„Na to, abych ti vysvětlil, co to je capoeira, nestačí ani hodina,“ ujistil mě s úsměvem Pavel Krupka, který patří mezi elitu tohoto bojového tance u nás. A tak jsem si řekla, že to vyzkouším na vlastní tělo. Ve dvou se to lépe táhne, a tak jsem pro jistotu na ukázkovou hodinu vzala i kamarádku Šárku. A abyste na happyend nemuseli čekat až do konce, prozradím hned, že Šárku capoeira nadchla tak, že si hned koupila permanentku.
Trochu historie
Capoeira vznikla zhruba před 400 lety v Brazílii zásluhou černých otroků z Afriky. Jejich život na plantážích byl velmi těžký a bojové umění bylo odezvou na těžké sociální podmínky. Capoeira se tedy zrodila jako forma neozbrojeného zápasu z konfliktu mezi pánem a otrokem. A protože ji potkal v roce 1707 zákaz, skryla se pod roušku tance, ladných pohybů a akrobacie. Ve 30. letech minulého století založil Mestre Bimba první oficiální školu capoeiry a pak už nic nebránilo tomu, aby si ji oblíbily široké vrstvy společnosti, a to do takové míry, že v roce 1972 Brazílie vyhlásila capoeiru národním bojovým uměním a dodnes je zde na druhém místě v popularitě – samozřejmě hned za fotbalem.
Dnes je capoeira bojové umění maskované v tanci a akrobacii, jehož nedílnou součástí je hudba a zpěv. Skrývá v sobě filozofii i životní styl. A jak jsem zjistila, je to i úžasná podívaná (když capoeiru předvádí profesionálové) a skvělá zábava a legrace (když jsem to zkusila já)
Zpátky do tělocvičny
Původně jsem si oblékla přiléhavé elasťáky a těsný top. Když jsem ale viděla lektorský tým v bílých širokých kalhotách a volných tričkách, šla jsem se zase převléct. A dobře jsem udělala – capoeira vyžaduje naprostou volnost pohybu a pohodlí. Stejné to bylo i s obuví. Sportovní boty jsem hned za dveřmi tělocvičny sundala. Capoeira se nejlépe cvičí bosky, maximálně v nějakých tenkých cvičkách. Dále budete potřebovat ručník a láhev s vodou, i když v podání profesionálů vypadá capoeira opravdu jako ladný nenáročný tanec, zapotíte se víc než dost už při rozcvičce.
Čtěte také: Břišní tanec se netančí jen břichem
Rozcvička
Pavel Krupka pouští brazilské rytmy a začínáme pomalu rozhýbávat a zahřívat celé tělo. Předklony, úklony, výpady, dřepy – prostě dostáváme svaly do stavu pohotovosti k boji i tanci. A pak už první a zároveň základní prvek bojového tance – ginga. Od něj se pak odvíjejí všechny ostatní techniky. Na první pohled to vypadá docela jednoduše – roznožíte a mírně pokrčíte nohy, pak přenesete na jednu nohu váhu a druhou jdete do výpadu vzad. To je strohý popis z pera dlouholeté cvičitelky aerobicu. Ve skutečnosti tenhle základní krok vypadá v podání Pavla Krupky a jeho svěřenců jako ladná soustava pohybů blížící se opravdu tanci. Asi po dvaceti minutách se mi konečně podařilo přijít na princip a pak už to šlo lépe a lépe a začala jsem cítit příval endorfinů a energie násobený tím, že spolu s námi – nováčky, cvičili i Pavlovi dlouholetí svěřenci a ochotně nás opravovali. V okamžiku, kdy začal opravdový trénink ve dvojicích, jsem si šla sednout a vše začala pozorovat zpovzdálí. Společnost mi dělal jeden z těch, kteří capoeiře propadli úplně. Sice jsme se nestačili představit, ale už vím, proč tenhle bojový tanec zkusit.
Cappoera je zábava, při které musíte i přemýšlet
„Ke capoeiře jsem se dostal díky filmu Mistr neznámého boje,“ říká můj společník a přiznává, že nejdřív se mu to nelíbilo a dal přednost aikidu. To ho ale brzy přestalo bavit, vzpomněl si na film, našel trenéra a byla z toho láska na celý život. Tedy sportovní.
„Baví mě pohyb, krása, ladnost i fyzička. Tohle žádný jiný sport nenabízí. Když jsem chodil na karate, bylo to příliš tvrdé, posilovna zase taková tuhá a navíc zvedání činek člověka moc nenaplňuje. Ale capoeira, to je krása, uvolněnost, člověk se nesnaží toho druhého ponížit nebo dostat na lopatky, ale prostě si s ním hraje. Je to zábavné, ale musíte u toho i přemýšlet“.
Protože jsem mladého capoeiristu pozorovala už od začátku hodiny a obdivovala jsem, jak všechny prvky včetně salt a stojek zvládá, říkala jsem si, že musí trénovat už několik let. „Osm měsíců,“ vyvedl mě se smíchem z omylu. „Člověk prostě musí na sobě pracovat, pak jsou vidět pokroky každý měsíc, a tím, jak se zlepšujete, vás to víc a víc baví a chcete se učit další a další prvky.“
Napsali jsme: Street dance mimo ulici
Capoeira je hra
„Člověk by měl znát své hranice a vědět, co si může k tomu druhému dovolit – proto se capoeiře říká hra,“ říká mi Pavel Krupka a vysvětluje, že boj jako takový se odehrává v ringu. Tady ale žádný ring není a nejsou ani žádná přesná pravidla. Záleží na tom, co si hráči domluví: „Když si řeknou, že to bude full contact, přímo tělo na tělo, tak se z toho stane zápas a ne hra,“ dodává lektor.
Capoeira se trénuje nejen samostatně nebo ve dvojicích, ale základem je tzv. hra v rodě. Tedy v jakémsi kruhu, kde jednotliví hráči tancují a zároveň bojují. Když ale vidím Pavlovy svěřence v rodu předvádět salta, stojky, výkopy vysoko nad hlavu a další techniky, nedokážu si představit, že bych já sama někdy něco takového zvládla. Pavel Krupka mě ale uklidňuje: „Každý si může najít to svoje. Když máš ambice se učit salta a akrobatické prvky, tak pro to musíš udělat maximum a trénovat třeba každý den. Jestli ti jde hlavně o ladnost pohybu, smysl pro hru a dialog s ostatními hráči, tak to zvládneš daleko dřív.“
V capoeiře si prostě každý najde to svoje, každý si položí vlastní laťku a vlastní hranici. „Když chce někdo uhnout před úderem saltem, uhne saltem. Když ho neumí nebo ho nechce dělat, stačí obyčejný úkrok stranou.“ Je to na každém z nás – každý dělá to, co chce dělat a co ho baví. A je jedno, jestli je to salto, nebo jenom dřep.
Tak tohle mě na capoeiře nadchlo asi nejvíc – stejného výsledků můžu dosáhnout i daleko jednodušší technikou. A i tady platí to, co v jiných bojových uměních – technika a zkušenosti jsou často důležitější než fyzická náročnost, a tak můžete sportovat v podstatě až do velmi vysokého věku.
Capoeira je sport
Je to tak, protože každý pohyb je sport. Zlepšení fyzičky přichází nejdřív, pak člověk zjistí, že je spokojenější, sebevědomější i vyrovnanější. Při dvouhodinovém tréninku navíc spolehlivě zapomenete na všechny pracovní problémy i trable doma a z tělocvičny odejdete s lehkým tělem a prázdnou hlavou.
Capoeira je hudba a zpěv
Bez nich by šlo jen o bezduché kopání a máchání do vzduchu. Hudba dokáže u hráčů vytvořit energii, udává rytmus hry a inspiruje k jednotlivým technikám. Základním hudebním nástrojem je Berimbau – je to v podstatě luk s jednou strunou. Berimbau řídí tempo hry a rytmus. Ke capoeiře patří i Pandeiro (tamburína) a Atabaque (velký buben). Hrát se podle Pavla Krupky naučí skoro každý, jde jen dostat rytmus do krve a poddat se mu. Hráči v rodě také zpívají – zpěv hru oživí a udržuje i tradice, které se tímto způsobem udržují při životě. No a když se hráčům hrát a zpívat nechce, vezmou zavděk i CD od profesionálních brazilských hudebníků.
Happyend
Jak už jsem napsala v úvodu, kamarádka Šárka byla po ukázkové hodině naprosto nadšená. Jestli to bylo díky urostlým a sympatickým hráčům, kteří nás opravovali, nebo kvůli capoeiře samotné, to opravdu nevím. Ale vím jistě, že ani po třetím tréninku ji nadšení neopustilo a je rozhodnutá chodit pravidelně minimálně dvakrát týdně. Snad jí to tedy vydrží.
ČLÁNKY DO MAILU
