Nevěřím, ale svatbu chci mít v kostele

Rozhodnutí o tom, zdali můžete mít svatbu v kostele nebo ne, nezáleží na libovůli jednotlivého faráře. Církve řídí své záležitosti vlastními předpisy. Podmínky ohledně uzavírání, vzniku a trvání manželství se v katolické církvi řídí tzv. kanonickým právem. První a základní podmínkou pro uzavření církevního sňatku je, že alespoň jeden snoubenec je pokřtěný.

Katolické účení totiž vidí v manželském obřadu svátost. „Svátost“ znamená pro katolíka  „posvátné znamení“ – tedy určitý obřad, symbolické gesto nebo slovo –, prostřednictvím kterého Bůh vlévá do očištěné duše věřícího mimořádné milosti a pomoc pro určitou oblast života. Jak chápe katolický křesťan význam svátostí, bychom mohli  ilustrovat na příkladu hry na varhany. Varhaníkem je Bůh a hudbou je Boží milost. Ale aby muzika hrála, jsou nezbytné i varhany. Podobně, aby Bůh mohl projevit  manželům svou milost, posvětit  a „pojistit“ jejich manželství, je nezbytný nástroj, kterým je svátost manželství.  Samotným „nástrojem“, který vede k řádnému přijetí manželského stavu, překvapivě není pouze vyjádření vzájemného souhlasu a slova kněze označující manželství za uzavřené, ale také sexuální akt (samozřejmě až po svatbě!), teprve kterým se manželství „naplňuje“. Až po něm se považuje za dokonané a nerozlučitelné.

Svátostí zná církev sedm a první z nich – křest je nezbytnou podmínkou pro přijetí ostatních svátostí, tedy i té, která je v seznamu na posledním místě – manželství. V případě sňatku pokřtěného s nepokřtěným tak svátost přijímá pouze pokřtěná strana. Samotné manželství se pak sice považuje za církevně uzavřené, ale nikoliv svátostné.

Čtěte téma: Rozvody – mýty a fakta

Další podmínky

Aby mohla církevní autorita povolit takové smíšené manželství, musí se nepokřtěná strana zavázat (a také to podepsat), že nebude bránit křesťanské výchově dětí. Pokud se k něčemu takovému zavazuji, měl bych si nejprve položit otázku, zda je můj vztah ke křesťanství a k církvi opravdu pozitivní a jestli vidím v křesťanské výchově dětí přínos. V opačném případě mi podpis sice zaručí povolení svatby v kostele, ale stojí mi to za to, abych klamal sám sebe i jiné lidi a hrál v kostele divadlo?

Svatebnímu obřadu předchází příprava na manželství, kterou provádí duchovní nebo katecheta. Příprava by měla zahrnovat základní poučení o víře, svátosti manželství i průběhu samotného obřadu. Obsáhlost této přípravy se obvykle odvíjí od toho, jak moc zná duchovní snoubence jako praktikující katolíky. V případě, že farář ví, že snoubenci víru nepraktikují a do kostela nechodí a nemají ani v úmyslu to změnit, může jim svatbu v kostele zamítnout.

Znám snoubence, kteří se snaží tomuto zamítnutí vyhnout tím, že hledají tolerantnějšího duchovního anebo kněze, který je nezná. Aby takovému obcházení církev zabránila, stanovila pravidlo, že snoubenci musí chodit na přípravu v místě své farnosti. V případě, že pokřtěný člověk chce chodit na přípravu jinam, musí mu k tomu jeho místní farář udělit povolení. V praxi to ale až příliš často bývá tak, že snoubenci, kteří víru moc nepraktikují, se více či méně úspěšně  snaží najít „hodného“ faráře, který by se jich moc nevyptával a oddal je. Většinou každého faráře předchází určitá pověst a častokrát se ví předem, u kterého z nich svatba „projde“. Obejít se dá zkrátka ledacos…

Tradice, která ztratila smysl

Při svém pobytu ve Velké Británii jsem získal dojem, že tradičně katoličtí Poláci se svým životním stylem od našich ateistických českých spoluobčanů příliš neliší. Přestože podle křesťanské morálky by spolu věřící měli začít žít až po svatbě, mladé polské páry spolu bydlely se stejnou samozřejmostí jako ty české, i když do svatby měly hodně daleko (pokud se jí vůbec dočkají). Občas jsem s nimi na to téma mluvil a ptal se jich, proč se jednoduše nevezmou a nezačnou žít v souladu se svou víru tak, jak už stejně žijí. Nejčastěji mi odpovídali, že se jen tak vzít nemohou, protože svatby v Polsku bývají velké a nákladné a bylo by neodpustitelným společenským prohřeškem, kdyby nepozvali všechny své blízké i daleké příbuzné včetně jejich partnerů, běžně i stovky lidí. Takovou slávu si nemohou jen tak dovolit a musí na ni dlouho šetřit. 

Domnívám se, že takové nákladné svatby jsou názorným příkladem toho, jak tradice a zvyklosti, které vzešly z určité myšlenky, začnou po čase původní myšlenku zastiňovat, ba dokonce se obracejí proti jejímu skutečnému smyslu.  

Finanční náročnost svatebního obřadu, jejíž původní pozitivní hodnota mohla spočívat ve vyjádření důstojnosti a významu svátosti manželství, tak fakticky způsobuje, že se spousta párů svatebnímu veselí raději vyhýbá nebo ho oddaluje a namísto toho „žije v hříchu“.

O tom, že řádně uzavřených manželství by přibylo, kdyby se svatby zbavily všech složitých procesů a nákladných oslav, svědčí i následující příhoda.

Michal málem ženáčem

V Londýně jsem se přátelil s mladou dvojicí a občas jsme se navzájem dobírali. Jednou jsem jim provedl žert, který mi asi hned tak nezapomenou. Jednoho dne jsem je přesvědčil, že by bylo správné a navýsost křesťanské, kdyby se hned vzali, a že by to nemusel být problém a dalo by se to zařídit okamžitě. Následující den jsem jim poslal esemesku, aby se připravili a slavnostně oblékli, slečna nejlépe do něčeho bílého. S několika domluvenými přáteli jsme přišli dvojici navštívit. S vážnou tváři jsem jim sdělil, že je vše připraveno; fotografa máme s sebou, prstýnky si mohou vypůjčit a otec Johnson z místního kostela přijde asi za 20 minut. Použil jsem pár obratů z církevní terminologie a vysvětlil jim, že samozřejmě mohou mít později v Česku i světský svatební obřad, což ale bude z pohledu církve právně irelevantní.

Domnělý nastávající ženich Michal zbledl a řekl, že se musí připravit. Odešel i se svou přítelkyní do pokoje. Chvíli jsem je tam nechal a pak jsem šel za nimi. Michal, kterého všichni znali jako pohodového flegmatika, se třásl, klečel před svou dívkou, a ptal se, jestli si ho chce vzít… Raději jsem jim prozradil, že se jednalo o žert. Nečekal jsem, až se vzpamatují, a rychle jsem utíkal pryč, protože vím, že Michal ovládá bojové sporty… Tak se Michal protentokrát ženění vyhnul.

Zpět do reality

Už je tomu víc než rok, co mě Michal pozval na svou svatbu. Bude ji mít, až na ni našetří. Plánuje, že ho bude stát 10 tisíc liber (asi 300 tisíc Kč). Michalova dívka se totiž jmenuje Agnieszka, svatbu chtějí mít v Polsku, v kostele a podle tamních zvyklostí.

Valentýnská soutěž: Vyhrajte knihu za příběh lásky!

Když už mluvíme o lásce a manželství, připomínáme, že s naším seriálem Láska 2010 o moderních podobách vztahů nyní můžete i vyhrát. Poukazy na nákupy v knihkupectví sítě Kanzelsberger čekají na vylosované autory! Máte-li výjimečný a silný příběh, o který se chcete podělit, napište nám.

Podrobné informace najdete v článku Valentýnská soutěž.

Ilustrační foto: agentrura SXC, Dreamstime