Slogan, podle kterého je „cesta do pekel dlážděna dobrými skutky“, se může v praxi naplnit záměrem, který obsahuje stávající návrh novely zákona o potravinách týkající se povinného označování hlavní složky u nebalených potravin. Rizikům, na která upozornil na sklonku loňského roku Český svaz zpracovatelů masa, se server Vitalia.cz již v minulosti věnoval (Co přesně je maso? Nový zákon se neshodne s EU). Tento týden se ale ke zpracovatelům masa přidaly další klíčové tuzemské potravinářské svazy, konkrétně Asociace výrobců lahůdek, Českomoravský svaz mlékárenský či Sdružení drůbežářských podniků. S argumenty zpracovatelů masa ohledně označování hlavní složky nebalených potravin v praxi souhlasí i Podnikatelský svaz pekařů a cukrářů a Sekce zmrazených potravin a zmrzlin. Tedy vlastně skoro všichni.
Také množství racionálních a i pro spotřebitele závažných argumentů vůči záměru označovat nebalené potraviny roste. Tento záměr by totiž s vysokou pravděpodobností zvýšil ceny potravin – avšak jen těch domácích, což by bylo v přímém rozporu jak se zájmy spotřebitele, tak s ambicí politiků zvýšit prodej českých potravin v tuzemských maloobchodech.
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě
Na počátku je přitom třeba zdůraznit, že povinnost označovat nebalené potraviny, na rozdíl od jiných ustanovení, také zabudovaných do novely zákona o potravinách (například velikost písma na obalech potravin), po ČR nepožaduje legislativa EU. To v praxi znamená, že tuzemští výrobci a obchodníci by si, na rozdíl od výrobců zboží ze zahraničí, dobrovolně ztížili podmínky pro označování potravin a fakticky by si tím zvýšili náklady na výrobu a prodej potravinářských produktů. Právě to je základním rizikem pro administrativní nárůst cen českých potravin.
Přesnější označování potravin v ČR nad rámec povinností EU by samozřejmě mělo smysl v případě, pokud by se takovým opatřením skutečně zvýšila informovanost tuzemského spotřebitele, který by tak měl nadstandardní možnost lépe a poučeněji se při výběru potravin orientovat. Takový důsledek ale zamýšlené označování nebalených potravin nepřinese, naopak lze očekávat, že rozhodování spotřebitelů ještě více zkomplikuje.
1. Zákon se netýká zahraničních výrobků
V kategorii nebalených potravin nebude, podle stávajících zkušeností, možné dohledat všechny potřebné informace ke korektní veřejné deklaraci hlavní složky v případě zahraničních výrobků.
2. Vícenáklady výrobce zdraží zboží
Přesné určení obsahu hlavní složky tak, aby byl splněn záměr zákonodárce, by bylo v praxi možné pouze za použití laboratorní techniky. Protože za složení potraviny zodpovídá výrobce, a to i ten nejmenší, museli by si všichni producenti nebalených potravin potřebné technologie k přesnému stanovení obsahu hlavní složky opatřit, a tyto vícenáklady promítnout do cen svých výrobků – což je důvod k onomu předpokládanému zdražení.
3. Obsah hlavní složky se může měnit
V samotném průběhu skladování i v průběhu vlastního prodeje probíhají u nebalených potravin, oxidační a další procesy, díky kterým se složení takových výrobků mění. To v praxi znamená, že u výrobce laboratorně stanovený obsah hlavní složky nemusí reálně při nákupu (nebo při kontrolách dozorovými orgány) odpovídat naměřeným hodnotám, aniž by mohl výrobce probíhající změny ovlivnit. Ve své podstatě jde tedy o nekontrolovatelný parametr, respektive kontrolovatelný způsobem, při kterém by bylo velmi sporné dokazovat vinu potenciálním viníkům.
Čtěte k tématu: Časované bomby v potravinářské novele
4. Inspekce bude mít práci
Pakliže by se přitom spektrum kontrol dozorových orgánů rozšířilo o kontrolu veřejně deklarované hlavní složky nebalených potravin, zvýšila by se zcela jistě potřeba nákladů na rozšíření výkonu státního dozoru, tedy náklady na státní rozpočet. Vzhledem k tomu, že naše dozorové orgány dělají svou práci dobře, ale již v současné době docela „nestíhají“, je otázkou, zdali jim další práci přidávat. Pokud by se tak stalo a zároveň by se nezvýšily finanční prostředky na výkon státního dozoru nad dodržováním podmínek výroby a prodeje potravin, zakládáme si tím na riziko, že do nových aktivit směrované lidské kapacity budou chybět v jiných, možná závažnějších kontrolních akcích.
5. Zákon se netýká všech
Definice pojmu hlavní složky by byla v řadě případů matoucí prvek, který by nepřispěl k žádoucí vyšší orientaci spotřebitele. Požadavek na označování množství hlavní složky není totiž novelou zákona paradoxně stanoven v kategorii potravin zabalených bez přítomnosti spotřebitele pro účely bezprostředního prodeje, ačkoliv potraviny nabízené spotřebiteli v této formě mají nést a v praxi i nesou více informací pro spotřebitele ve srovnání s potravinami nebalenými.
Identifikujme hlavně výrobce a zemi původu
Zvyšovat informovanost spotřebitele ohledně složení potravin tak, aby se mohl lépe rozhodovat při jejich výběru, je zcela jistě správný záměr i trend, ne každý nápad ale vede k zamýšlenému cíli. Aktuální stav naší i unijní legislativy navíc některé nápady neumožňuje realizovat, prostě proto, že poněkud pokulhává za skutečnou praxí. Při zvyšování informovanosti spotřebitele je proto důležité činit takové kroky, které jsou zároveň ve prospěch spotřebitele a zároveň je možné bez kolize se zákony skutečně zavést a jejich dodržování kontrolovat. Takovým pozitivním posunem by měla být v současné době především povinná identifikace výrobce a země původu potraviny.
Čtěte k tématu: Označení „ze zemí EU a mimo EU“ říká jen to, že potravina pochází z této planety
Novela zákona přitom tuto povinnost obsahuje také a podporují jí také naši výrobci potravin. A především – o zemi původu či adresnost výrobce se zajímá sám spotřebitel. Právě taková informace může přitom reálně přispět, pakliže poroste nadále národní patriotismus, k vyššímu odbytu českých potravin. Naopak množství neustále se měnících cedulek týkající se hlavní složky nebalených potravin, které navíc v řadě případů nemusí odpovídat skutečné realitě, by mělo s vysokou pravděpodobností přesně opačný efekt.
ČLÁNKY DO MAILU