak provokovat skupiny

Nechal jsem provokování jednotlivců a přešel k testování ideové odolnosti různých skupin. Začal jsem s jedním ženským módním časopisem.

… Ztohoven

Poslal jsem jim odborně laděný článek, který popisoval, jak je móda zbytečná, jak lidi finančně zatěžuje a přispívá k ekonomické krizi. Navíc vyvolává nezdravou rivalitu mezi ženami a podle amerického výzkumu se mužům stejně nejvíce líbí ženy v džínách a svetru. Z redakce mi neodpověděly. „Možná se jich má slova hluboce dotkla, brzy se obrátí a zanechají takových marností, jako je móda,“ domýšlel jsem se. Jistý si ale moc nejsem, zmíněný módní časopis stále vychází…

Pokračoval jsem v psaní provokativních článků. Do jistého ezotericko-konspirativního magazínu, specializovaného na šíření katastrofických zvěstí, jsem poslal příspěvek o tom, že v nejbližších dvou letech se konec světa určitě nekoná. Vždyť přece svět, v němž žijeme, je tak krásný…! Tentokrát mi vydavatel odpověď poslal a dá se říct, že byla celkem shovívavá. Asi jako když se obracíte k lidem mentálně retardovaným.

Daleko nejživější odpověď jsem obdržel z redakce jistého zahraničního feministického magazínu. Zdá se, že feministky můj příspěvek zaujal. Nikdy mě nenapadlo, že dopis může obsahovat tolik energie. Schválně, dostali jste někdy mail, kde bylo každé páté slovo zvýrazněno velkými písmeny, kde text prozrazoval pestrou škálu emocí, od naprosté vytočenosti až po „v životě jsem se tolik nezasmála“, a kde závěrečná věta byla korunována deseti vykřičníky?

Možná by vás zajímalo, co jsem jim vlastně napsal. Ale ne…, neprozradím vám to. Třeba byste se pak taky chtěli stát provokatéry a na to musí být člověk profesionál. Já sám s touhle záslužnou činností raději končím. Být provokatérem není jen tak…

Baví vás provokovat jiné? Máte rádi provokatéry, nebo vás spíš štvou?