Velkým přínosem pro rozvoj chirurgie byly pitvy prováděné renesančními anatomy, které rozšířily povědomí o tělesné stavbě různých živočichů i člověka. To vše výrazně pomohlo chirurgii v období renesance, která se převážně skládala z napravování zlomenin, ošetřování spálenin a pohmožděnin, řezání vředů, otoků, nádorů a léčení ran způsobených nožem či jinými bodným zbraněmi a též samozřejmě střelnými zbraněmi.
Renesanční poznatky o anatomii byly již pokrokové a k poznání přispívaly i dokonalé kresby tehdejších mistrů v oblasti malířství.
Bez anestezie
Je třeba si ale uvědomit, že veškeré potřebné chirurgické zákroky probíhaly bez valné hygieny a především bez anestezie, která přišla na řadu až o pár staletí později. Proto bylo zdůrazňováno, že chirurg musel mít rychlou a pevnou ruku, protože operace za plného vědomí pacienta neradno protahovat. Většina z nich bohužel stejně takový drastický zákrok nepřežila, nejčastějšími příčinami úmrtí byl šok, někdy nedokončená či zpackaná operace, nedostatečná hygiena, následná infekce a sepse.
Někdejší chirurg John Halle (1529–1568) ve svých spisech napsal, že správný chirurg musí mít statečné srdce jako lev, zrak jako ostříž a ruku šikovnou, jako je ruka ženy. A je to přesně tak, přiznejte si, kdo z vás by měl odvahu říznout si do zcela živého a bdělého pacienta při světle svíček?
Operace u holiče
Chirurgie byla velmi potřebná u vojáků a námořníků, protože ti nejčastěji přicházeli k mnoha krutým zraněním. Jak již dávno poznamenal slavný antický lékař a otec medicíny Hippokrates, kdo chce být chirurgem, musí jít do války. Vznikaly i chirurgické cechy, například v Londýně byl jeden takový založen roku 1368, později, v roce 1540, se sloučil s cechem londýnských lazebníků a holičů v jeden.
Právě lazebníci, holiči a ranhojiči prováděli drobné chirurgické úkony zcela běžně a uměli dobře zacházet z ostrou břitvou a dalšími nástroji. Založení sdruženého cechu bylo velkou událostí, kterou zvěčnil slavný malíř Hans Holbein mladší a na obraze vymaloval i tehdejší hlavu Anglie, panovníka Jindřicha VIII.
Založení cechu lazebníků, holičů a chirurgů na obraze od Hanse Holbeina mladšího
Jedním z významných chirurgů 16. století byl William Clowes (1544–1603), který si otevřel lékařskou praxi v Londýně a stal se chirurgem v Nemocnici svatého Bartoloměje. Tento chirurg válečného loďstva se účastnil vojenských operací ve Skotsku v roce 1586, kde získal opravdu cenné chirurgické zkušenosti. O dva roky později se stal námořním lékařem. Dochoval se od něj spis určený pro mladé chirurgy, v němž se věnuje léčení ran, venerických chorob a skrofulózy, což byla tuberkulóza mízních uzlin. Vše je doplněno také pečlivým popisem mnoha konkrétních případů.
Citrusy proti kurdějím i moru
Mezi další známé chirurgy té doby patřili John Woodall (1556–1643), který se zaměřoval hlavně na chirurgii a pomoc námořníkům plavících se na moři. Mimo jiné doporučoval citrusy proti kurdějím i moru, o němž uváděl, že ho měl již dvakrát.
Sepsal dílo nazvané Pomocník chirurga a také doporučení, jak přežít mor. Dílo s názvem Několik chirurgických pojednání a Pojednání o ranách napsal vojenský chirurg a osobní lékař panovníka Karla II. Richard Wiseman (1621–1676). Byl v mnoha bitvách i u námořnictva, kde bylo jeho služeb nejvíce potřeba.
Galerie: Historie porodnictví
Jako jed působil střelný prach v ráně
Během každé bitvy či války muži utrpěli spoustu strašlivých poraněních dělovými koulemi, bodné, sečné a tržné rány, spáleniny, střelné rány. Každou ránu bylo potřeba vypálit, protože se tehdy věřilo, že střelný prach v ráně působí jako jed, a jak se mnohdy ukázalo, spousta mužů umírala na rozsáhlé a těžké infekce nehojících se ran. Jedinou úlevou a možností přežití trpících vojáků byla často amputace. Ta se prováděla samozřejmě zaživa a někdy i docela tupou pilkou. Rána se pak vždy vypalovala.
Přečtěte si také:
Přeludy a nemoci slavných. Proč si Gogh uřízl ucho a jakou nemocí trpěl Baudelaire
Dezinfekce ran v 16. století probíhala tak, že se buď každá otevřená rána vypálila rozžhaveným železem, anebo se přímo do ní lil horký olej. Zkuste si představit, jak příjemné to asi bylo. Jeden z dalších známých chirurgů té doby, Němec Hieronymus Brunschwig (1450–1533), napsal spis, v němž byly ilustrace tehdejších chirurgických nástrojů a kromě jiného též doporučoval vypálené pahýly po amputacích obalovat zvířecím močovým měchýřem. Byl rovněž skvělým botanikem a alchymistou, kromě mnoha lékařských spisů napsal i významné spisy o botanice a alchymii.
Někdy ale vypalování ran nepomáhalo a často se žádný zázrak nekonal. Slavný francouzský lékař a chirurg Ambroise Paré (1510–1590) se marně snažil zachránit krále Jindřicha II. poté, co byl zraněn při turnaji. Vydal příručku Léčení ran a věnoval se i fantomové bolesti po amputaci končetin. Jeho přínos pro medicínu byl v mnoha ohledech značný.
Co se týká samotné chirurgie a léčby ran, všiml si, že po vypálení ran i tak spousta mužů umírala na rozsáhlé infekce a ve strašlivých bolestech, kdežto když jednou aplikoval na nevypálenou ránu pouze svou mast, pacientovi se rychle ulevilo. Šlo o směs vaječného bílku, růžového oleje a terpentýnu. Na základě této zkušenosti začal více prosazovat jiné postupy než drastické a neúčinné vypalování ran pacientů.
Paže na dva týdny přišitá k nosu
Jednou za zajímavých a často prováděných operací té doby byla také rhinoplastika neboli plastika nosu. Opravdu nešlo o dokonalou plastickou chirurgii pro všechny nosáče, kteří toužili po malém nosíku. Byla to naprostá nutnost u mnoha pacientů se syfilidou. Tato nemoc byla velmi rozšířená a závažná, proto musela být věnována velká pozornost její léčbě. Například italský lékař Fallopius (1523– 1562) tvrdil, že vyšetřil genitálie 10 000 syfilitiků a jako jeden z prvních prosazoval používání kondomu jakožto prevenci pohlavních nemocí.
Popis plastiky nosu po syfilidě detailně přiblížil italský lékař Gaspare Tagliacozzi (1545–1599) ve svém spisu O chirurgické nápravě zohyzdění pomocí kožních štěpů. Rhinoplastiky byly známy již ve starověké Indii. Zastaralý postup nebyl asi pro pacienta úplně komfortní, ale co se dalo dělat. Používal se kožní lalok z kůže na paži, která se jen nařízla, následně se kůže přišila k nosu na dva týdny, takže vlastně pacient se musel zotavovat s paží přímo přišitou k nosu.
Oddělení paže od nosu byl teprve další krok, který vyžadoval jistý čas. Dále se kůže na nose ještě formovala a šila. Celý proces trval tři až pět měsíců, než mohl pacient říct, že má nový nos. Vše samozřejmě bez dostupných dezinfekčních prostředků a bez anestezie. Tagliacozzi právě tento postup s paží přišitou k nosu velmi kritizoval a přinášel nové možnosti a postupy.
Dezinfekce doktora Josepha Listera a první anestezie Johna Snowa přišly na řadu teprve v přelomovém 19. století. A tak mohly být veškeré operace konečně bezbolestné a díky dodržování zásad dezinfekce a hygieny také bezpečné a výrazně snižující rizika vzniku infekce.
Zdroje:
Porter. Největší dobrodiní lidstva
Historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Prostor 2001
en.wikipedia.org
ČLÁNKY DO MAILU