Ačkoli je novela novely zákona o potravinách, kterou na sklonku loňského roku přijala vláda, vykládána především jako novela usnadňující orientaci spotřebitele v tom, co je česká potravina, je právě tento výklad novely velmi sporný.
Přečtěte si: Vláda posvětila definici české potraviny
Zákony se u nás kvůli složitému procesu schvalování mění jen velmi obtížně. Sporná je tedy i teze, podle které se do zákonů dávají podrobnosti, k nimž lze bez problémů využít například prováděcí vyhlášky nebo jiné možnosti. Například, v tomto případě, zpřesnit dosavadní podmínky udělování značky KLASA. Což se ovšem nestalo.
Novela ruší nefunkční opatření. A zavádí jiné
Novela přesto opravdu přináší pozitivní změny. Například ruší povinnost velkých obchodních řetězců uvádět u vchodu do prodejen seznam pěti zemí, z nichž pochází největší podíl prodávaných potravin.
Přestože bylo od samého začátku jasné, že jde o nefunkční opatření, byla právě tato povinnost často vykládána jako zásadní nástroj k orientaci spotřebitele stejně, jako je dnes vykládána definice české potraviny. Historie se tak bude zřejmě opakovat.
Co je česká potravina
- Nápis „česká potravina“, „vyrobeno v České republice“, českou vlajku, mapu České republiky a podobná loga a texty odkazující na český původ výrobku už budou moci výrobci dobrovolně použít, jen když splní jasně dané podmínky.
- U jednosložkových potravin, jako je mléko, maso nebo zelenina, budou muset být suroviny ze 100 % z České republiky.
- U vícesložkových, například salámu, budou suroviny nejméně ze 75 % českého původu.
Čtěte více: Vláda posvětila definici české potraviny
Pokud se přitom týká dalších pozitivních změn, pak je to bezesporu zpřesnění označování nebalených potravin (což pro spotřebitele přínosné je), a prevence před plýtváním potravinami jejich dalším využitím na charitativní účely.
Zpřesnění „českosti“ potravin ale zrovna krokem vpřed není. Proč?
Výsledkem „zpřesnění“ bude spíše znepřehlednění
Především to platí u vícesložkových potravin, kde má být tuzemský původ potravin definován minimálním podílem pětasedmdesáti procent tuzemských surovin. Již dnes jsou totiž v nabídce našich výrobců tisíce produktů vícesložkových potravin, kde je podíl našich surovin výrazně vyšší, a novela tak v praxi změkčuje podmínky pro jejich označování jako „české“.
Stejně tak ale existují výrobky, které se vyrábějí u nás, v našich závodech a našimi lidmi, avšak ze surovin, které v ČR nelze vyprodukovat. Ty naopak na příslušné označení nedosáhnou, přestože dosud tomu tak být mohlo.
Přečtěte si: O českou značku kvality se ucházet nemůžeme, říkají výrobci kečupu
Finálním výsledkem deklarovaného „zpřesnění“ tak bude spíše další znepřehlednění současného označování, které se bude u množství výrobků měnit – pakliže jej vůbec budou chtít výrobci použít, neboť se jedná o označení dobrovolné.
Tak či tak je velmi naivní domnívat se, že lze velmi širokou škálu desítek tisíc potravinářských výrobků vtěsnat do jedné šablony (respektive dvou) tak, aby bylo možné postihnout všechny aspekty politicky proklamované definice českosti. Mimo jiné proto, že řeč není například o velmi podstatné podmínce „českosti“ – totiž o tradičních výrobních postupech a používaných technologiích, které právě v mnohém žádoucí českost vytvářejí.
Cechovní normy slibují nadstandard
Mnohem komplexnější parametry českosti tak lze očekávat od takzvaných cechovních norem, které připravuje ve spolupráci s oborovými potravinářskými svazy a Českou technologickou platformou pro potraviny Potravinářská komora ČR (PK ČR). Jinými slovy – ve spolupráci s odborníky a zároveň i praktiky. Uvedené cechovní normy mají přitom vycházet z někdejších československých státních norem (ČSN), jejichž zrušení umožnilo – stručně řečeno – komukoli vyrábět cokoli, pokud nebyl výrobek zdravotně závadný, ba dokonce nebezpečný.
Galerie: Nebezpečné a falšované potraviny roku 2015
Podmínky pro výrobu potravin sice i dnes specifikují u některých produktů příslušné prováděcí vyhlášky k zákonu o potravinách, ty však logicky nemohou postihnout úplně vše. To sice nemohou postihnout ani cechovní normy, ale vzhledem k tomu, že i v tomto případě půjde o dobrovolné označení, a ne o státem vytvořenou direktivu, mohou si jejich tvůrci dovolit klást na výrobce některé nadstandardní požadavky, které mohou a budou produkty vyrobené podle cechovních norem odlišovat od „zbývajících“ potravin.
Nutno dodat, že příslušné nadstandardní požadavky mají být koncipovány zejména z pohledu kvality produktů, případně závazného složení potravin, a to i v případě rizikových látek (například nepoužívání částečně ztužených tuků obsahující transmastné kyseliny), takže pro spotřebitele bude mít potravina vyrobená podle cechovních norem podstatně vyšší vypovídající hodnotu než vágně definovaná „česká“ potravina.
Pokud se ještě navíc dotáhne do praktické realizace dohoda mezi PK ČR, Hospodářskou komorou ČR a Asociací českého tradičního obchodu (AČTO), jejímž výstupem má být systém certifikace prodejních míst členů AČTO, mohla by mít skutečná orientace spotřebitele jednoduchý a systémový rámec – potraviny vyráběné podle cechovních norem a obchody, kde se prodává významný podíl takových potravin, označené certifikátem. Kdo pak bude mít vůli tuzemské potraviny a tuzemské výrobce nákupem jejich produktů podporovat, může místo houštiny značek a parametrů pro jejich udělování sledovat jen ukazatele dva – tedy dodržení normy a označení prodejního místa.
ČLÁNKY DO MAILU