Názor k článku Chceme jenom dokonalé děti. Ostatní „ukončíme“ od Mila - sama jsem se musela vzdát prvního syna...až ve...

sama jsem se musela vzdát prvního syna...až ve 20tt se přišlo na to, že má rozsáhlý rozštěp páteře s výronem neurální hmoty (tedy neměl v hlavičce polovinu mozkové hmoty, ta byla jako bambulka u beder...pokud by vůbec dožil porodu, byl by trvale ve vegetativním stavu a velmi brzy zemřel...druhý syn se narodil s rozsáhlou srdeční vadou, která ale šla "spravit", i u něj se na to přišlo pozdě (až ve 30tt, ale tam od začátku říkali, že to budou schopni řešit hned po porodu), nicméně ty nervy do porodu a první měsíc, než nás pustili z kardiologie nikomu nepřeju...ani u jednoho mi nebyli schopni říct proč...jestli za to můžeme my rodiče, jestli za to může životospráva, vystavení nějaké látce...prej to sami nevědí, prostě se to tak stane...
právě to, že vím, jaké to je se rozhodnout o smrti dítěte, je důvod, proč to žádně ženě nevyčítám...každá si musí sama sobě říct, zda to zvládne...to či ono rozhodnutí...
Na jednu stranu je tu "právo na život" na druhou stranu v případě například mentálních postižení, kde člověk zůstane doživotně třeba osmiletým dítětem - dokud já matka budu žít, tak nejspíš budu dostatečně silná to zvládnout...ale co když se mi něco stane, nebo prostě stářím umřu v takových 75 letech a zůstane tu po mě 50leté dítě...kdo se o něj postará? jeho sourozenci? jiní příbuzní? jak k tomu přijdou...to bylo mé rozhodnutí spojit s ním svůj život, proč by toto mé rozhodnutí měl "odnést" někdo jiný? a bude vůbec chtít? proč by měl chtít? takže nejen že se mému dítěti nepochopitelně zhroutí celý jeho dosavadní svět, ale ještě se může stát personou non gratou a budou si ho přehazovat až ho přehoděj do ústavu? a celou tu dobu bude moje nevinné dítě vnímat, že je všem na obtíž a že ho nikdo nechce? a nakonec zemře samo odložené, nechtěné...
nelze myslet jen na to, jak to zvládnu já jako matka po dobu mého života...myslet se musí na všechno...a doufat že mě mé dítě nepřežije je snad stejně hrozné jako vyčítat někomu, že se rozhodl jinak než já...
a není to jen fenomén naší doby, "zbavovat" se nedokonalých.­..vždycky to tak bylo...jen dřív se to dělalo odložením u kostelních dveří nebo prostě takové děti brzo umřely, neboť nebyla taková péče, aby přežily...