Čas je nepřítel sexu, ale ne milování

Říká se, že lidský věk je pro jeden vztah moc dlouhý, přesto existují páry, které spolu prožily v harmonii celý život. Potkáváme je na ulici. I v osmdesáti se vodí za ruce, a když jeden z nich zemře, druhý odchází brzy za ním.

Říkám jim „dědobabka“. Nepoznáte, kde končí jeden a začíná druhý. Jen spolu tvoří celek. Jak to dokázali? Co dělat, aby z nás ani po letech nevyprchal zájem o druhého a sexuální touha?

Pravidlo tří

Podle psychologů postihne každý vztah období, a může být i relativně dlouhé, kdy o sobě vzájemně zapochybujeme. Najednou se nám zdá, že jsme si špatně vybrali, že si nemáme co říct, že si nerozumíme. Překonat podobné krize pomůže pravidlo tří – denně se vidět, sáhnout si na sebe a popovídat si.

Autor: Isifa.cz

„Někdy si říkám, proč se vlastně tolik zaobíráme vztahem muže a ženy,“ říká psycholog Petr Knotek. „Copak jen život v páru přináší naplnění života? Realizovat se můžeme i v zaměstnání, máme koníčky, děti, přátele, což jsou obrovské hodnoty, které naplňují množství potřeb,“ tvrdí psycholog.

Zároveň ale dodává, že když se najdou ti dva, kteří k sobě patří, nic víc neexistuje. S přítelem sice můžeme prožít skvělé věci, ale pak se vracíme každý do svého světa. Dítě projde naším životem a jde dál, práce je taky jen část existence; ale když se najdou dva lidé, kteří spolu opravdu dokážou žít harmonicky, tak se pak k sobě vracejí a jsou jeden druhému útočištěm.

Jenže právě harmonie je pro mnohé páry kamenem úrazu.

Řešíme prkotiny

„Než jsme se vzali, žili jsme spolu čtyři roky,“ vypráví klientka z partnerské poradny. „Věděla jsem, že empatie není jeho silnou stránkou, ale tehdy jsme studovali, měla jsem kolem sebe spoustu kamarádů, takže mi to tak nevadilo,“ pokračuje. Až na mateřské zjistila, jak jsou odlišní. Zatímco on komunikovat nepotřebuje, ona sdílet ano. „Když si nemáte s kým popovídat, je to strašné. Trpěla jsem psychosomatickými kolikami slinivky. Problém se vyřešil až po mém nástupu do práce. Pochopila jsem, že si s manželem nikdy povídat nebudeme a beru to tak. Vážím si ho za to, že se umí skvěle postarat o rodinu, že se na něho můžu ve všem spolehnout, ale na povídání mám teď kamarádky a taky milence. Bez něho bych naše manželství nezvládla.“

„Mívám pocit, že nám média vnukla myšlenku, že soužití je nutně drama, vášeň, velký neklid a naprostá nejistota,“ reaguje Petr Knotek, „jenže to potřebuje nezralý člověk.“ Podle psychologa vyšší potřeby automaticky vypojují ty nižší, takže pokud nemáme co jíst, toužíme po jídle, bezdomovec po střeše nad hlavou, je-li nám zima, chceme se zahřát. 

„Ve chvíli, kdy tyto základní potřeby máme uspokojené, toužíme po lásce nebo jako v případě klientky po povídání,“ říká Petr Knotek a dodává, že v okamžiku, kdy by manžel přestal rodinu slušně zabezpečovat, pocítila by hmotnou nouzi, což by její priority zcela určitě změnilo.

„Rázem by se jí každodenní povídání jevilo jako bezvýznamná prkotina,“ dodává psycholog, podle kterého láska není boj, ale naopak klid, harmonie, vzájemné poznání, což dokážeme naplnit jen v dlouhodobém vztahu, kde nás už partner nemůže ničím překvapit.

Mám na sebe všechno prozradit?

 „V dlouhodobém soužití bychom si pro sebe neměli nic uzavírat. Partneři by měli právě naopak odblokovávat uzavřené prostory. Tím se proměňují a dochází vlastně k aktivaci jemnějších a vyšších sfér, které tam do té doby nejsou a ani tam být nemůžou. Ale skrze partnera a komunikaci s ním se vlastně probouzejí a rozvíjejí,“ říká Petr Knotek.

Autor: SXC

Jenže to umí málokdo. Nejenže si pro sebe necháváme tajemství, ale hlavně se vyhýbáme debatám, které hrozí konfliktem. Snad každý pár má své třinácté komnaty, témata, která jsou tabu, nechceme-li se pohádat. Leckdy to vede až k tomu, že po letech netušíme, co si druhý přeje. Žijeme spolu, ale vlastně se neznáme.

„Měla jsem v poradně pár, kde muž neustále postupoval na firemním žebříčku a očekával za to uznání od manželky. Myslel si, že právě tak jí dokazuje, jak mu na ní záleží. Jenže ji jeho kariéra nezajímala, ona chtěla, aby byl doma a trávil s ní a s dětmi víc času,“ vypráví psycholožka Jitka Douchová. „Nakonec skončili v mé ordinaci. Párů, kde je problém ve vzájemné komunikaci, je až překvapivě hodně,“ říká psycholožka.

„To je bohužel dané neznalostí vnitřní stránky, kterou v sobě každý z nás nosí,“ vysvětluje Petr Knotek, „muž, když pochopí, že má v sobě ženskou stránku a začne ji rozvíjet, tak ji logicky ctí i u své partnerky. A stejně tak i žena. A vzhledem k tomu, že to jsou i polohy, které můžou být harmonické, tak se harmonizují vzájemně. Ale mužský ideál je výkon, síla, pozice, ženský je opatrování, vztahovost, erotičnost, takže se v tom samozřejmě nutně míjejí, protože, jak se správně říká, podle sebe soudím tebe. To znamená, že moje mužství touží po pozici a předpokládá, že partnerka po tom touží samozřejmě taky,“ dodává psycholog s tím, že na druhé straně i když muž tvrdí, že motivací pro výkon je u něho žena, dělá to hlavně kvůli svému egu a do ženy to jen promítá.

Sex a milování nejsou synonyma

Během dlouholetého vztahu dochází také k ochlazení vášní, chuť na společný sex se vytrácí a některé dvojice tuto situaci nezvládnou. Uchylují se k milenkám a milencům, opouštějí své letité partnery kvůli sexu, ne kvůli lásce.

„Mluvíme-li o sexu, je čas nepřítel, to je pravda,“ říká Petr Knotek, „ale bavíme-li se o milování, tak platí pravý opak.“

Milování je podle Petra Knotka hlavně odevzdání a pak přináší úplně jiné zážitky a úplně jinou synchronizaci. „Chcete-li zabránit zevšednění, radím dát sebe,“ pokračuje psycholog, „harmonie vzniká ve chvíli, kdy vás partner přijímá takového, jaký jste, stejně tak vy jeho, a z toho může vyplynout skutečný klid a harmonie. Představte si milování jako hudbu. Vy si ji poslechnete poprvé a ona se vám líbí. Když si ji poslechnete znovu za dvacet let, zase se vám líbí, ale jinak. Najednou jsou pro vás důležité jiné tóny než tehdy a vy si řeknete, jak to, že jsem tohle tehdy neslyšel? Staří mudrcové říkali, že méně znamená více, u sexu je to obráceně, u sexu více znamená méně,“ dodává.

Už psycholog Carl Gustav Jung varoval, že ideál je sice skvělým ukazatelem směru, ale nesmyslnou cílovou stanicí. „Zaměníte-li směr za cíl, můžete dojít k rezignaci, a když rezignuju, tak to už je vlastně kapitulace. Touha je světýlko, které v sobě nosíme, sice nás vytrhává z klidu, ale dokud ho v sobě máme, držíme směr,“ uzavírá téma psycholog.

Jaký je váš názor? Myslíte si, že je dobře svěřit se svému partnerovi se vším, nebo si ponechat některá tajemství? Přemýšlíte někdy o tom, jak si udržet svého muže, ženu? A chcete si je udržet?