Současná psychologie není příliš nakloněna tzv. škatulkování. Tj. tvoření jednoduchých typologií. Do nich lze, více méně snadno a rychle, zařadit každého člověka. Přesto některé typologie zřejmě zůstávají „věčně zelené“. Naprostou klasikou je nejznámější Hippokratova upravená I. P. Pavlovem. Autor byl vše jiné než obdivovatel komunismu. Leč jeho výzkumy neměly s totalitní cenzurou potíže.
Zvládnutí stresu závisí na naší osobnosti. Cholerik má kupodivu výhodu
Paradoxem je, že I. P. Pavlov a jeho žáci velmi výrazně ovlivnili především psychologii v USA a v Anglii. Právě tam vznikly výzkumy o vztahu pavlovovských typů osobnosti a reaktivity na stres. Relativním ideálem tu je na první pohled vždy harmonický sangvinik. Naopak „zoufalcem“ je melancholik. Nepřekvapí poměrně vysoká odolnost „hroší kůže“ flegmatika. Se stresem se ovšem s nejmenšími osobními následky překvapivě vyrovnává typ přezdívaný „semtex“, tj. cholerik. Pravda vzkypí, rozčílí se, ale dopad stresových situací je relativně krátkodobý a klouže jakoby po povrchu osobnosti.
Z důkladného výzkumu typů reaktivity vzešlo dílo amerických kardiologů M. Friedmana a R. H. Rosenmana. Původně ve svém pojetí dělili osobnosti na typ A a B.
Áčko si neuroticky klepe nohou
Typ A je stručně řečeno „kapitalistický člověk“,energický, plánuje udělat mnoho práce v malém časovém úseku. Usiluje o vyšší životní úroveň konzumního typu. Touží po úspěchu. Vše se snaží urychlit, spěchá, je nedočkavý, netrpělivý. Někdy úzkostný, což si nechce přiznat. Úkoly odevzdává v předstihu. Musí být všude včas, nerad čeká. Pilně pracuje, je ambiciózní.
Všeho je moc. Objeví se ustaranost i pocit vyčerpání. Sám si to nepřizná, odpočinek neuznává. Mezi jeho časté neurotické příznaky např. patří pocení, poklepávání nohou či rukou. Neuvědomuje si nadměrnou gestikulaci při komunikaci. Samým spěchem vše překotně sdělit vás nenechá ani domluvit. Skočí vám do řečí a mluví dosti hlasitě. Tolerance k druhým lidem není jeho silná stránka. Naturelem je kritický, autoritativní vystupování mu není cizí. Působí jako nadměrně sebevědomý až suverénní, což ovšem může být jen póza. Vysoké životní tempo mu je vlastní … někdy až k sebezničení.
Přečtěte si: Workoholik není člověk, kterého práce baví
Béčku práce neuteče
Osobnost typu B je v mnohém opakem předchozího typu. Její reprezentanty lze považovat za zdravé, poměrně odolné lidi přiměřeně reagující na stres. Nejsou to hrdinové práce. Přesněji workoholismus není jejich hobby. Netouží po tom zapsat se do knihy cti nejlepších pracovníků.
Jsou přitom zdravě sebevědomí. Mívají reálně přiměřené cíle. Soudí „práce neuteče“, leč běžný výkon podají s nadhledem a beze spěchu. Nejsou neklidnými osobami, o nichž okolí prohlašuje, že „mají na zádech vrtulku“. Nemají naopak ani sklon k perfekcionismu. Jsou „sami sebe soudci“, tj. asertivní, sebejistí, umí se prosadit, pokud to považují za nutné. Takový člověk má koníčky, zajímá se o problémy druhých a se zájmem je vyslechne. Dovolenou si nejen vybírá, ale těší se na ni. Nestráví ji napojen svým PC na opuštěné pracoviště. Umí odpočívat. Leč pozor, ani tento „báječný člověk“ není povznesen nad rizika. I jemu se může stát, že nezvládne rozsah požadavků, jenž na něj život klade. Coby následně stresový bič se nad ním vznáší především žaludeční vředy. V některých případech i astma. Zdá se, že nadměrný stres nedokáže „strávit“ ani „vydýchat“.
Céčko se protrpí až k rakovině
Osobnost typu C byla k výše naznačené typologii přidána dodatečně. Stalo se tak do značné míry díky výzkumu Konrada Lorenze. Patří sem lidé, kvůli následkům nezvládnutého stresu považované za karcinogenní typy. Bývají pesimističtí a úzkostní. Myslí si, že průběh a kvalitu svého života mohou ovlivnit jen nepatrně. Jsou tudíž pasivní, trápí se kvůli maličkostem. Berou si vše příliš osobně. Neozvou se, na to jsou příliš pokorní a trpěliví, trpí depresemi. Neprosazují své názory a nesnaží se dosáhnout cílů, protože si v podstatě ani žádné nestanoví. Chovají se závisle, mají nízké sebevědomí. Mívají často skryté pocity beznaděje, zklamání, bezmocnosti.
Lidé typu C potlačují projevy hněvu, zlosti, strachu, smutku, popírají své utrpení a trápení, nedají najevo své skutečné pocity. V podstatě všechno dusí v sobě a jsou víceméně uzavření. Hrozí diagnóza rakoviny.
Čtěte téma: Nespokojenost, stres a rakovina
Adaptace na stres
Ať již patříme nebo chceme patřit ke kterémukoliv ze zmíněných a ne bez zdravotních rizik existujících lidských typů, vždy nás čeká tzv. coping (česky zvládání zátěže), tj. „schopnost člověka vyrovnat se s nároky, které jsou na něj kladeny, případně zvládat nadměrnou byť třeba jen nárazovou zátěž“. Jiná, inspirující definice hovoří o poznávacím, i v chování se projevujícím úsilí k úspěšnému zvládnutí (toleranci nebo snížení požadavků), pokud přesahují běžně dostupné psychické i fyzické zdroje. Jejich zvládání je pak formou adaptace na stresovou situaci.
Rad jak tuto adaptační schopnost získat, posílit a dlouhodobě udržet v patřičné míře, je mnoho. Jde v podstatě o celý systém duševní hygieny. Byly provedeny i pokusy „najít to nejdůležitější“. Tj. to, bez čeho se v rámci copingu neobejdeme. Zdá se, že jedničkou je schopnost vnímat zátěž realisticky, nepřeceňovat ji a nehroutit se předem jen z pouhého pomyšlení, co se může stát. Robert Eliot, kardiolog, kolega výše zmíněných M. Friedmana a R. H. Rosenmana to vystihuje lakonicky:
Pravidlo číslo jedna zní: Netrapte se kvůli maličkostem!
Pravidlo číslo dvě zní: Nejde-li o život, všechno jsou maličkosti!
Sám bych k tomu přidal výrok sociálního pracovníka Steve de Shazera: Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného.
Právě Shazerovu radu považuji za pojistku, aby o život zbytečně nešlo.
Čtěte dále: Rakovinu prsu mají často ženy, které o někoho pečovaly
ČLÁNKY DO MAILU