Méně je někdy více. Jenže někdy nám psychika brání, abychom to pochopili a řídili se tím. Chorobné hromadění věcí souvisí s úzkostí, traumatem či depresí.
Kompulzivní hromadění se ve světových vědeckých kruzích označuje zkratkou HD – od anglického hoarding disorder. Rusové mu přezdívají také Pljuškinova nemoc podle postavy z Gogolova románu Mrtvé duše. Odhaduje se, že se problém týká až pěti procent populace, což je překvapivě mnoho. Liší se nicméně míra, s jakou se problém projevuje.
Málo místa, zápach i týrání zvířat
Příznaky hoardingu se často objevují už ve vyšším školním věku. Pokud s nimi člověk nepracuje, po třicítce už může mít doma zaděláno na pořádné problémy. Syndrom se však může nově objevit také u seniorů, třeba v souvislosti se stařeckou demencí.
Osoba trpící hoardingem není schopna nic vyhodit, a navíc si domů přinese cokoliv, co se jí zalíbí. Často v hlavě chová přesvědčení, že všechno se bude jednou hodit. Představa, že se něčeho zbaví, způsobuje extrémní stres a paniku a tím jsou narušeny i vztahy s blízkými. Jde v podstatě o závislost se silným pocitem nepochopení ze strany druhých.
Pohybovat se v prostoru plném takto nahromaděných věcí rozhodně není příjemné. Zdravotní riziko představuje nejen možnost pádu předmětů na hlavu, ale také zanedbaná hygiena. V případě nevyhazování zbytků jídla se v místnosti vyskytne hniloba. Přeplněná místnost také skýtá málo vzduchu k dýchání, a když se dost nevětrá, mohou nastat častěji problémy dýchacích cest.
Většinou je každého osobní záležitostí, co má doma. Extrémní hoarding však někdy tuto hranici přesahuje – zejména jsou-li doma děti. Jiným příkladem jsou pacienti, u nichž patří k symptomům i pořizování nových a nových zvířat. Může se stát, že se o obrovské množství živých tvorů v domě už nezvládají postarat a zvířata pak trpí. To neznamená, že je špatné založit si doma útulek, ale každý by měl zpytovat své nitro, jestli je k takové zodpovědnosti způsobilý.
Tým brazilských vědců na základě vlastního výzkumu navrhuje udělat z hromadění zvířat novou psychiatrickou diagnózu. Aby bylo jasno, nedefinují ji samotným velkým množstvím zvířat v domě, ale i neschopností správné péče.
Znáte někoho, kdo chorobně hromadí věci?
Pro jednoho odpad, pro jiného poklad
Chorobní sběratelé neboli hoardeři nejsou obyčejní sběratelé. Mít sbírku něčeho je normální lidské chování, které většinou nesouvisí s duševní nemocí. Sběratelé se často specializují na určitý typ věci – například poštovní známky, panenky nebo třeba boty.
O předmět, který sbírají, se většinou zajímají i teoreticky, sbírku určitým způsobem organizují a pečují o ni. Hoarder mívá většinou široký záběr, předměty mívají všechny téměř stejnou sentimentální hodnotu. V extrémních případech se takový člověk nedokáže přimět vyhodit ani opravdový odpad jako papírky a slupky od potravin.
Čím může být takové smýšlení způsobeno? Obecně se uvádí, že hoarding je jedním ze širšího rejstříku symptomů větší duševní diagnózy. Pokládá se jako možný projev na spektru obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD), ale je i diagnózou sám o sobě, protože mnoho hoarderů samotnou OCD netrpí.
Galerie: Dějiny šílenství
Podle tohoto výzkumu může být spouštěčem posttraumatická porucha. Pokud se hoarding projevuje velkým sentimentem vůči majetku, může to být tím, že dotyčný v minulosti přišel o něco velmi důležitého (například o dům při povodních). Jiný možný důvod je vyrůstání ve velké chudobě. Trauma ale může nastat i později – tím, že hoarder přijde o část své sbírky.
Často se hovoří o úzkosti – potřeba hromadit věci může plynout ze strachu, že dotyčný něco nebude mít nebo si něco nebude moct dovolit. Hoarding může patřit také k projevům deprese. Tehdy nevyhazování věcí způsobuje ta samá exekutivní dysfunkce, která člověku s depresí brání běžně fungovat. Dokonce může jít i o příznak vysokofunkčního autismu související s personifikací neživých objektů.
Faktorů, které mají významný vztah s výskytem hoardingu, je mnoho. Patří sem sociální úzkost i formy mírného sebepoškozování jako dermotilománie a trichotilománie. Souviset může i kompulzivní nakupování a snížená schopnost sebekontroly. Vyskytuje se i snížená schopnost plánování či udržení pozornosti.
Násilný úklid nepomůže
Ukazovat si na něčí problém je jednoduché, ale jak ho řešit? Hoarder si může a nemusí uvědomovat, že jeho způsob života je nezdravý. Jde o diagnózu, u které je velmi těžké připustit si, že máme problém. Tak jako u jiných závislostí je i v případě uvědomění velmi obtížné změnit svoje návyky. Hoardeři se mohou dušovat, že bude vše jinak, ale málokdy si nový režim udrží – což souvisí právě s omezeními v oblasti sebekontroly. Snadno se to pak může zvrtnout v začarovaný kruh hanby, marné snahy a ještě větší hanby. Ze strany rodiny a přátel je nejdůležitější empatický přístup, který nevyužívá hanbu jako motivaci.
Zásah zvenčí se často orientuje povrchně – pouze na to, jak to vypadá u dotyčného doma. Pomoc s vyklizením bytu však není pomoc s duševním zdravím. Pocit potřeby shromažďovat věci zůstává nenaplněný. Je tedy třeba terapie, která se soustředí právě na psychiku a snaží se věci přeprogramovat zevnitř. Nejčastěji se využívají modely kognitivně-behaviorální terapie. Způsoby, jak pomáhat proti hoardingu, se však stále zkoumají – jak formy terapie, tak i cesty, jak správně osobu motivovat, aby ji vyhledala.
K radám pro hoardery, jak si uklidit, patří následující doporučení: Udělejte si systém, podle kterého se rozhodnete, co je nejsnazší vyhodit. Začněte malými kroky a propracujte se k těm těžším rozhodnutím postupně. Trénujte své rozhodování a vyrovnávání se s nepohodou, která nastává, když o něco přijdete. A co je velmi důležité: identifikujte, co vás k hromadění vede. Právě s tímto posledním krokem může významně pomoci psychoterapeut.
Zdroje:
Cleveland Clinic: Hoarding Disorder
Pertusa et al. (2010): Refining the diagnostic boundaries of compulsive hoarding: A critical review
Twigger et al. (2024): Psychosocial interventions for hoarding disorder: a systematic review
HelpGuide.com: Hoarding Disorder: Help for Hoarders
ČLÁNKY DO MAILU