Časované bomby v potravinářské novele

Revoluce v potravinářské legislativě, jak se občas nazývá poslední vládou schválená novela zákona 110/1997 Sb., o potravinách, přináší hned několik pozitivních posunů. A také několik sporných kroků.

Kontrolní orgány se slučovat nebudou

Z hlediska systému dozoru nad trhem s potravinami je každopádně správné, že novela nehodlá sloučit Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci (SZPI) se Státní veterinární správou ČR (SVS), jako tomu bylo v předchozí verzi novely tohoto zákona. Pro deklarovaný cíl – vyšší efektivitu kontrol – není totiž rozhodující slučování, ale lepší koordinace činností SZPI a SVS a přesnější vymezení kompetencí tam, kde se činnosti obou organizací překrývají. Naopak slučování různých specializovaných činností do jedné by představovalo z odborného hlediska spíše zmatek.

Jiná věc je působnost všech dozorových složek „pod jedním deštníkem“, čili v gesci jednoho ministerstva. Tady je výzvou pro budoucnost převést pod stejné ministerstvo, logicky pod ministerstvo zemědělství, také hygienickou službu, což se nepodařilo ani v předchozí novele, ani v té současné. Strany rodící se vládní koalice ale deklarovaly, že se o tento krok budou snažit, a pokud by se jim to podařilo, byl by to oproti současnému posunu v organizaci dozoru nad potravinami další posun. 

Země původu: u masa ano, u uzenin ne

Stávající novela také „narovnává“ systém kontrol výrobků živočišného a rostlinného původu při dovozech do ČR. Povinnost nahlásit prvního příjemce zboží na území ČR měli totiž dosud pouze dovozci živočišných výrobků, novela ale přináší návrh na rozšíření stejné povinnosti i na dovozce potravin rostlinného původu. Dozorové orgány tak budou mít i v této kategorii potravin lepší přehled, jaké produkty se chystají jiné země umístit na český trh.

Pro spotřebitele pozitivní je také začlenění evropské potravinářské legislativy do naší, což ovšem byla povinnost ČR daná přímo z Bruselu. Větší a čitelnější písmo na obalech potravin je určitě krok, který spotřebitelům při identifikace složení potravin pomůže, stejně tak zákazníky vyžadovaná informace o zemi původu potravin. Ta bude rozsáhlejší, povinnost označovat zemí původu se bude nově týkat všech druhů masa (pozor, ne uzenin), což bylo dosud povinností pouze u masa hovězího.

Máme vyzdvihovat české potraviny? A co to vlastně je?

To vše jsou poměrně jasná, vymahatelná a kontrolovatelná sdělení. Návrh novely zákona nicméně přináší minimálně dvě nové povinnosti v zájmu lepšího informování spotřebitelů, které mají zajistit obchodníci, jež ale budou kontrolovatelná a zejména vysvětlitelná spotřebitelské veřejnosti jen velmi obtížně.

Zdánlivě snadné je kontrolovat povinnost maloobchodů s tržbami nad pět miliard korun ročně (v praxi nadnárodních maloobchodních řetězců), zda správně informují o struktuře své nabídky potravin z hlediska zemí původu. Obchodníci mají podle novely umístit před vstupem do svých prodejen údaj o pěti hlavních dodavatelských zemích, což je v zásadě cesta, jak veřejně deklarovat podíl českého zboží. 

Proti takové povinnosti se již ozval Svaz obchodu a cestovního ruchu, otázkou je, zda půjde o jediného kritika uvedeného nařízení. Vzhledem k tomu, že ČR je součástí jednotného ekonomického a obchodního prostoru EU (i když si můžeme pojem „jednotný“ vykládat různě), lze velmi důvodně předpokládat, že zmiňovaná povinnost bude trnem v oku především orgánům Evropské unie. Ta zřejmě v nějakém svém budoucím stanovisku naší zemi připomene, že údaj o struktuře zemí dodávajících potraviny do toho či onoho maloobchodu nese znaky marketingové diskriminace zemí, které na vstupních údajích do obchodů uvedeny nebudou.

Ještě větším faktickým problémem bude ale zřejmě definice „země původu“ potravin, především u potravin vícesložkových, ale i u těch, které byly vyrobeny mimo území ČR, ale v naší zemi byl učiněn finální krok před jejich distribucí na trh, například jejich zabalení. Takové čárové kódy například dovozce či výrobce nerozlišují, takže číslo 859, které mnozí považují za identifikaci tuzemského původu výrobku, není domácího původu zárukou ani náhodou, ale pouze identifikací firmy, která má na území ČR své sídlo.

K tématu: Chceme víc tuzemských potravin v obchodech, ale nevíme, co je česká potravina

Hlavní složka – hlavní problém

Zásadní tikající bombou je ale povinnost obchodníků uvádět u nebaleného zboží podíl hlavní složky výrobků. Základní myšlenka je jistě správná – aby se zákazník třeba u nebalených uzenin dozvěděl, zda je výrobek vyroben z masa, a jaký je jeho podíl ve výrobku. Vzhledem k tomu ale, že potravinářská legislativa pracuje s jinými pojmy, než je vnímá řadový spotřebitel, může docházet ke značné degradaci jinak kvalitních potravinářských výrobků.

Specielně uzeniny mají řadu masných složek, avšak s laickým pojmem „maso“ se v praxi překrývá jen kosterní svalovina. Pokud by se jako hlavní složka uváděl pojem v souladu s potravinářskou legislativou, byl by hlavní složkou celé řady uzenin tuk, což by příliš k orientaci spotřebitele nepřispělo, stejně tak, jako kdyby byla v případě rozlévaného alkoholu (tedy již „nebaleného“ alkoholu) uvedena na kelímku jako hlavní složka voda.

Další problém by nastal u drobných prodejců, například porcoven masa či lahůdkářství, která si sama vyrábějí produkty prodávané konečnému spotřebiteli. Ti všichni by si museli opatřit nákladné technologie na stanovení obsahu hlavní složky. Přijatá novela nicméně naštěstí v tomto smyslu odkazuje na doprovodný prováděcí předpis, která bude pojem hlavní složka přesněji definovat.

Logicky by přitom měl být termín hlavní složka u nebalených potravin totožný s obdobným termínem v případě balených potravin. To je výzva zejména pro Úřad pro potraviny při ministerstvu zemědělství, který je klíčovým tvůrcem potravinářské legislativy v ČR, ale také převodníkem evropské potravinářské legislativy do té naší. V současné době totiž panuje v rámci celé EU nesoulad mimo jiné právě při označování masa v pojmu „hlavní složka“, což třeba i v souvislosti s deklarací původu potravin z jiných zemí, jak bylo řečeno výše, může zakládat další matení spotřebitele tím, že pro každou zemi bude platit něco jiného. Vzhledem k tomu, že naše legislativa je zejména v případě živočišné produkce přísnější než legislativa v jiných zemí Unie, mohl by pojem „hlavní složka“ spotřebitele odrazovat právě od nákupu našich výrobků. Což je ale pravý opak toho, co je jedním z cílů schválené novely zákona.