Pomineme-li časté mediální diskuse o vlivu mléka a mlékárenských produktů na zdraví člověka, dozví se spotřebitel v ČR na téma mléko především dvě věci – že cena mléka placená zemědělcům je příliš nízká a že se k nám dováží zbytečně vysoké objemy výrobků ze zpracovaného mléka, jako jsou sýry, jogurty nebo másla.
Obojí je pravda, přičemž alespoň druhé sdělení se snaží ministerstvo zemědělství změnit nově koncipovanou značkou „Česká potravina“. Ta má podpořit národní patriotismus a vést spotřebitele k preferenci nakupovat (nejen) mlékárenské produkty z českého mléka.
Kdy je mléko české
Aby přitom bylo možné využít označení „Česká potravina“, musí být mlékárenský výrobek vyroben ze sta procent z mléka původem z České republiky a všechny fáze výroby mlékárenského produktu musí proběhnout na našem území. To vše zní na první pohled srozumitelně, ve skutečnosti to ale není tak jednoduché.
Přestože je totiž mléko jednosložková potravina, není zatím nikde stanovena povinnost uvádět u mléka, na rozdíl od ovoce, zeleniny nebo masa, zemi původu mléka. Takovou povinnost by musela stanovit Evropská komise, ta však k tomu byla zatím jen vyzvána poslanci Evropského parlamentu, příslušné zákony nebo vyhlášky ale ještě neexistují. Dobrovolně tak přistoupila k označování země původu mléka pouze Francie, a také Itálie a Litva.
Všechno ostatní mléko je tedy jen „evropské“, ale odkud skutečně pochází, se spotřebitel nedozví.
Podle Pravidel pro dobrovolné označování „Česká potravina“, které zpracovalo ministerstvo zemědělství, se přitom „označení Česká potravina nesmí použít, pokud se jedná o směs mléka nadojeného v České republice a v jiné zemi“. Což mimo jiné znamená, že logem a nápisem „Česká potravina“ označených mlékárenských výrobků v budoucnosti zas tak moc být nemusí. Podle některých odhadů může podmínky pro značku splňovat možná i jen dvacet procent výrobků. Je tak otázkou, zdali označení „Česká potravina“ národnímu patriotismu skutečně pomůže a zdali o něj budou mít výrobci skutečně zájem.
Zemi původu se nedozvíme. Proč?
Jako mnohem „národnější“ se proto v této souvislosti jeví (obdobně jako ve výše zmiňovaných zemích) národní předpis. Ten by stanovoval i u nás označovat mléko zemí původu, k tomu se však zatím ministerstvo zemědělství nechystá. Také proto, že to může představovat riziko pro odbyt našeho mléka.
Na rozdíl od ČR je totiž v okolních zemích národní, ba lokální patriotismus vyvinut mnohem více, takže němečtí nebo rakouští spotřebitelé by nemuseli výrobky z našeho mléka kupovat. I když se totiž mluví hlavně o tom, že se k nám ze zahraničí dováží mlékárenské produkty, téměř nikdy nezaznívá, že ČR je v produkci mléka přebytková a že se tedy mléko od nás naopak vyváží. Bohužel se jedná především o syrové mléko, avšak v nezanedbatelném objemu – přes pětinu domácí produkce, která loni dosáhla rekordních 2,9 miliardy litrů.
Česká potravina nemusí být tak úplně česká
Na přebytku mléka v EU se tak svým drobným dílem podílí i naše země. Mnohem vyšší přebytky ale produkují další země EU. Pokud nejsou vyvezeny mimo EU, jsou předmětem nákupu na volném evropském trhu, tedy i předmětem nákupu našich zpracovatelů mléka. Podle statistik se přitom do ČR každý měsíc doveze mléko (a není zcela zřejmé, zda jde o mléko k dalšímu zpracování, částečně ale jistě ano) za zhruba sto třicet milionů korun, samozřejmě ale daleko více mléka se od nás vyveze.
Vzhledem k tomu, že mléko na evropském trhu většinou nemá svou „zemi původu“, může se docela klidně stát, že „Česká potravina“, bude-li o tuto značku skutečně zájem, nemusí být zas tak úplně česká. Nebo může být skutečně z českého mléka nakoupeného v zahraničí, ale to by jako „Česká potravina“ podle pravidel být označována neměla, neboť by nebylo možné deklarovat onu „zemi původu“, byť by v praxi o naše mléko šlo…
Hlavně, ať je to dobré
Uvedené příklady především prokazují, jak ošidné je stanovovat „českost“ a jak je takový pojem nesnadno kontrolovatelný, především z hlediska spotřebitelů. Že lze dnes původ mléka dohledat doslova ke každé krávě, je jiná věc, protože to na obalech potravin napsáno není, protože to tam napsáno být nemusí.
Už takhle je toho na obalech příliš a málokdo všem nápisům rozumí a správně je dešifruje. Nade všemi nápisy a značkami bylo přitom po staletí základní kritérium výběru – důvěryhodnost výrobce a znalost spotřebitele, kdo tím výrobcem opravdu je. A samozřejmě skutečnost, že člověku produkt chutná a nepůsobí mu nějaké zdravotní potíže. Možná je už načase se k takovému kritériu zase vrátit, neboť v něm je obvykle „českosti“ více než v pouhém slovu „český“ (nebo „česká“).
ČLÁNKY DO MAILU